Žil byl jeden literát a věděla jsem o něm houbeles, než se mi do ruky dostala knížečka, vydaná jako vzpomínka na významného člověka po deseti letech od jeho smrti. Takovou po sobě zanechal stopu, že Karolína Světlá, Eliška Krásnohorská, Adolf Heyduk, Žofie Podlipská a jeho spolupracovníci zavzpomínali na jeho význam i na to, jak žil, tvořil – a jak ho měli lidé rádi. To víte, Kwěty byly tehdy dost známé a lidé doslova hltali vše české, Palečka milovali i kvůli humoru – a to byla teprve parketa pana redaktora a navíc humoristy!
Jestli máte pocit, že by to mohl být K. H. Borovský, tak jste vedle jak ta jedle. On totiž roku 1853 zemřel někdo jiný, jménem František Jaromír Rubeš. Ba co víc, po deseti letech od jeho smrti už byla knížečka doprovázena obrázkem jeho pomníku na hřbitově ve Skutči. Dnes ho tam už asi nenajdete, byť byl veliký a výstavní, někde na rohu uliček. On pan Rubeš už nepatří ani mezi významné osobnosti města, třebaže se Skutče ke konci života držel jako klíště a odmítal pozvání do Prahy, kde by prý jistě žil lépe zaopatřený a jak se přátelé domnívali, s lepší lékařskou péčí.
Hledala jsem pomocí strejdy Googla, ale ten o něm mlčí. Mám tedy k dispozici jen tuhle knížečku, několikrát s povzdechem odloženou, protože vzletná slova a vlastenectví, plná příměrů, hraničila s mými momentálními schopnostmi začíst se. Jen se mrkněte, jak opěvovala Světlá jeho osobu, když vypočítávala naše zasloužilé buditele a literáty v příměru rozkvétající a pučící země jakožto český literární svět. Pro lepší představu citát rozšířím. Vydržte ty dva odstavce a budete mít jasno:
Slavík zapěl píseň svou čarovnou a na keřích se zarděly královny květin, růže stolisté. Čelakovský se nazýval slavík, čarodějník, jenž daroval národu první růže.
V borovém hájku smála se hrdlička, pod mechcem zlatým zrály jahody a na proutku trnitém maliny purpurové. Rubeš a soudruzi jeho rozdávali švihajíce čtveračivě pichlavým proutkem humoru občerstvující jeho ovoce.
Kupodivu v textíku oslavujícím konkrétního tvůrce měla právě pro Rubeše dost málo slov, ale jistě jste si udělali představu, jak tato ještě skoro umírněná vlastenecká hysterie dokáže odrazovat. Jenže to mne neznali, já se ke spisku vracela dál a dál a pod příšernostmi (jsou tu i básně dnes opravdu, ale opravdu neznámých psavců na jeho počest i mimo ni ) statečně hledala konkrétnosti. A našla! Vzdor přepjaté vzletnosti již tehdy, r. 1863, se občas někdo podíval na kypící vlastenectví střízlivěji. Prodraly se sem totiž konkrétní vzpomínky současníků a když už jsem vás ohromila citací vznešeného opisu činovníků české literatury, zajisté lépe porozumíte dojetí a vzletným slovům venkovanů, kteří bývali v první polovině 19. století u vytržení, když navštívili Prahu:
…Pojmenoval jsem tehdejší doby naivními a uvedu jako důkaz několik ještě případů. Přibylo do Prahy několik měšťanů z Krkonošských hor. Jeden z nich byl mi od mého známého doporučen a já jim byl průvodcem po matičce Praze. Ačkoliv se jim vše líbilo, byla předce jejich největší touha, aby seznali báníky a spisovatele osobně. I zavedl jsem je do kavárny k červenému orlu, kam chodíval Hanka, Čelakovský, Franta, Tomíček, Tyl a jiní. Když jsme z kavárny odcházeli, pravil jeden z venkovanů: „Blažený orle, pod svýma křídloma chováš pravé poklady!“
Ráno před osmou hodinou stál jsem s nimi v Karlově ulici blíže klimentské koleje, kudy slavný Jungmann, řiditel staroměstského gymnasia, v tu dobu chodíval. Čekali jsme s napnutím, a hle, tu přicházel náš tichý genius; jak jsem je naň upozornil, všichni smekli a a upřenými zraky na Jungmanna pohlíželi, až nám v koleji zmizel. Pak se nejstarší ke mně obrátil a maje slzu v oku pravil: „Pane, vy jste nás velice oblažil, díky vám! Ach, jak nám budou toho záviděti, že jsme viděli Jungmanna!“ Jeho slza však byla výmluvnější než jeho slova. Odpůldne jsem vedl venkovany do knihkupectví pana Pospíšila, tenkráte se v Liliové ulici nacházejícího. Když tam nakoupili, přišel právě Rubeš a Tupý do krámu, k nimž později ještě Tyl přibyl. Já venkovanům hned sdělil, kdo pánové jsou; ačkoliv již nakoupeno měli, nechtěli se z krámu předce vzdáliti. Po chvíli se jich pan Pospíšil tázal: „Pánové, račte ještě něco?“ Na to odvětil jejich řečník: „Prosíme za odpuštění, ale my jsme venkovské mušky a rádi bysme ve stínu těchto lvů pobyli.“ ( … ) Na to jsme v malé hospůdce (…) zasedli. I přibyl tam náhodou Rubeš s Filípkem, já venkovany s nimi seznámil a všichni vespolek si po přátelsku zahovořili. Venkované byli jako v ráji; když Rubeš s Filípkem odešli, pravil jeden z venkovanům k druhým: „Ach, jak se budou vennku diviti, až budem povídat, že jsme celou hodinu mluvili s Rubešem! Oč, že nám to nebudou věřit, až jim řekneme, že pan Rubeš právě tak vypadá a mluví, jako jiný člověk?“ (Vzpomínky Františka Hajniše, redaktorského kolegy, z r. 1863)
Kde se vlastně vzal F. J. Rubeš? V knížečce jsem naštěstí objevila i některá data z jeho života, o nichž ani Google neví. nebudu vás mořit další citací, ale vězte, že prý již za mladších dob Jungmannových se nám tu vynořilo celkem dost lidí, kteří se snažili o nějakou tvorbu. Aby nebyli tak sami nebo dokonce vysmívaní, hodně se družili a navzájem podporovali. (Trošku mi čtení o té době navozuje vzpomínku na fandom nyní kolem přelomu tisíciletí – kdekdo v něm něco z žánru napsal a fandil žánru takovému jako dál, podporoval, scházel se…) Dlouho to vypadalo, že i když se objevily významné osobnosti, přece jenom v letech třicátých a čtyřicátých devatenáctého století museli právě tito psaví horlivci stále pozvedat národní cit v národě, kterému to bylo skoro buřt. Povedlo se, od třicátých let vznikaly české časopisy a pod jejich vlivem takzvané české besedy. A tady již můžeme potkávat našeho hrdinu dané doby.
