Pokud je člověku dobře, nemá důvod se k tomu vyjadřovat. Navíc leckdo věří, že by to přineslo smůlu, že se u nás nikdo nemá chlubit tím, že se mu daří (kvůli závisti) a tak podobně. Jenže když se drápkem ozve realita, která se nelíbí, hledáme v sobě odpovědi na otázky, co mohou hodně bolet. Tématem dne je nyní opět velmi častý obrázek dcery, která se stará a a sklízí dost trpké ovoce.
V šedesáti nebo od padesátky plus, chcete-li, ať to vezmeme poctivě, je žena konečně hodně svobodná. Neomezená menstruačním cyklem, hrozícím oplodněním, klimaktérium se už umoudřuje, děti odrostly a mají vlastní domácnosti, nastupuje báječná rozmazlovací úloha babiček. A pozor, také vlastních zájmů, cestování, užívání si vlastních sil. Někdy ovšem také konečně péče o sebe a vlastní zdraví, potřeba nahradit to, co jsme si způsobily jakoukoliv sedřeností.
Současnost je ale tvrdá, protože náhle potřebují (většinou právě ženiny, ale úpí se i pod knutou tchyně a tchána) opravdu staří rodiče, aby se jim pomohlo a kdo asi? Inu, dcera se přece MUSÍ postarat, že? A jak to některé dceři nedá, jaksi samozřejmě nastoupí do nákladního vlaku sendvičové generace. A pokud má jen trochu smůly, má už doma přírodní pohromu, totiž stárnoucího, sedřeného manžela a ještě k tomu občas invalidního nebo postiženého nemocí či jejími následky. Je jaksi samozřejmé, že my ženy máme překonat leccos a dáma si nestěžuje, i když by nejradši zalezla do křoví a chcípla. Je rovněž hodně vtipů na pánské rýmičky, jenže nemoci, stárnutí samo a pozbývání sil mění ty mužské, s nimiž se dosud dalo dobře vycházet (nebo jakžtakž dobře) v mrzouty a vzteklouny, případně naříkavé stěžovatele na půl vesmíru.
A k tomu náhlá potřeba pomoci a podpory svých blízkých kolem osmdesátky. Nepřipojuji zde své běžné „a milé“, protože mnozí lidé v sendvičové generaci si stěžují, že matky k nim milé nebyly. Nebyly vroucí jako ve filmech, neměly pochopení – a teď je sekýrují a pomlouvají a nic jim není vhod. Zastavím se u prvního tvrzení. Matky nebyly milé a vroucí. Proč? Protože jestli je jim dnes osmdesát a víc, bylo jim dvacet kolem roku šedesát. Užily si podle svého věku nějaké to společenské oteplení po padesátých letech, kdy se hlavně dřelo (budování socialismu a překračování plánů), úžasnou dobu našich úspěchů v zahraničí ohledně průmyslu, výroby, kultury (EXPA, Hanzelka a Zikmund, filmy a literatura) – a potom to zařízly spojenecké armády v 68. roce. Strach, mrtví, Palach, zoufalství z bezmoci, normalizace, vyhazovy ze zaměstnání… V sedmdesátých letech se už veřejně přiznávaly tři ženské směny – práce, domácnost a děti. Ještě v roce 88 se všichni notně divili, že s děckem k lékaři šel manžel. Matky byly tudíž orvané jak borůvky a na nějaké extra mazlení a vroucnost času nezbývalo. Panelákoví muži bez koníčků byli prostě gaučáci, nanejvýš chodili do hospody a na fotbal. Doma velice často nehnuli prstem, bohužel. Odměnou ženám byly vzletné projevy a kytičky na MDŽ. Hurá.
