Brnkání na nervy a hnojení strachu z tajemné příšery se povedlo, s různými účinky. Potkala jsem přidušenou starou paní v roušce, táhnoucí nákup dlouhou prázdnou ulicí. S mírným odstupem zdravím a říkám, že na ulici mít roušku nemusí. „Já nechci nikoho nakazit,“ povídá mi. „Tou rouškou chráníte mne, pokud jste nemocná, ale je tady vítr, takže se nebojím. Jsem daleko a vy jste jen zadýchaná.“ Vidím, že to asi nemá se srdcem úplně srovnané, jsou vidět oteklé nohy, musí se několikrát nadechnout, než promluví. Takže se opravdu jen zbytečně trápí. Paní již ožila, stahuje náhubek k bradě, má roušku poctivou, dvojitou, nyní radostně nabírá kyslík do plic. „Děkuju, já se pořád bála…“
Uvědomila si díky parafrázovanému heslu „moje rouška chrání tebe…“, jak to vlastně je a že na mém tvrzení něco bude. Ony totiž především ženy všeho věku se projevily skoro až vášeň pro řád. Dnes jsou vysmívány, ale má na to kdokoliv právo? Nadávat jim do Babišových voličů?! Ne. Jsou jen mementem, vykřičníkem, důkazem a velikou připomínkou toho, jak se s námi manipulovalo. Pamatujme na to.
Druhou skupinou na opačném konci úsečky jsou ti, kdo znechuceně kritizují nesmyslnou blamáž, výmysl nebezpečí a srovnávají s dalšími statistikami zemřelých. Popírači, přesněji řečeno. Do karet jim hraje odhalená lež z Itálie s halou, přeplněnou rakvemi (několik let starý snímek po zemětřesení) a několik dalších, o nichž jsem jen slyšela. Ostře kritizují i ty, kdo ještě dnes úzkostlivě trvají na pravidlech z časů nouze. Extrémem je pán, co vběhl do malého obchodu bez roušky a na napomenutí prodavačky řekl „Já nic nevím“, potom „Já nic nečtu“ a dožadoval se obsluhy – zde nebyl nikdo, kdo by ho vyvedl, ale provokaci si vychutnal a sám odešel. Prodavačku (zaměstnankyni) úplně roztřásl, protože by prý byla zodpovědná ona a mohla by mít i pokutu. Sama se v roušce dusí celý den, protože pořád někdo chodí… Prostě sprosťáctví až hajzlovina vůči bezbranným.
Mezi tím se plácají lidé, kterým zdravý rozum napovídá, že uvolnění má jisté oprávnění, jenže pořád tu mezi námi mohou být přenašeči. Proto se dál právě oni velice bojí o své blízké, oslabené nemocemi, ať už jsou jakéhokoliv věku. Bojí se u nich i obyčejných viróz, natož podivné, neznámé a tolik infekční mrchy. Proto občas ještě dnes čtete nebo slyšíte až agresívní zaútočení na jejich pravdu, na jejich strach. Okolí nechápe, riskuje, zatímco oni vědi, že za nouzáku se v jejich okolí děly mejdany, zatímco člověk s rouškou a dezinfekcí skrytě bojuje o to, aby jeho rodina přežila. Doslova a do písmene.
Věřte tedy, že ten, kdo roušku dnes venku má, je vyděšený až do alelujá. Má své důvody. Může být pouze přestrašen čísly, která jsem tu kritizovala i já, může mít za jediný zdroj televizi, kde premiér ukazuje, jak otcovsky rozuměl, chránil a nyní pomáhá. Noviny se nekupují, většinou v nich není nic podstatného a jen přitvrzují depresivní deku. Může se bát o ty, co jsou doma. Sice rouška na jeho ústech logicky postrádá smyslu pro nepřenesení kapének z okolí, ale on má pocit, že něco dělá, že jen bezmocně nečeká na zadku. Má roušku, ochrání své lidi. Je v tom psychologie, zásluha při každém heknutí a zadýchání. Obětuje se, víte?
Samozřejmě, že je zdravé sečíst plusy a mínusy, rozkrýt, proč se vláda opakovaně vykašlala na naše vlastní firmy (zatímco i EU po jejich výrobcích celá šťastná hrábla), ohrozila kde koho, celou ekonomiku. Došlo prý naopak i na takovou sprosťárnu, že doma šité roušky, zasílané do Anglie, byly vyňaty ze zásilky, protože je to zdravotnický materiál a bylo embargo, že. Sdělila mi to paní z té rodiny, sama to ale neposílala, zásilka však prý jako obsahující roušky označená byla.Později jsem v jedné diskuzi narazila na to, že se prostě na zásilku nic nenapíše a každý ví houbeles. Jak tedy lavírovat, šaškovat, co brát vážně?
Napořád bychom asi měli mít na paměti, že každá takováto šířící se nemoc, která je nová a působí na člověka nepředvídatelně, má právo na opatření. Včetně dalších možných návratů, takže kdo prská, měl by opět chránit druhé. Být k tomu opatrný a ohleduplný jako při chřipkách. A nouzová opatření? To dosavadní bylo zbytečně dlouhé, myslím. Prvních čtrnáct dní klidu nám mělo stačit k rozkoukání a dalším krokům. Potom již bylo více informací. Individuální kulturní zájmy neměly být stopnuty vůbec (galerie, muzea, knihovny, knihkupectví,) individuální turistika také ne. Mnoho typů obchodů buď nezažívalo nikdy davové návaly nebo bylo možné návštěvnost upravit, tak jak tomu bylo (zbytečně až) později. Stejně tak byla naprosto ignorovaná možnost včasné přípravy -mimo pozdější velkohubé ujišťování, že roušky jsou – a nebyly dodrženy ani pravomoce ministra vnitra, ketrý to měl mít na starosti. Politická hejblata jsou viníky všech úmrtí, bez debaty. Ať se to lakuje, jak chce. I když byly zachráněny tisíce mrtvých.
Nyní se popírá možnost druhé vlny. Navíc se poznatky proměňují natolik, že z původních informací, že se mladším ročníkům ničí plicní tkáń, jsme se nyní dostali k závěrům, že jde o cévní chorobu. ještě všemu není konec, ale my víme, že dokážeme obstát, třebaže tíhu nese především každý z nás, včetně obětí těch, co nejsou a nemohli být „ve vatě“ a dalších, na něž se jiná dáma příště „vy*ere“.
Moc vydaného a respektovaného příkazu opájí a ještě se budeme divit, před čím skláníme hlavy. Co ještě přijde, co se již v nouzovém režimu spatlalo a nyní vejde do života.
Žijte si…
