Už zase. Opravdu. Často dělám věci, od kterých mne znalí odrazují. zkrátka musím. Například jsem měla rozumná nedoporučování k vydání pouze e-knihy. Stalo se, román „Až sroste kámen“ nic moc čtenářské slávy neužil, ale pokud se vzmužím a najdu čas na dopsání aspoň kousku děje (v roce 2012 se odehrával i krapet do budoucnosti a mí hrdinové se činí dál), vyjde knižně – mám slíbeno. Hm, najdu čas… Ale ovšem, najdu. Což si říkám od jara. Jsou tam reálie několika osudů a prvek fantastický – Vlad Tépeš historický se nám toulá po Praze a přilehlém Česku, kvůli hledání ztraceného artefaktu (i v české historii), který mu nedal odpočívat. Smlouva s Palmknihami na výhradní prodej taky skončila, jsem na tohle dost poctivá.
Taktéž je jasné, že vydat knihu samonákladem nic moc nepřinese. Zrovna teď jeden kolega takový počin pořádně tepe na internetu. Jenže bušit hlavou do zdi jako neznámý autor odborné publicistiky se dlouho nedá, tolik nakladatelství tu ani nemáme. Takže kniha „Potřebujeme se“ do každé rodiny o pečování a s vysvětlováním toho, co a proč se může s člověkem dít, nakonec zůstala na internetovém prodeji. Tu kousek, tam kousek, někdy na besedách nabídnu, byť v knihovnách škol se půjčuje jako divá. Kolik mých klientů by ji potřebovalo! Kolikrát slýchám, že není dost informací! Jenže to je holt střet zájmů, oni by si mohli myslet, že když koupí knihu, bude dávka. Jsem na šetření jejich potřeb, ne na reklamním tažení. Rozkošné rozpory.
Spolupráce s Kosmasem o distribuci nějak vyšuměla do ztracena, i když bych už mohla zadat docela slušný náklad, nejen minimální. Jéžiš, proč my nemáme literární agenty?! Kdo se má furt sám patlat v propagaci a distribuci?!
Dost nářků, čtenáře detektivek již jistě napadlo, co přijde. Ano, vaše podezření je správné. Na svět se klube další kniha. Právě tím málo efektivním samonákladem, protože se mi nechce nikde škemrat a protože jsem také regionální autorka a lidi zajímá, co jsem o nich nakecala světu. Pokud to totiž nevíte, zdatně pomlouvám Ašsko a Chomutovsko v hororech – Prahu jsem už také poctila, abyste nemysleli, že jsem na ni nějak ošklivá. Hm, vlastně jsem. Ale vraťme se k pohraničí. Vyrostla jsem v něm, přes Prahu a Plzeňsko opět doskotačila do lůna zamlklého kraje. Teď již znám zdejší pověsti, lidé se pídí po historii, o níž se pár desetiletí usilovně mlčelo. To, jak mne oslovilo zdejší prostředí po přistěhování, se ve světě fantastiky líbilo. Stačilo něco malého, skutečná událost, detail, přimyslet, že je něco jinak, pohrát si. Shrábla jsem pár ocenění „stupínkových“ i pár bramborových, několik povídek vyšlo v malonákladových sbornících, některé byly vyprošeny pro projekty, které se neuskutečnily.
Bylo načase vzít celou hrst a uspořádat, včetně nových. Zvláště, když mám besedovat se čtenáři a nějak není, co zrovna nabídnout – lidé si rádi nějakou knihu odnesou nebo aspoň osahají. Autoráky už prořídly, mám sotva po výtisku. To, že řada jejich hřbetů už přesáhla metr, mne při besedách opravdu nevytrhne. Taktéž si budu muset pořídit mapu a aspoň pro besedy označit místa, kde se příběhy odehrávají. No maucta!
Takže vězte, že Země ztracenců a prokletých má právě teď (po schválení korektur) namířeno do tiskárny. Čekají ji křty, které už tím pádem mohu napřesno domluvit a také prodej internetový, na www.kniznieshop.cz. Zbytek se ukáže, samozřejmě zase budu útočit na běžnou distribuci. Inu, bláznění do třetice, ale ve skutečnosti žádná prohra, pouze postupuji zvolna, lehoučce, nezadýchaně. Přiznávám však, že trocha poklusu by potěšila 🙂