Nejen to. Velice drsný byl vnitřní, intimní problém. Ženy neměly ještě v těch šedesátkách, jak se chránit od početí. V sedmdesátých letech proběhla velká vlna žloutenky a mnoho žen tudíž bylo vyloučeno z pilulkové antikoncepce. Nabízelo se nitroděložní tělísko pro ženy s dětmi, ohledně přerušení těhotenství fungovaly ponižující komise, které často neschvalovaly zákrok – a navíc přerušení ke konci 12 týdenní lhůty těhotenství bylo zdravotně dost rizikové. Vím, že se ženy snažily dostat i mezi první desítku zákroků na sále, což znamenalo i nižší riziko infekce poté. Pokud by dítě chtěly, což už příroda hormonálně zařizovala i tam, kde se ženě zpočátku moc nechtělo, byly po potratu trestány i na duši. A ty, co potratily spontánně, tuplem. Jenže co, ženská musí vydržet všechno! Teprve dnes se začalo mluvit o tom, že potřebuje péči i ohledně duše, bolesti a zármutku. A muži? No, ženská si to přece musí nějak zařídit, že. On se prezervativem omezovat nebude. (Zodpovědní muži sice byli, ale v menšině, bohužel.) Takhle vyrůstaly a fungovaly naše matky, včetně té mojí. O uzávěrkách chodila domů nejmíň týden nikoliv v půl čtvrté, ale kolem deváté večer. Přepočítávalo se skoro ručně, na sčítačkách, kontrolovaly ruční zápisy v účetních knihách. Proto bylo samozřejmé, že jsem tak od dvanácti (nikoliv jen symbolicky pomáhala s nádobím), ale spíš byla služkou, samozřejmou i na těžší práce.
Tvrzení druhé o sekýrování a pomluvách. Často zaznívá i to, že dotyčná maminka byla kdysi generál, řídila zeměkouli. Někdy byl tím generálem spíš tatínek a ona po jeho smrti nebo rozvodu… U matek dříve více či méně velmi manažerských (muž se jí prostě do „ženských záležitostí“ nepletl – tedy domácnosti, výchovy, často i zahrady) samozřejmě také přichází úbytek sil. Navíc moc dobře vědí, jak se ve stáří zacházelo s předchozími generacemi, možná se odchodu do ústavů samy nějak účastnily. Mají strach. I když svůj domov zvládají stále méně opatrovat, horší se pohyb a chůze, i když po porodech přišly úniky moči (přitom nejen covid, ale i stárnutí otupuje čich, takže pokud se prosedí na čalounění…), i když stále hůře slyší (a proto ani nevědí, co bylo řečeno, ale přikyvují) a špatně se soustředí, přesto se snaží udržet své postavení beze změn.
Tím víc, pokud zjistí, že nějak odchází paměť. Nikdo to nesmí poznat! Strašák demence a Alzheimera je tím příšernější, čím víc jim se vybaví neutěšená prostředí LDN, starých psychiatrických geriatrií, skutečnost, že lidé pobývají na uzavřených domovech se zvláštním režimem. Strach se vplíží i zvenčí – doba je stále méně srozumitelná, všechno se rozkradlo, všichni jen koukají, jak člověka ošidit. Člověk si musí držet, co má, jinak přijde o všechno. O svoje věci, fotky, vzpomínky, o svou minulost a důkazy všeho, co v životě dokázal. I peníze si musí chránit…
Pokud dcera poslechne, co se jí přísně nařídí, neměla by mít pocit, že je na místě vděk. Za žádnou cenu ne! Je naopak nutno prohloubit pocit povinnosti a k tomu je správné přidat kritiku, aby to dál šlapalo jako na drátku nebo ještě líp. Je nutné vyhledat spojence v okolí, aby také dohlédli a dceru drželi na uzdě. K tomu slouží právě ty pomluvy a také často souhra okolí, které samo pomáhat nechce, nemusí, ale může dohlížet a občas přiložit to svoje polínko s tím, že maminka přece potřebuje pořádnou pomoc a koukej se snažit. Přitom se často přidá dovětek, že za ty peníze (myšlen příspěvek na péči), by se měl/a starat líp!
