Intervence banky nebyla jedinou věcí, co zvedlo ceny potravin. Prostě nám rostou. Pokud ještě v roce 2012 slevová akce v marketu znamenala krájený nejobyčejnější eidam za 9,90, dnes je akcí myšlena cena za 12,90 za sto gramů nejmíň. Viděla jsem již jako výhodnou cenu v tom samém obchodě (méně procent slevy) i za 15,90. Běs. Ty tři-čtyři koruny jako minimální nárůst na sto gramech se týkají i dražších sýrů, takže u „akce“ dnes koukám na cenu za kilo a jako přijatelnou výhodu beru až 17-18 Kč/kg těch dražších. Pokud čekám mlsnou mládež a chci lahůdku, koupím za přechodně sníženou cenu i cosi kolem dvacetikoruny. Ovšem s použitím typu „nakrájet, nazdobit obložený talíř“. Ono i deset deka drahoty lze nakrájet na deset talířů tak, že ještě s čímsi obyčejným a zeleninou to vyvolá dojem přepychu. Někdy zbyde i na obloženou housku, chleba, bagetku na svačinu. Není však nutné jenom smutně koukat na výběr lepších věcí. Pultový prodej ve většině hyper- a super- občas nabídne veliké slevy právě sýrů, které jim nejdou na odbyt. Pokud si je obhlédnu, vidím dost dobře, nakolik „pochodují“ a kupuji je často pod dvacku. Můžeme si potom smlsnout na sýrech, kde je cena i nad čtyřicet korun za deset deka běžná. Ochutnáme, odsouhlasíme si, že je to dobrota – a zase někdy. Možná mám štěstí na šikovné manažery prodeje. Nespálila jsem se s tím, že by těm sýrům bylo něco jiného, než potřeba v limitu doprodat. Dají slevu takovou, že mne snad zahlídli v křišťálové kouli. Pokud se mi to stává i na výletech po republice, ba i mimo centrum Prahy, jinak to nevidím.
Podobně salámy. Místo najemno rozemletých stop masa s čímkoliv si prostě kupujeme levnější šunkový, kde je viditelný kus masa s čímkoliv. Pokud chci dělat tradičnější svačinu, není to špatné. Kupuji celou šišku, což se někdy dá i ve slevě. Zpracovávám jako dříve juniory a dietní, když recept žádá takovouto uzeninu. Jako lahůdku si dopřáváme Vysočinu, kterou necháváme vysušit a mlsáme, když by huba chtěla něco extra. Není problém sehnat do stovky za kilo. Pokud už opravdu toužím po uheráku nebo loveckém, čorizu a podobně, to už vezmu pár deka krájeného, protože aspoň vidím, není-li to moc měkké a matlavé. V tom mne lovečák poslední roky spolehlivě zklamává. Dříve mnou tak milované měkké salámy, které se dnes dochucují kde čím, ztratily přitažlivost. takové cosi matlavé to bývá. Zpestření v nabídce naší ledničky znamenají klobásky od vyhlášených řezníků. Patří nakrájet na kolečka a mlsat. Vynikající! Samozřejmě, že se občas rozmazlíme přepychovým slupnutím celé nožičky – kdo by taky odolal. Je to výjimka, u nás jsme navíc podřízeni cukrovkářské dietě. I proto ona pouhá ukrajování v časech celkem hojných. Všude je totiž moc tuku, i v těch sýrech.
Chleba, co jsem si všimla, se celkem drží, průběžně vídám akce kolem 23,90 za 1200g, začátkem ledna byl někde i za dvacku. Tak dobře, bylo to devatenáct devadesát, abych akci nekřivdila… Tu a tam si dáme i jiný druh, třeba kovářský, případně radši něco upeču doma, když rozpaluji troubu s masem. Potíž s doporučovanými celozrnnými a černými chleby je v tom, že se barví karamelem, což je, jak známo, cukr. To si radši uhňácám trochu chlebového těsta s vločkami doma. Podmínkou je, pokud chci být šetrná, abych ještě cosi pekla. Když už troubu roztápím, tak na víc věcí. Radši na plechu nad masem rychle opeču i plátky brambor (nebo malé na bouchačku), než bych je vařila na sporáku. Když se dělá plněný bůček nebo jiný flák masa (kilo se peče zhruba hodinu), je trouba časem dobře rozpálená i na chlebové pečivo. Takže žádné opakované pobíhání po kuchyni. Rozfázovat a co nejvíc dělat při jednom. Dopékané věci moc rychle tvrdnou, ty beru jenom na okamžité snězení.
Chleba, to je pořád ještě základ. Když byla mládež rozežraná v housenkovitém období puberty, dávala jsem do obýváku (běžně se tu i dnes scházíme, plkáme, brouzdáme po netu a ukazujeme si, dokonce i na tv někdy dojde) rozkrájenou celou šišku chleba s pomazánkou. Na ozdobu stačí na tu mísu rozkrájet jedno, jedno a půl rajčete, nakládanou okurku, pažitku. Někdy jsem měla dojem, že ani nestíhají kousat, jak plynule to do některých jedinců zajíždělo. Dělat jim tehdy večeřičku na vidličku, neutáhla bych to.
