Je tomu již několik let, co mne zaujala práce Života 90. Začala jsem jezdit na květnové konference, které pořádají, a s údivem a radostí sleduji, jak je jejich činnost stále bohatší – a důležitější. Brzy budou mít velmi hezké výročí činnosti a po poslední konferenci Stáří spojuje 2018 namouduši netuším, jakého by ještě mohli vytáhnout z klobouku králíka.
To, co jsem zažila ve dvou dnech, natřískaných vynikajícími příspěvky, mi bralo dech – což teprve, až bude rok 2020? Ano, přátelé, pan Jan Lorman, ředitel Života 90 a nyní i Gerontologického institutu, do nás šťouchá a na stárnoucí lidi kolem sebe upozorňuje právě od tohoto dávného data. Od roku 1990. Po pěti letech bylo otevřeno komunitní centrum a stačí se podívat na stránky téhle neziskovky, abyste nevycházeli z úžasu. Přidávali víc a víc, třeba seniorskou linku, která funguje už roky. Dokážou zajistit asistenční službu, která zalarmuje pomoc pro seniora i v místech mimo Prahu. Aby toho nebylo málo, ještě pořádají konference, které k nám dotahují střípky zkušeností ze světa.
Letošek se věnoval stárnutí lidí ve městě a co by se s tím mohlo nebo mělo dělat – a kde už dělají, až se z nich kouří. A je to ku prospěchu všech. Řekli byste o Manchestru, že je v něm něco jiného, než fotbalisti a průmysl? Jistěže skoro půlmilionové město musí mít leccos dalšího, ale tady vytvářejí město, přátelské ke stáří. A jdou na to od podlahy. Mění služby, dopravu, bydlení, zaměřují se na komunikaci mezi lidmi, respektují problematiku stáří po všech stránkách a snaží se, aby lidé žili samostatně a bezpečně bez ohledu na svá léta.
Kdo se prokousal mými předchozími úvahami například nad uvězněním seniorů v bytech, zajisté chápe, že to byla voda na můj mlýn. Vlastně jedna za druhou, protože bylo jedno, zda mluví Brit nebo Ir, doktorka ze Švédska, naše ombudsmanka, pan Lorman, naše nebo slovenská výzkumná pracovnice. Všude se na výzvy, přinášené stárnutím populace, dívají podobně.
Diskuze v kuloárech probíhaly ve stylu spokojeně užaslých očí. To, co mnozí z nás, „řadových“, teprve uchopujeme, pojmenováváme a kde problémy vidíme růst, se jinde daří měnit v příležitosti pro rozvoj a obohacení. Jednotlivců i celé společnosti.
Pořád říkám, že sociální práce je dobrodružstvím, které kolem bobtná a kvasí a stále dokáže překvapovat. Možná si to nepamatuji přesně, ale na začátku pražského dneška byla skupina lidí okolo režiséra Jana Lormana, kteří viděli stárnout své přátele. Potřebovali mít nějaký smysl dní, žít důstojně a nezůstat osamělí. Ti mladší a při síle tedy začali přemýšlet, ptát se, cosi konat. Ono to začalo fungovat a tahouni uviděli další a další potřeby a také možnosti.
Projekt Života 90 oslavil (nejen) touhle konferencí svou plnoletost nanejvýš důstojně. Nám ostatním, při pomyšlení na kotrmelce během těch let, které zacloumaly námi všemi, dává obrovskou naději. Zvládli to, vydrželi, aniž by za sebou měli ochranu a zázemí velké organizace. Práce pro jiné, vyrostlá z občanské iniciativy, očividně smysl má a mění svět.
Kolem nás během těch let rostla i další různorodá práce lidí, kteří se nespokojí s tím, jak věci jsou. Lidé se dokážou sdružit kvůli dětem, nemocem, zvířatům, přírodě, jakýmkoliv zajímavým projektům, dokonce i literárním. Když se jen trochu chce, dokážeme překonat různé bariéry. Jen potřebujeme nejdříve přelézt tu první, sami v sobě. Takovou tu nedůvěru, zda má cenu se ozývat, upozornit, že bychom něco chtěli změnit, ba dokonce cosi začít dělat.
Zkrátka a dobře, užila jsem si skvělé dva dny a nevypadla přitom ze žádné ze svých zájmových oblastí. Vždyť leccos z toho, co už funguje jinde, mně i vám může připadat jako fantastika.
Jenže já mám pro vás na závěr moc dobrou zprávu: To, co mají jinde, klíčí také tady, mezi námi. Jenom se nebát a to klíčení opatrovat, porozumět tomu, co znamená. Děláme nebo budeme to totiž dělat i pro sebe. Tak buďme prozíravě sobečtí a připravme si města přátelská, v nichž budeme schopni žít po sousedsku, přátelsky a také pro druhé. Možná dokonce důležitěji a důstojněji, než žijeme dnes.