Jsme u dalšího znaku. Lidé se často přou s rodinou, příspěvek nechtějí. Před šetnácti roky přišlo navýšení z necelých pěti stovek na dva tisíce, z necelých devíti set na čtyři a dost lidí, i těch ještě celkem schopných, si zažádalo – a byli zklamaní. Posuzovalo se hodně přísně a navíc na tolik dávek nebyly peníze. Málokdo ví, že reformu sice prosadila ČSSD od 1. 1. 2007, ale peníze nezajistila, což potom vydupal ze země nový ministr Nečas. Už jsem byla v branži, takže si to moc dobře pamatuji. Podobně předtím nebývaly peníze na mzdy v neziskovkách až do dubna, takže třeba ředitelka našeho azyláku sáhla do osobních úspor – nebo si organizace braly půjčky u bank – což změnil opět ministr Nečas.
Ale vraťme se k příspěvku na péči. Od městských úřednic vím, že pokud jim v terénu zemřel někdo se 4. stupněm (dvanáct tisíc měsíčně), radši vyhověly několika lidem se druhým stupněm, aby peníze z uvolněného příspěvku dostalo více potřebných lidí. Z jiného města zase vím, že se některé žádosti úspěšně „ztratily“ přímo na úřadě – třeba ve vedlejší kanceláři, kde slíbili, že předají… Komunikovala jsem ohledně toho s vedoucí tamního odboru. „Opravdu tu nic nepřišlo, my tu máme pořádek“ – a šlo o několik lidí v krátké době. Mnohokrát se tedy nepřiznalo nic nebo jenom málo, něco se i „ztratilo“ a výsledkem je spousta dodnes uražených lidí, co nejsou zvědaví na další zklamání. Je jim jasné, že úřady jsou pořád pouze k nadávání. K tomu se přidává strach, že budou muset před úřadem odhalit svou neschopnost. Proto „všechno umí, zvládnou, dokážou“.
Nic na tom nezmění, že dcera má v šedesáti zničená záda stejně, jako mívala její matka, že i o ni se pokouší osteoporéza, což bolí, že je sama nemocná. Staří lidé bojují sami za sebe, za svoje „normálno“ a celistvost života, byť se už pomalu utápějí v potížích. Jsou jako ta žába v pomalu se ohřívající vodě. Dceru prostě neomluví nic, „já mám svá práva, já potřebuji a ty dělej, co chci a nenuť mi, co nechci“. Mohou odhánět i vnoučata a pravnoučata, aby se náhodou po nich nic nechtělo, na děcka už nemají nervy, užily si jich dost a dost.
Jinou kategorií jsou staré ženy, které stály v ústraní milovaného muže. Třeba i po rozvodu a odchodu milovaného tatínka, zatímco se matka stala jen takovým tím obslužným pozadím, samozřejmou službou, co vlastně nebyla moc vidět. No, měla třeba dvě zaměstnání, dělala brigády, na děti neměla čas. Hanbářka! A pořád škudlila. Zato táta, ten mi koupil kabát, nás bral na výlety… V příhraničních oblastech si mnoho vokjáků z povolání bralo pracovité ženy z rodin osadníků nebo původních obyvatel. Se základním vzděláním. Mnohdy to byly ženy tišší, protože si vzaly důležitého člověka anebo se z němectví staly sňatkem normálními, stejnoprávnými občankami. Bývaly i bity, ještě v osmdesátých letech se tu a tam plošně mezi chlapáky v uniformě objevovaly rady mladším, jak se má ženská (nejmíň fackami) srovnat. Několikrát jsem se setkala s názorem dětí, že matka je negramotná, že se o sebe nedokáže postarat, nestačí na to, ona je jenom taková hodná. To tatínek, to byl NĚKDO! a ona jenom dělnice (ano, všichni jsme vystudovali, tatínek při zaměstnání, on nám byl příkladem). Máme ji rádi, ale rozhodovat o sobě přece nemůže! V pohodě ji přesvědčíme a ona poslechne. Nebo ještě: neměla na nás čas, neměla nás ráda, tak co. Děti často tvrdě rozhodnou bez ohledu na to, co matka (ale i otec) chce. Vědí přece, co je nejlepší, že? No a že to navíc všem báječně vyhovuje…
Co s tím? Málokterý dnešní problém nemá hluboké kořeny. Já vysvětluji, proč a jak se mohly zakroutit a jak má proto ten starý strom divné ovoce. Osvědčilo se mi opakovaně, že je nutné o problémech mluvit. Na rovinu, s respektem (nikoliv „tohle je to tvoje bláznění, mami“), stanovit pravidla. Nebýt obětí. Měli bychom vymýtit pojem „oběť“ a „obětování se“. Buď pomáhám, protože mohu a také chci, nebo seženu někoho, kdo pomůže. Nebuďme obětmi! Po těch se jenom šlape.