Od roku 1834 pracoval F. R. Rubeš psal jednotlivé básně různého rozsahu do různých časopisů a vydobyl si první uznání, ale jen u přátel. Zato když v r. 1837 vyšel první ročník almanachu Vesna, ohromil široké čtenářstvo básní Květinoválka. Téhož roku na základě ohlasů a přání čtenářstva vydal první svazeček svých deklamovánek a pokračoval v tom každoročně, až byl roku 1840 považován za našeho předního básníka. Nejen díky dojmu čtenářstva a své pilnosti, ale jak prý bylo ve Vlastimilu 1840 řečeno, obzvláštních básnických povah nemáme a proto je musíme povzbuzovat k další práci, aby se zlepšovaly a rostly. Což právě u Rubeše platilo. Skládal básně po svém a neopičil se po vzorech z ciziny, tudíž mu připnuli přízvisko „národní“. K tomu brzy přihodil svůj smysl pro humor, označovaný za lahodný. Nenašla jsem zatím nikde nic, takže musíme věřit kritickému oku K.S. (Karolíny Světlé?). Z tohoto textu přece jen ocituji vysvětlující pasáž:
Kdy žertuje a se posmívá, již i outrpnosť s vadami lidskými na čele mu psána; trestaje viníky satyrou, vábí spolu soucitem. Mluví mluvou a cítí srdcem národu svého, přináší mu zábavu i poučení (… ) Rubeš nehledá obrazy – ony jakoby jej hledaly a oblétaly, kdežto on jen jakoby je sbíral a do svých básní vřaďoval. Jakož Koubek předstihl Langera v satyře, tak Rubeš v humoru, a ráz jeho jest docela národní, ač motivy, jež používá, jsou tak všeobecné, lidské, že se mu nikde vytýkati nedá strannosť a pouhá manýra (…) Nebylo téměř zábavy společnské ve vlasteneckých kruzích českých, kdeby některá větší či menší báseň Rubešova se nebyla deklamovala, a populárnosť jeho v Čechách se poměrně podobala populárnosti druhdy Krylově, jehož bajky znala celá Rus.
Zmíněny jsou tu (konečně !) také další dva tituly: básně Harfenice a Pan amanuensis. Pokud by se vám dostal do ruky stařičký výtisk Palečka nebo Kwětů, podpis „Čížkovský“ je Rubešův občasný pseudonym.
Ještě stručný životopis. V rodné obci jsem nakonec přece jen našla zmínku o jeho osobnosti a fotografii, také Wikipedie ví, že na gymnáziu v tehdejším Německém Brodě studoval (mohl se tehdy jen velmi teoreticky setkat s Karlem Havlíčkem Borovským, který nastoupil rok po jeho odchodu). Takže popořádku: 19. ledna 1814 se narodil v Čížkově na Táborsku, kde byl jeho otec sládkem. V Cerhenicích chodil do školy, zde se připravil na hlavní zkoušku, aby mohl na zmíněné gymnázium. Německy skoro neuměl, ale během prvního roku ( bylo mu dvanáct! ) už patřil na německém gymnáziu k nejlepším žákům. Dostudoval r. 1832, poté studoval v Praze logiku a fyziku a r. 1834 vstoupil do semináře v Praze jako bohoslovec. Za dva roky ale ze semináře vystoupil, stal se vychovatelem v Bystřici, v rodině poštmistra. Dva roky je pro něj nějaké kouzelné období, protože opět po dvou letech odchází do Prahy, vystudoval tu práva. Přitom působil opět jako vychovatel u pana Boreckého, sládka na Malé straně u Karabinských, s nímž měl asi dost společný smysl pro humor. Zůstal u něj až do r. 1845, kdy už dávno neměl, koho vychovávat. Tehdy dostal místo aktuára v Karlíně a opět po dvou letech se r. 1847 dostal jako syndik do Načeradce. Odtud jako „soudní assistent“ do Kutné Hory, potom opět do Karlína, až konečně jako c.a k. adjunkt do Skutče. Jenže od r. 1849 začal churavět, zeslábl, trápil ho „plicní neduh“ a i když lékaři věřili, že se do tří let vzpamatuje, nebyla to pravda. Zemřel čtvrtý rok, trápen také „truchlivostí a malomyslností“, 10. srpna 1853.
