Žil byl jakýsi mladý lékař a vědec, otřesený zkušenostmi z první světové. Umírali tu mladí muži víc na infekce než kulky a onen Alexander Fleming si řekl, že se s tím musí něco udělat. Vezmu to krátka, před devadesáti roky objevil penicilín, ale až v roce 1941 ho mohl použít na léčbu prvního pacienta – ale měl ho málo, penicilín za pět dnů došel, pacient příliš silnou infekci nepřežil. Co že mne pudí k zamyšlení? Zrovínka máme chřipkové období – a samozřejmě vím, že na to antibiotika nezabírají. Leda až když se místo nějaké virózy vyklube cosi průduškového, zápal plic a jiné potvorstvo.
Jenže i ta chřipajzna a cokoliv jí podobné s Flemingem souvisejí. Mám v živé paměti spokojenost jedné maminky, která měla skvělou dětskou lékařku. Ta jejím dětem pokaždé předepsala gentamycin a hned bylo po rýmě! Tehdy na mne šly mrákoty – gentamycin je vzácné širokospektré antibiotikum. Fakt ho měli, jak dítě smrklo. Snad ale také znáte ze svého okolí rodiče, kteří jsou nespokojeni, pokud jejich dítě neodejde od lékaře s antibiotiky, ať už je jim cokoliv. Je to léčení nebo spíše šamanismus? Kdo plýtvá užíváním antibiotik, vycvičí ty mrchy choroboplodné k rezistenci a léky včera účinné jsou nanic.
Navštívila jsem rodinu, kde dítko sálalo jako kamna, marodilo společně s maminkou. Tulili se ti marodi k sobě a vzdychali, ale na stolku vedle žádný čaj, žádné pití. Maminka sdělila, že oni doma nepijí, nejsou zvyklí. Naopak ji ve škole učili, aby si nacvičila, že skoro pít nepotřebuje (měla pracovat ve službách, tak aby neběhala na záchod). Nevěřila mi, že se naopak nyní hodí pít – ostatně jsem donesla i nějaké ovoce a džusy. Její dítko potom vysušené se čtyřicítkou vezla rychlá do nemocnice. Tehdy si hodně rodičů pokaždé oddechlo, pokud jejich dítě přijali ke spravení do nemocnice. S vytřeštěnýma očima se poté chlubili, jak muselo dostat kapačku!!! Představte si, dokonce KAPAČKU a doktor/ka by je s TÍMHLE nechala doma! No, já si také myslím, že lenost rodičů, spojená s hloupostí a kašláním na doporučení takové té nezáživné úrovně (hodně pít, obyčejný prášek, třeba i zábaly) se doktorovi/doktorce vždycky nespojí v hlavě do vykřičníků a podobných individualit je příliš mnoho, naž aby bylo možné od těch „milujících“ lidí děcko včas přemístit do bezpečí.
Zdá se vám to přehnané? Mně ne. Jedna paní doktorka je mi dodnes vděčná, že jsem občas zaskočila k nemocnému děcku, když ji rodiče v deset večer chtěli volat, protože těch 39 neslezlo od oběda dolů. Představte si, ačkoliv s děckem vůbec nic nedělali! Jen si před spaním vzpomněli, že má vlastně nějakou srdeční vadu a maminka se večer postupně rozklepala hrůzou až hysterií. Já prostě přišla, vzala si dítě na klín, požádala o čaj (to pít nebude – to nikdy nechce) a po lžičkách tomu vysušenému prckovi teplý čaj podávala. Za půl hodiny i normálně pilo a jen tím nápojem teplota klesla. Podobně s blinkáním, když jeden milý drobeček splácal naprosto všechno, co donesl Mikuláš a dospělí ho celou dobu jenom dojatě pozorovali. Taky touha volat lékaře po desáté večer kvůli… Dosaďte si.
Nebudu zapírat, taky jsem si dříve užívala antibiotik, hlavně když jsem se nakazila v práci na akutním pokoji (jako sestřička). Léčily jsme se spolu s prcky na daném pokoji a nelezly jinam – stejně nebylo, kdo další by sloužil. Zároveň mám odtud praxi, která mne naučila využívání těch obyčejných věcí, co lidem připadají primitivní. Proto mým dětem později zabíral acylpyrin stovkový, co se jinak dával miminům, ještě někdy v deseti. Když se vrátili mokří, promrzlí nebo začínali smrkat, dostali hrnec čaje. Posměvačné jazýčky dnešních dospělců tvrdí, že se spíš báli onemocnět, ale relativně zdraví byli i přes všechny své alergie. Já sama tak málo zobu pilulky, že používám půlky tablet a samotný penicilím mi stále zabírá- hm, zabíral, naposledy někdy před deseti roky, kdo si to má pamatovat.
Chodím mezi lidi oslabené, další chodí za mnou a vehementně prskají, dokonce se občas někdo pochlubí, že „chřipku“ uznanou má nebo přechází. Musím se udržet co nejvíc zdravá a nedávat to dál. Což, uznejte, dává zabrat. Co bych pořád povídala. Pokud máte pocit, že se chcete malérů zbavovat průběžně, schovejte si odkazy. Tady je na rýmu: http://koste.unas.cz/?file=clanky&i=60&c=7 a tady na kašel http://koste.unas.cz/?file=clanky&i=61&c=7 a na horečku http://koste.unas.cz/?file=clanky&i=62&c=7 a nakonec na zvracení http://koste.unas.cz/?file=clanky&i=63&c=7
Základem je dostatečné pití a přírodní vitamíny. O vitamínech – z ovoce a zeleniny, jaké naše těla znají už léta (hlavně zdejší jablka, kysané zelí), se bavit nebudeme. A teplé nápoje? Jak jste dobře zavodnění, nesklátí vás hned ani horečka, zvracení, ba ani průjem. Určitou výjimku může udělat „zastydlá rýma“, tam vyskočí horečka a bolest hlavy rychle jako ďas. Je roztomilé slyšet, že o rýmě někdo neví, že to není možné, že je za současným stavem jakási šílená věc… Stačí otevřít pusu a vzadu v krku uvidíte, jak si tam leze klidně hlen až do žaludku. Rýma není tak obyčejná, primitivní a opovrhovatelná záležitost, jak si leckdo myslí. Zacházet patřičně už s „pouhou“ rýmou není trapnost, nýbrž předcházení dalším problémům. Chřipka je sice něco jiného, ale za chřipku se může schovat při epidemii i dobře roztancované nachlazení. I při něm je schvácenost, teplota a někdy pár hodin bolavých kloubů.
Proč jsem se tak rozepsala? Inu, všichni kolem si nyní povídají, které pilulky jim zabírají, a jakou jistotou jsou antibiotika. Fleming otevřel bránu k přežití mnoha nemocí, ale my ji sami boříme zbytečným užíváním a leností, kdykoliv ty vysněné pilulky nedobereme. Proč? Protože jak zaberou a po třech dnech je líp, kdo by věřil doktorům a jejich bububu, že. Jistě sami znáte ještě spoustu jiných fíglů, než jsem napověděla, ale na druhou stranu, když je někdo v háji, občas i mne poslechne.
Fleming a jeho drahocenný objev pro mne zůstává dál nadějí, kdyby něco. Pro mne asi ano – ale může jí zůstat i pro jiné. Není nutné pořád střílet dělem na zajíce.