Jak říkám, chleba je skvělý vynález! Když osychá, těším se na topinky. Z tohoto důvodu kupujeme i krájený, i když vím, že je rychleji náchylný k plísni, ne vždy hned viditelné. Často je znát, jak ho krájení za horka deformuje a použít ho jako čerstvě ukrojený doma zkrátka není to pravé ořechové. Ani při srovnání chuti ne. Když ho nasucho proženu topinkovačem, je z něj lahůdka. Leckdo miluje smaženky, ty dělám i na svačinu. Do vajíčka se dá nastrouhat zbyteček sýra, špička salámu, času to zabere jen o pět až deset minut víc, než běžné obložení pečiva. (Někdy jsem po ránu trochu pomalejší, proto to rozmezí.) Krajíc máchám jen po jedné straně, ale klidně dvakrát. Balím do alobalu, trochu vychladlé, někdy obložené (pozor, paprika je na teplém pro mnohé až hnusná). Buď jsou osmažené chleby oba nebo ten druhý je mázlý hořčicí. Oschlejší krajíce buď nakrájím na sušení (i strouhanka je možná, chleba skvěle zahušťuje guláš) nebo kousky hodím do slané vody s kmínem a spoustou česneku. Část česneku provařím, část hodím na konci. Skvělá polévka pro tyto dny! Co mi v posledních letech vadí? Ta rychlost, s níž je chleba ochotný plesnivět. Už se vynořily rady, aby byl v chlebnících balený do plátýnka jako kdysi, ale mně zatím stačí, když leží na papírové utěrce, kterou měním, jakmile vkládám nový kus chleba. Rozmražuji pomalu mimo chlebník – v kuchyni mám totiž jen to, co do dvou dnů spotřebuji, zbytek zamrazím nebo koupím čerstvý. Vyzkoušela jsem si, za jak dlouho přitom zplesniví stará patka – trvá jí to při mých opatřeních nejmíň pět dní. Při plísni se, samozřejmě, chlebník vymyje komplet na všech stranách. Octovou vodou stačí. Pozor, plesniví i zapomenuté drobečky.
Kdysi, v dobách dost chudých, mi pod ruku přišla rada předválečná. Britové se zajímali, jak by Anglie přežila při odříznutí od světa, bez zásobování. Vědkyně přes výživu zjistila, že vystačí opravdu s málem – a potvrdilo se. Byl to tehdy chléb, brambory a kysané zelí. Potom sice museli do chleba přidávat vápník, ale přežili. Já dnes nabídku trochu rozšiřuji o tvaroh. Ono totiž ani maso není nutné jíst každý den, za důležitější bych považovala vývary, klidně i z kostí (na to stačí koupit jakýkoliv kus masa s kostí, ořezat, uvařit, navíc je to levnější na kilo). Možná to nevíte, ale u našich dětí se před časem objevilo víc chudokrevnosti, než by jeden uvěřil. Někdy kolem r.2005 jsem to četla a zkusila hned zapůsobit na matky v azyláku. Lékařka se nemýlila, mladé matky přestaly vyvářet, odmítaly takovou dobu trčet v kuchyni (i v případě, že tam jinak seděly a besedovaly o životě). Snazší bylo dětem podstrčit nějaké kuřecí dietní maso. Samozřejmě nikdo není taková „socka“, aby dětem nedopřál prsíčka. Bílé je nejlepší, víte? A co vykrojit je z chlazeného kuřete za polovinu ceny? Nojo, ale co s tím zbytkem, divily se ty mladé ženy. (Ona byla i kuřata bez prsíček ještě levnější, za čtvrtinu ceny, takže jsem ořezanou hruď nadívala nebo kuře rozložila na stehna, křídla, co se dají taky vycpat a kosti s kůží na polévku.) Jak vidíte, koukala jsem na tu diskuzi jak vyoraná myš a pamatuji si udivené maminky ne-socky dodnes. (A ty, co potkávám, jsou dnes dobré hospodyně!) Zkrátka a dobře, dietní masíčko taky dětem nepomáhalo k dostatečné zásobě krevního železa, což lékařka v článku také uváděla. Tak tedy chvála vývarům! Kosti jsou pořád celkem laciné.
Vtip v základní nabídce čtyř zmíněných potravin je také v té okolnosti, že většinou máme průběžně zásobenou spíži. Nějaký cukr, sůl, koření, olej, mouky, další dochucovadla. V lednici vajíčka, tuky, mléko. Nebudu tu už vypisovat další recepty a návody, jen vás nechám představit si různé kombinace. Když už se Češi, ženy i muži vrhají do vaření, aby ušetřili, jistě křísí zvyklosti svých maminek (ale pozor, i tatínků, ti byli vždycky dost žhaví na tvoření specialit!). Vaření umí být radost – třebaže ta nejlevnější jídla vyžadují nejvíc práce.
Nakonec malá hádanka. Odhadnete, která krupicová kaše je nejlepší? (Chutnala zatím všem dětem. A vařila jsem ji stejně jako jeden dědeček!)
