Vím o nich léta, ale pokaždé mne jejich výskyt zaskočí. Většinou s mrazením po zádech. Před časem jsem přišla ke starším manželům, kde se pohyblivější pán mile staral o manželku. Rozdělil dovezený oběd na talíře, dal k příborům i ubrousky, připravil pití.
Přesto bylo cosi ne zcela v pořádku. Chodil namáhavě, nemohl stát, postěžoval si na toto i tamto. Nabídla jsem mu, že by také mohl zažádat o příspěvek, když už jim pomáhá pečovatelská služba a vnoučata. Jak si stěžoval před malou chvilkou, najednou se snažil dokázat, že je čiperka. Filmoval špatně, dokonce se trochu i třásl vypětím. Než jsme se však rozloučili, řekl, že to zkusí.
Tím ovšem nastalo martyrium pro rodinu, která už dříve myslela na častější péči, protože prostě nikdo nemládne a po té osmdesátce není divu, že je pomoc potřebná. Starý pán se vzepřel, protože ani s těmi nemocemi, na které potřeboval léky, za doktorem nechtěl. Posílal si potomky pro recept nebo se nechal zavézt a tak mezi dveřmi sebral recept pouze pro manželku. Už vím proč: Tušil, že přijde o řidičák. Jak má paměť nedobrou, tohle měl zafixováno pořádně a důkladně. Léta o manželku pečoval hlavně on, takže auto bylo nezbytností.
Teď se mu nelíbí, že musí brát léků víc, než ona, protože úspěšně zanedbal kde co, navíc sestoupil z místa toho schopnějšího. Toho, co se bez pomoci zcela obejde. Rodině nastal čas neustálého vyjednávání a dohledu. Staroušci svůj život v bytě s pomocí dobře zvládnou, ale klíčky od auta bude nutné nějak zneškodnit. Samozřejmě zajistit i to, aby se oba dostávali mimo byt – což u babičky již mimo čas léta neplatilo. Hlavně teď hlídají, kdyby náhodou děda zapomněl, že s těmihle léky za volant nesmí. Zapomněl by rád, cesty do krámu a k ordinaci zná prý nazpaměť i poslepu.
Není jediným, kdo třeba mizerně vidí, ale pod vlajkou nutného popojíždění vyráží nejméně jednou týdně do silniční vřavy. Vím, že jednomu skoro sedmdesátníkovi s odchlíplou sítnicí došla nebezpečí až drsným poukazem na možné zabití nějakého dítěte. Tehdy klíčky předal dál a na řidičák radši (i když s velkou bolestí) zapomněl.
Černohumorně zní dnes vzpomínka na dvaadevadesátiletou paní, která nechtěla ani náhodou z malé LDN na kraji města. Měla jediného příbuzného, STARŠÍHO bratra, který za ní před těmi třemi roky pravidelně jezdil. Trabantem. Po paměti, celým městem. To se snad i značky radši koukaly jinam. Bylo mi šeptem sděleno, že už by taky nejspíš potřeboval pomoc, podle toho, jak nezvládá ani převlečení do čistého, ale dlouho jsme neměli dvě místa, aby dál byli spolu. Teď už prý jsou, tam nahoře.
Pokud mezi kolegyněmi vzpomenu nějakou historku se slepnoucím nebo bloudícím starým řidičem, sypou se z rukávů další a další. Přitom nevíme o všech, často se zádrhel projeví až nějakou tragédií. U děravé paměti je někdy tak trochu výhodou, když dotyčný zabloudí. Jede třeba jako pivovarský kůň na známé místo, ale najednou si uvědomí, že vlastně neví, proč. Zavolá si někoho na pomoc, rodina tím pádem získá jistotu, že takhle tedy ne. Jenže u plíživé ztráty zraku, kdy je otázkou osobní hrdosti zvládnout ten kousek k supermarketu a pomoci s těžkým nákupem? Ještě to jde, ještě to jde – ba i tehdy, kdy už spolujezdec hlásí značky – a potom BUM!
Některé věci prostě nejdou „okecat“ a neměli bychom si nalhávat, že jsme pořád stejní jako před časem. Ješitnost, vzpoura proti realitě, pošetilá představa, že budu-li dělat to, co desítky roků předtím, bude to jak před tou kopou let, to všechno je tak krátkozraké, že by lidé v okolí měli být těmi brýlemi, co zaostří a ovlivní dotyčného. Nejen sebrat onu významnou roli důležitého přesunovače z místa na místo, ale nahradit vlastní dopravou nebo jejím zajištěním. Možná nadšeného řidiče trochu podplatit dárkem, aby to přestalo tolik bolet – jsou dnes místa, kde se dá s asistencí bezpečně frčet a nikdo se pod kola nepřiplete.
Když jsem dopsala až sem, uvědomila jsme si, že zatímco jsme si povídali o vzpurném dědečkovském řidiči a taktice semknuté rodiny, jen o nějakých pět roků mladší pán, taktéž se zhoršenou pamětí, opatrně kousek od nás usazoval do auta svou špatně pohyblivou manželku. Vyprázdnil vozík, o který se opírala, zašoupl ho pod stříšku k ostatním. Pravda, mají dvě ochotné děti, co jim chodí pomáhat, ale to víte, člověk si rád leccos zařídí sám. Někdy se i do obchodu musí…
