Jak všichni víme, všechno zlé je pro něco dobré. Když lidi sedí na zadku, čistí se vzduch a voda, na druhou stranu se svět pestře barví zahozenými barevnými rukavičkami. Dále se odnaučujeme olizovat si prsty nebo se jimi dotýkat rtů, neboť dezinfekcí (zvláště opakovaně) pocákané ruce chutnají odporně i po dvou umytích. Jsme vnímavější k detailům, lidi poznáváme podle pohybu a očí. Jako já v patnácti, kdy jsem byla slepá jak patrona a musela jsem na ulici číhat, kterou babu znám, aby si nestěžovala mamce, že čumím jak vejr a nepozdravím. Mamka mne rozhořčeně zavlekla k optikovi a málem si sedla, že to není puberta a vymlouvání, nýbrž krátkozrakost. Ji jsem tedy poznala na třista metrů, zvláště ve stavu rozhořčení. Co se v mládí naučíš…
Už jsem se tu rozčilovala nad strašícími čísly, která budí hrůzu nárůstem onemocnění, aniž by byly vydělené třeba ty uzavřené instituce, jakými jsou například domovy pro seniory a LDN. Ty, podle mne, do statistiky „běžného“ života naprosto nepatří a matou, či spíše děsí. Přitom je velmi dobře známo, že v objektech s více lidmi a oslabeným zdravím je to zcela jinak, než v běžné populaci. Ano, posilování strachu, děsů a hrůz je skvělá politická taktika. Osobně jsem z těch, co prostě riziko berou na vědomí, chrání sebe i druhé, ale zbytek je stejně jenom náhoda. Jsem v rizikové skupině nadvakrát, tak se mám zbláznit? Potřebuji žít, ne se bát. Takže žiju. I s vědomím, že se to svinstvo bude vracet.
Tím pádem mám dost času na přemýšlení o dalším. Právě o výzvách, které doba znamená. Například o zmíněných institucích. Na internetu trochu kafrám do života těm nejstatečnějším našim dříčům, lidem v generaci, která ještě sama pracuje a přitom se musí starat o rodiče. Nebo o postiženého človíčka. Lidé nyní úzkostlivě hlídají stav a veselou či smutnou mysl svých milých v domovech. Čtu mnoho povzdechů nad tím, že je to tam či onde hrozné, personál se nepěkně chová a podobně.
O povinné „Lááásce“ v pomáhajících profesích jsem už tady mluvila a mluvím jinde. Nástroje na problematické příhody máme, i když třeba v dnes veleznámé Slunečnici to trvalo dost dlouho – a stejně se jednalo především o menší část této továrny na péči. Jenže zároveň šlo o oddělení s nejvyšší potřebou profesionálního zaujetí a péče o personál, aby nevyhořel. O tom to je, o lidech a možnostech.
Nyní se vrací do diskuze opět otázka, nakolik zrovna domovy. Zvláště kvůli tomu většinovému oslabení a rizikům. Proč není možné a jednodušeji zajišťovatelné nechat lidi doma a vytvořit jim dostatečné zázemí. Já mám informace o tom, že i velmi staré dámy, upoutané na lůžko, obývají byt samy a během dne se u nich střídá kde kdo. (Sakra práce, když lze takto zaopatřit lidi tady v KV kraji, kde se na sociální oblast dost kašle…!) Jsou spokojené, den má svůj řád, střídá se homecare, pečovatelská služba, členové rodiny, přátelé. Devadesátileté paní z vyššího patra dokonce uspořádali oslavu narozenin v přízemní kavárně, kam dříve chodila! A jak? Inu, mladí sousedi ji snesli. Ochotně a s pocitem svátečna, jak to má být.
