Znáte to, jistě si občas brouknete „Zvonek zvoní, škola končí…“, například, když se vyhrnou davy nadšených děcek, větřících svobodu a něco dobrého za odměnu – anebo nic, ale trochu kázání každý přežije. Hlavní je léto!
Tak trochu děckám závidím, protože dotahuji přípravy a je to učení jako druhdy o svatém týdnu. Vlastně ne, to jsem se hodně válela u vody. Bylo opravdu vedro. Tak před zkouškami. Hm, to mi buď paměť vynechává nebo… Tak tedy státnice! Ano, to srovnatelné je.
Co blbnu? Navíc, doznávám, je to dobrovolné. Bože, co jsem to na sebe zase hodila? Na začátku byl pouhý fakt, že mám kvantum materiálu (však už víte, že se na mne leccos archívně muzeálního sbírkově sype). A je osmičkový rok. Mám za kamarádku velikou pokušitelku Františku Vrbenskou. Tudíž jsme se společně rozuhodly hledat stopy Velké války ve fantastice a bezprostřední k tomu. Jako lehký vtip jsem nabídla obrazy ze života, z textů pohlednic.
Kdo ze ctěných čtenářů a přátel udržuje lehké povědomí o mé osobě ve své paměti, zajisté nepochybuje, že jsem při letošních spanilých jízdách na školení házela očkem po antikvariátních krabicích s pohledy. Co kdyby tam ještě něco bylo… Jistěže bylo! Vždycky je lepší mít na výběr z vícera podkladů. Nemluvě o tom, jak jsem prolézala další dobové materiály a životopisy. Ostatně, když jsem v té době už „byla“ na podzim (psala jsem povídku do mezinárodního almanachu), je to jen malý přílepek, říkala jsem si. Houbeles! Jsou z toho přednášky dvě, jednu víc já, druhou víc Františka. A plné secesní album pohledů.
Člověk by se neměl upínat na jediné téma, byť je ohromné a nosné. Když už jsem přímo zaržála štěstím nad nabízením Mladého světa z let 1967-1968, byť neúplným, byl již pouhý krůček k nabídce přednášky s listováním v dobovém tisku. Což solidně uchopit náhle nebylo nejlehčím. Právě ony zdánlivě jednoduché věci totiž nejdou jen tak odfláknout, jakmile se zaberete do příprav. Děkuji tímto Respektu za rozhovor s P. Pithartem, který mne nasměroval k dobré osnově. Jakožto dítě jsem tehdy věděla houbeles a jakožto dnešní dospělec převážně kroutím hlavou, co to v těch novinách bývalo za kecy. Promiňte, ale doslova. A to mám Reportéra, Literární listy, Politiku, MS, letáková vydání několikera titulů z časů invaze a pár dalších radostí (i Stadion se svatbou Čáslavské, heč!). Nebo snad právě proto?
Kvůli zájmu o neznámé oblasti pohraničí (kamarádka mne jednou hledala u Karlových Varů a divila se, kde to vlastně žiju) si střihnu doplněnou přednášku „Ašsko – země neznámá“. Samozřejmě i tu je nutno nacvičit, abych se vešla do vyměřeného času.
Takže malé zkouškové období, nacpané do čtyř hodin, s možností debat mimo přednáškovou místnost. Publikum je tu zvídavé, rejpalské, byť přátelské. Pro ně přitáhnu i předměty doličné, neboť se na poslední chvíli ukázalo, že jedeme dodávkou. Stejně jako posluchačstvo budu i já kroužit po festivalových objektech a sledovat, co vymysleli přátelé. Určitě mne zajímá vzpomínání na Janu Rečkovou a Honzu Kantůrka, měla bych být u besedy o tetralogii Žena s…
Což mi připomíná, že ani nevím, jestli jsem vám o tomhle počinu české literární scény dost podrobně psala? Jistěže něco málo ano, ale sotva už o tom, že dvouletý běh s vyplazenými jazyky za metou, jaká ani ve světě vidět není, se právě završil. Knihou Žena s labutí končí projekt, nabitý skvělou prací nakladatelství Fortna. Vím, o čem mluvím, Zuzana Hloušková umí autory držet pěkně zkrátka, aby byl výsledek nej a nej a ještě lepší. Sice tvrdila, že se se mnou dobře spolupracuje, ale to byl jen ten cukřík po biči. Takže i balík tarotových karet s portréty autorek je dnes úplný. Však si pojedu i pro doplnění svých kousků.
Ale vraťme se k Chotěboři, Festivalu fantazie. Stavte se, půjdete-li kolem. Tady se družně povídá a je fuk, s kým se (ne)znáte. A dějou se věci, už jsem viděla i fotku s mořskou pannou. Festival totiž bývá desetidenní, už začal, ale já ještě musela trošku budovat kapitalismus a honem sklízet, co letošní léto naházelo na zahradu.
Držte mi palce, jdu se učit 🙂
