Moje odmlka od konce října má své opodstatnění. Očekávala jsem konec blogů, jak mi to oznámila redakce – a navíc jsem se točila jako vrtule. Jak víte nebo jste možná šťastně zapomněli, vystavování jsem tak úplně neukončila. Ještě před svátky jsem vystavovala „Vánoce“ desátého prosince v Aši a poté 17. prosince v Doubravě u Chebu. Mezitím jsem si střihla pomoc se zajištěním valné hromady Obce spisovatelů a dokonce stihla i napečení něco mála cukroví Uff.
Ani svátky neproběhly za naprostého „lehára“. Intenzivně pokračuje jednání o možných prostorách pro Klubík štěstí Aš a posléze stacionář. „Rodiče zakladatelé“, manželé Michlovi, nás ostatní o všem průběžně informují. Klubík mezitím uspořádal několik výletů (včetně na sv.Martina do Doubravy) a rodiče s dětmi se pravidelně scházejí každou sobotu na běžné volnočasové tvoření. Třicátého prosince jsme se u nás sešli k upřesnění toho, kde jsme a co ještě potřebujeme. Zároveň se připravovala beseda s panem P.Bráborcem O životě s postižením. Pan Bráborec kdysi právě jako tatínek postiženého syna prosadil v Chodově založení stacionáře a nyní už „jeho“ Mateřídouška pomáhá přes stovce klientů v Chodově i Sokolově. Probíhá dál dotazníkové šetření, které bych chtěla vyhodnocovat už po půlce ledna, tedy jeho první etapu. Druhou bude zjišťování zájmu veřejnosti o stacionář pro seniory. Na schůzce jsme společně probrali pravidla pro fungování Klubíku (všechno musí mít nějakou štábní kulturu), nabídky sponzorů, pokračující informace veřejnosti – snažíme se být maximálně otevření.
K tomu mám nápad, jak pokračovat ve spolupráci s Rezidenční péčí, tedy jedním z našich odborných časopisů. V prosinci jsem se tam zase objevila… A dál podporuji internetový magazín i-senior, aspoň pohádky na svátky teď ode mne dostali. Co se kultury a tvořivosti týče, rozjede se v tomto roce besedování členů Obce spisovatelů s T.Magnuskem a různými herci po republice. Už jsem jednu jízdu absolvovala, bylo to skvělé. Teď jsem si odskočila čtvrtého na popovídání s kreativci do Chebu. jde o možnost založení agentury, která by servírovala tvůrčím lidem a firmám možnosti získání grantů a podpor pro jejich činnost včetně setkávání. bylo zajímavé slyšet, jak se v mizerně prosperujícím KV kraji hledá práce – a jak se za ni hodlá ještě mizerněji platit, než si to firma svépomocí spatlá nějak sama. Pět stovek na hodinu jsem slyšela jako nejnižší možnou, ale opravdu jen okrajovou a výjimečnou (doporučenou) hranici za platbu kreativní práce před deseti roky. Což zaznělo od lidí z jiných krajů… Pro Klubík to význam nemá, zatím určitě ne, ale pokud budou výstupy další práce možné agentury zajímavé, mám dost kontaktů na lidi, co by pomoc potřebovali.
Takže se nám už pro stacionář povedlo získat hodně „not“ od zkušených lidí, jak máme postupovat. Je nám nabídnuta vyhovující budova, přesněji přízemí, kde počkáme na pětileté opravy nejvhodnějších prostor ve městě. Stačí v podstatě jen vymalovat a rozšířit dveře na WC. Zítra bude naše žádost „na městě“ projednána.
V pátek proběhla naprosto úžasná beseda, na kterou přišly i zdejší výborné učitelky ze speciální školy a školky. V podstatě všichni přítomní mají i rodinné zkušenosti s postiženým dítětem a dotazy nebo příběhy se besedou hodně prolínaly. Není všechno růžovoučké. Od publika máme potvrzené pocity, že se řada rodičů bojí placené služby, dokonce i o to, aby jim příspěvek nebyl odebrán. Mají pocit, že se na úřadech nic nedozví a pokud by projevili zájem, mohlo by se „něco“ stát. To všechno je odrazem dlouhodobého nezájmu o lidi, co vlastně roky s jazykem na vestě šetří státu statisíce jen proto, že nehodlali svěřit své dítě do „odborné péče“ v ústavu. Během minulých let, opravdu ještě po roce 2014, jsem sama při šetřeních v rodinách zaznamenávala hořkost lidí nad poznámkami lékařů, že v ústavu by děcku bylo líp a rodinám se odlehčilo. Opak je pravdou, jak všem vysvětlil pan Bráborec: Stát je povinen svým lidem pomáhat. Je nutné nenechat se odbýt.
Na to navazovaly různé (až hrůzné) zážitky přítomných, vzpomenuta byla i začínající Noc důstojnosti v Chebu. Když jsem viděla mapu, kde Noc probíhala, za ten náš Cheb jsem byla nesmírně ráda – kolem bylo dost pusto. Také na besedě byly zmíněny ústavy – a rozdíl mezi námi a třeba hned sousedním Německem, kde prý ředitelka služby pro mentálně a kombinovaně postižené naprosto nechápala, proč se naše delegace ptá na vzdě+lání zaměstnanců. Nemohla pobrat, že u nás stačí ZŠ a kurz. U nich byli všichni vysokoškoláci…
Víme také, že se mezi lidmi pochybuje, jak dlouho nám elán vydrží, ale p.Michlo je člověkem vytrvalým, má o spoustě lidí přehled a ví, kdo myslí (jakkoliv) svůj přístup vážně, s kým lze jednat a kdo by přece jenom využil klacíku pod nohy, kdyby ho uviděl. Což byl jeden z podstatných důvodů, proč jsem se o založení jakékoliv služby nesnažila já sama, byť mi tady leccos chybělo. Já sama na tohle prodírání prostě nemám.
Pochyby o možnostech vzniku služby jsou částečně oprávněné, Aš (asi jako jiná města) byla svědkem založení několika hurá skupin pro veřejné blaho a vše skončilo skomíráním až jakousi prácičkou v kanceláři, o níž nikdo nemá potuchy. Nebudu jmenovat, ale asi třem jsem postupně nabídla zcela dobrovolnicky programy zábavné i osvětové, včetně přednášek pro různé cílové skupiny, s nimiž sklízím úspěchy jinde. No, však jsem se teď dost předvedla vystavováním a průvodním slovem. Jak se říká: Dávat a ještě prosit? Ani náhodou! Kdokoliv tu šanci během posledních dvou tří roků měl, já to myslela vážně.
Nyní se domlouvám s OSPODem na veřejné besedě k hospodaření, neboť se nám projevuje nedostatek sdílení zkušeností mezi generacemi – mladší lidé prostě neumějí hospodařit. Je tu možnost využít okamžité hmotné pomoci v nouzi, máme tu i dárce potravin, ale například uvařit luštěniny, to je naprosto neznámé umění.
Mám tedy docela nabitý čas a jsem šťastná jako blecha, že u toho můžu být. Všem, kdo nevěřili, že z toho stacionářového mračna nějak zaprší, zatím vzkazuji: A přece se točí!
A dodávám – a ještě bude!