Otázkou pouze bytového dožití je ovšem také míra kontaktů s dalšími tvářemi, s dalšími lidmi. V tom jsem viděla velkou výhodu menšího (do 50 lidí) domova, i když ten „můj“ zdaleka nebyl ideální. Byly tam i třílůžkové pokoje a méně personálu, byť nejmíň z půlky „srdcařského“, než by bylo potřeba. Viděla jsem totiž pookřívání, pokud se člověk ze samoty dostal mezi ostatní, mezi vrstevníky a někdy dokonce známé. Ať přišel z domova nebo z LDN, proměňoval se vždycky. Pokud tu jsou programy alespoň výtvarného rázu a cvičení, zapojí se i soutěživost. To byste koukali, jak se zvedne náruživost při „člověče, nezlob se“, když je ve hře hrst bonbónů nebo sušenek! A jak působí pohlazení po ruce, paži, zádech. I ty doteky chybí a jejich absence až bolí. Ve skupině se objevují i další možnosti, dokonce drze mluvím o dalším smyslu dní. Jenže stejně tak může vadit smutek a rozčarování nad tím, že nikdo nechodí – ony ty návštěvy rodiny znamenají také určitou osobní hodnotu v malé komunitě. Být na pomyslném žebříčku výš nebo stejně jako sousedka, která nic v životě nedokázala. Nebo si ve skupině vrstevníků polepšit alespoň na stará kolena. Mít svou lidskou důstojnost i ve chvílích, kdy musím přijmout pomoc ve velmi intimní oblasti. Mít aspoň tady někoho, kdo mne „má rád“.
O samotě, třebaže denně dochází dcera nebo syn nebo vnoučata a další, se dotyčný zauzlíkuje, zleniví v tom, jak ho omezují bolesti těla. Kdo si vymknul nohu a musel scházet třeba ze třetího podlaží, jistě pochopí tu „radost z pohybu“ seniora, který cítí kyčle, kolena i ty kotníky každý den. Rozhýbat to, rozchodit? A proč se trápit? Prostě zůstane doma. Může se nechat děsit televizí, ať korona dobou nebo kriminálkami (které jsou pro něj odrazem reality). Přestává mluvit, protože s docházejícími hovoří ve stále se opakujících frázích. Přestává všechno bavit, protože se už nesoustředí na dlouhý román, natož povídku, i na knihovnu kouká, jako že kdysi četl, to ano, ale co teď… Pozorovala jsem často, jak i lidé s titulem hledají vhodné výrazy, protože se naše řeč netočila jen kolem jádla, oblékání a vyprazdňování. Prostě nepoužívali řeč, neměli s kým mluvit. Většinou ani nekoukají z okna. Kdo bydlí výšn než v prvním patře, ztratil kontakt s lidmi na ulici. Jsou pro něj hemžením a většinou je nepozná. Teoreticky může zahalekat, ale většinou ani jedna strana pořádně nerozumí ani tomu řvanému, ani odpovědi.
Naproti tomu se všude osvědčuje pozornost potřebám seniorů i v rámci nějakého skupinového bydlení. Dokonce i v hale, kde se postaví maximálně patrové „domky“ s předzahrádkou, uličkami, obchůdky laděnými do doby „retro“. Za lidmi do jejich bytů docházejí zdravotníci, pečovatelé, do schránky dostanou poštu, sami si zajdou na kafíčko nebo na ten nákup, posedí na lavičkách. Takto se připravují objekty pro stárnoucí lidi se špatnou pamětí. On i člověk s Alzheimerem se lecčemu naučí – a velmi důležité je přitom bezpečí. V takovém, ať halovém nebo ohraničeném prostředí „venku“ prostě nezabloudíte a když je tu komfort dřívějšího života, na detailech moc nezáleží. Prostě se přestěhovali a vybrali si dobře – i rodina sem jezdí. Služba se přizpůsobuje postupnému ubývání sil a zdraví. (Ostatně v mnohých domovech pro lidi s velmi špatnou pamětí a soustředěním mají alespoň kus chodby změněný třeba na starou zastávku nebo lampu s lavičkou, i ptačí cvrlikání si tam užijete.)
Tyto koncepty komunitního bydlení mi od začátku vracejí dojem z dávného návrhu Le Corbusiera, jak by mělo vypadat moderní město. Na kraji věžáky se samostatně žijícími mladými lidmi bez dětí, směrem k centru domy pro rodiny i stárnoucí osoby, obchjody, parky, hřiště. Přemýšlím o tom, že není nutné vytvářet pouze specializované osady starých, vyhošťovat je do čtvrtí, kde potkají mladší lidi mimo personálu jen svátečně. Je to sice lepší, než klackem přes uši, ale…
Lidé jsou společenští, potřebují žít ve smečce, byť rozvolněné a rozdělované zdmi. Když máme ponětí o tom, že už někdy v prvobytně pospolné společnosti dokázali pečovat i o slabé a občas se někdo i po zraněních dožil ještě vyššího věku (podle koster poznáte je), proč bychom se dnes nezvládali slušně postarat o dnešní slabé, zraněné a staré? Jistěže je to ohromná výzva v době, kdy se poprvé mohou v takové míře potkávat praprarodiče v mrňaty, ale dnes také umíme víc a máme větší možnosti, technologie a techniku.
