Minulý týden se urodilo hodně bariér. Završily to televizní zprávy, které jsem pořádně neposlouchala, dokud jsem se nešla podívat na kus reportáže. Stará paní tam právě šlapala do čtrnáctého patra. poprouchal se výtah a ona musí venčit pejska. Nevím, kde přesně to bylo, ale jde o dům městský, protožez úřadu zazněl hlas, že nájemníkům zlevní o dvacet procent nájem. No, to se tedy pomějou, napadlo mne. Nájemníky prý čekal snad ještě týden bez výtahu bez ohledu na to, kolik jich je v domě uvězněných. To se neděje nic jiného, než se odpustí kousek nájemného?
Možná se v tom městě věci ujme nějaká iniciativa, možná mají pečovatelskou službu, možná se nestane nic. Jednoduše je tu patálie s těžkou opravou, kterou nemůžou výtaháři odbýt. Marná sláva, i když se snažím doma nepracovat, vytanuly mi před očima schody do nebe, jakých jsem se tento týden našlapala docela dost.
Zní to logicky, že se ve velkých vilách dá mladým velký byt, druhým nebo třetím mladým další – a rodiče běhají do podkroví. Jenže časem běhat nemohou a cokoliv změnit je problém. Těm starým stačí obytná kuchyň, ložnice, šikovně vymyšlené příslušenství, v podkroví se využije každá píď místa pod šikminou. Jenže starým lidem často neslouží nohy. Někdo potřebuje chodítko, jiný dokonce kolečkové křeslo. Co s tím?
Ano, lze získat příspěvek na sedačku, která s vámi vyjede nahoru nebo dolů po zdi nebo zábradlí jako (nejen) v amerických filmech. Má to však smysl, pokud není chodba dost široká, na patrech jsou botníky jiných partají (někdy potomků, jindy nových majitelů bytů, když se děti rozlétnou) a ke vchodu vedou další stupně ze zvýšeného přízemí? Takže výtah. Nebo zvedací plošina, ty mohou být i zvenčí, dovnitř lze ještě uvažovat o schodolezu, dumat nad ližinami. Podmínkou pomoci od státu bývá také předpokládaná doba využívání, souhlasy nájemníků, možnost doplatit si rozdíl v ceně a příspěvku.
Když vybíhám schody až pod střechu, přicházím často právě do domů jediné rodiny, kde je zkrátka nemyslitelný přesun do příznivějšího zvýšeného přízemí. Ve sklepě jsou často skvěle vybavené kutilské dílny i nějaké další zázemí – o tom, jak jinak ty prostory využít, alespoň přechodně, nikdo neuvažuje. Nikdy včas, ačkoliv by možnost vyjít z bytu znamenala pro staré lidi mnohem menší obtíže. Vlastně ano, křivdím „svým“ rodinám. Jedno ze dnes (již tří, představte si!) naprosto bezbariérových soukromých bydlení ve městě a okolí vytvořila rodina v garáži. Té pod novějším rodinným domem, kam se sjíždí šikmo dolů od brány. Místo garáže je nyní pokoj s velkým oknem a dveřmi na místě vrat, kuchyňka, koupelna i WC. Další dvě bezbariérová obydlí jsou zcela nově postavená právě proto, že byla „ušita na míru“ rodině s nemocným člověkem.
Leccos mne nenechává v klidu, protože kdykoliv si spáchám statistiku, vyskočí mi varování. Jak se mezi námi sociálkami říká, ti „nahoře“ nás nemají rádi, protože jim kazíme hezké obrázky. Varujeme a ono nám to vychází. Často sice v dobách, kdy už dotyční mocní nejsou na postech a u korýtek, ale vychází. Bohužel. Prevence, osvěta, ba i myšlení hospodáře tu jdou někde pěšinkami a daleko za humny k tomu. Dnes tedy potkávám oddané pečující, tahající své bližní doslova na zádech. Většina jsou ženy – manželky, dcery, snachy, u seniorů nad osmdesát jsou pečující často v seniorském věku nebo na jeho prahu. Pořád se mi čísla drží kolem sedmdesáti procent udřených lidí. Ti budou potřebovat péči také. Ohledně výšek a bariér především. Dalším varováním bývá rozhodnutí těch dosud „silných“ pečovatelů.
Tito lidé, pokud zůstanou sami a budou potřebovat pomoc v podobném rozsahu, radši se uklidí někam do ústavu, protože TOHLE svým dětem neudělají. Odmítají připravit podobnou honičku, starání a oběti. Nedopustí, aby se jejich děti také sedřely až na kost. Aby se obětovaly s podobným vědomím, jaké mi prozrazují všechny dotyčné paní: Mají pocit povinnosti doprovázený přesvědčením, že na nich už tolik nezáleží.
Chrání své potomky i dnes. Oddřou, co mohou, aby jejich děti na stará kolena měly klouby a páteř v lepším stavu než ony, které holt stejně dřely celý život. Ano, bez ohledu na zákonnou ochranu ohledně břemen nad 15 kilo. Když to muselo být, tak na zákony v práci i mimo ni každý kašlal. Následky ostatně nebývaly vidět, protože se umíralo mnohem dřív.
Napadá mi, že bychom měli na dnešní pečující dříče v mnohém pohlížet jako na obětované, nořící se do bažin stálých bolestí kloubů a zad. Ani hvězdná láska mezi partnery příliš kil z metráku živé váhy neubere. Protože to však nějak dál, den za dnem funguje, běžíme si po svých veledůležitých záležitostech a nejednou pomyslně využijeme právě dosud vyčnívající hlavy jako placáku nebo hatě k vlastnímu přeběhnutí na souš.
Pro okamžitou úlevu a prospěch odmítáme vidět, že tahat někoho z daného močálu bude mnohem těžší a dražší, než se dnes zastavit, přemýšlet a také ukrojit ze svého vlastního pohodlí. Omezit výškové rozdíly, sehnout se k těm, kdo se noří do vyčerpání a bolestí. Ovšem, ono také myšlení bolí, ale stále jde o naše momentální pocity snesitelnější než ty, které neodvolatelně přijdou.