Jedna z pečujících mi dnes namítla, že obětování má různé odstíny, protože se často musíme obětovat, vzdát se něčeho ve prospěch čehosi jiného, permanentně stanovujeme priority. Ale to přece není OBĚTOVÁNÍ se. Priorita je moje rozumové rozhodnutí a mělo by být v souladu s tím, co mám v sobě, tedy s pocity, postoji, zájmy. Nemusím se nikdy obětovat, mohu něco odložit a rozhodnout se toho nelitovat. Oběť je, pokud něčeho později lituji a vyčítám okolí, že jsem musel/a.
Odpověděla jsem té paní a odpovím i vám (pro vás trochu doplněnou) citací z diskuze: Pojem oběť, když si ho přiznáme, nás posouvá tam, kde je to špatně. Možná jsem mohla víc psát a vydávat už ve třiceti, jenže bylo nutno uživit rodinu. Pracovat kolem 14 hodin denně plus domácnost. Neobětovala jsem se rodině, naopak přijala výzvu a co mohlo počkat, bylo tehdy pouze odloženo. Ve čtyřiceti bych mohla studovat, byla to pobídka nadřízených. Jenže TO by znamenalo šílené oběti. Jak pečovat o děti, nemocného manžela, dům. A jak bych zvládla hospodaření s minimálním platem?! Odsunula jsem to. Bude-nebude, jsou důležitější věci. Mezitím se objevily úžasné spoje do civilizace a ke 48. narozeninám jsem byla přijata právě tam, kde jsem chtěla být a navíc na prestižní školy. Perfektně to vycházelo, jen 3-4 hodiny cesty místo 6-8 a možná víc. Děti velké, manžel relativně zdráv. Poslední 3 roky úplně bez dovolených – bez podpory zaměstnavatele. Mamka potom potřebovala pomoc, ale lpěla na své samostatnosti. Připravili jsme jí tu pokoj a zatím tam fungovaly pečovatelky a další pomoc. Asi by ani to nebyla oběť, pokud by byla tady, zvládli jsme jiné problémy a počítala jsem s nastavením pravidel. Osud rozhodl jinak. No a tak od čtyřiceti jsem začala mít literární úspěchy, takže i to je v pohodě. Práce, kterou chci dělat, neutekla, vzdělání, po jakém jsem toužila od mládí (a nemohla), mám, koníčky jsou dnes koňmi i pro veřejnost. Co mne se týče, možné pomoci a podpory rozvažuji podle možností a s uchováním potřeb své rodiny včetně svých vlastních zájmů. Neobětovala jsem se, ani když jsem padla do bláta a sotva se zvedala na kolena. Naopak, dnes z mých zkušeností v chudobě mohou těžit ostatní.
I lidé zlobiví až zlí mohou být těmi, kdo se po stanovení mezí a jejich držení stanou klidnějšími. Oběti nejsou nutné. Bohužel se musíme také ptát sami sebe, nakolik je pro nás jednoduché do téhle role spadnout – nebyli jsme k ní tlačeni již dříve? Nekompenzujeme si sami cosi svého? Osamělost, životní smůly… Z postavení smolaře a časté oběti „osudu“ se nelehko vymaníme.
Je to však možné – proražme ten kruh!