Nikdo z nás nemládne a proto bychom se měli podívat na každý dům, každý panelák, ulici a každou oblast, nakolik se tam lidem žije dobře a nakolik se tam bude žít dobře stejným lidem za dvacet, třicet roků. A nejde jenom o honičku, jak odškrtávat políčka. Řeknu vám, že když jsme se s kolegou přijeli podívat na plošinu u domečku v malé vesničce, obcházeli jsme to a obdivovali, jako kdybychom to sami vymysleli a sestrojili. Než jsme těm starým manželům, co léta nějak přežívali v přízemí nad pěti schody vysvětlili, že to není žádná hrůza, podat žádost a uvidět, to byla věc! Nakonec byli nadšení i z přístupu firmy, jak všechno proběhlo rychle, jakou vymoženost mají a jak to obdivuje celá vesnice. A my také, tohle se moc dobře povedlo.
Jinde ovšem bylo vše zařízeno, domluveno s ostatními nájemníky – a paní se doslova odklidila do domova, protože se nějak zrovna nepohodla s rodinou a rezolutně to rozštípla. Mohla se vrátit, když viděla, že jí domov nesedne, ale umíněnost zvítězila, plakala nám při kontrole, ale „už se nic nedalo dělat“ a i rodina tomu stavu ustoupila, dokonce návštěvy řídly, protože na to nemohli koukat. Nepustila si blíž ani nikoho z personálu. Do půl roku zemřela, ani sedmdesát jí nebylo.
Mísí se nám tu mnoho věcí, všimli jste si? Zbytečná nedorozumění, podivná víra, že takhle to je a nedá se změnit, představa, že nesmím obtěžovat, že je lepší zatajit své potíže a problémy, často i konec snění, dobrovolné věznění, zacyklování se v omezených podmínkách. Pokud jsem mluvila o smečkovitosti, je to přece rovněž záležitost vzájemné podpory, potřeby této podpory a zpětných vazeb. Jen si vzpomeňte, jak špatně se hubne, když dietu drží jen jeden, odvyká kouření, cvičí doma. S věkem je člověk ohledně vůle oslabenější a samota jenom nakládá další „důvody“, proč chátrat. Potřebujeme se, v mnoha ohledech.
Domovy, které se začaly rozvíjet moderním směrem teprve před třinácti lety, se díky příspěvkům na péči proměnily na místa, kam přicházejí lidé s vyšší potřebou pomoci. Mnohem rychleji, než se stačí proměňovat možnosti domovů a vzdělanost personálu – často se školí na potřeby klientů a situaci, která právě pomíjí. Je to nerovný závod v trysku. Mnohde personál naříká, že se jim pod rukama domov mění na lepší LDN. S vysokou potřebou fyzické práce. Pokud v r. 2007 bylo mezi šedesáti čtyřmi lidmi nějakých pět většinou na lůžku, bylo nepoměrně snazší je posadit alespoň 3x denně do pojízdného křesla, dovézt na jídelnu. Na chodbách se jednodušeji přepravili, protože další lidi na vozíku byli jen dva. Chodítko měl jeden další klient. Dnes? Ve stejném domově se snížila kapacita klientů na padesát, kolem dvaceti lidí je na lůžkách, kolem deseti zvládá přesun na vozík několikrát denně, bez berle nebo hole snad nechodí nikdo. Personálu zhruba stejně… A plat menší než o deset km dál, kde je pro přijetí podmínkou němčina a dřiny méně. Domovy v menším obsazení klientů nezatracuji, dlouho ještě potřebné budou – ale s tím, že přijmeme fakt dostatečné výše provozních nákladů. Proti současnosti je to především terén, který se musí pozvednout, včetně služeb, o jakých teprve sníme.
Nemohu zapomenout, jak stačilo oběhnout pokoje s kotětem, štěnětem, snítkou bezu nebo třeba lesních malin k oďobání, popovídat si – a lidé jakkoliv „špatní“ se „zvedli“ alespoň na několik dní. Nebo překonali krizi. Kdo na to ale nyní má čas? Samotní v bytech to sotva zažijou. A co lidé na LDN, které jsou pro staré především čekárnami na konec, odložišti do „odborného“ ticha. Kdo si troufne dnes pohladit bez rukavic, sundat roušku? Jak překonat stesk a opuštěnost, které zabíjejí? Proč uklízíme lidi do samoty, proč je mučíme? Quo vadis, pomoci a péče?
