Většinou byste k názvu přiřadili nějakou stonožku, parybu, savce, ale já mám na mysli spíše formu opisnou. Jen si vezměte ten paradox: všichni víme o tom, jak populace stárne, i když dnešní šedesátník je docela křepký jedinec proti dávným časům. Já osobně obdivuji devadesátníky a pokud jednám o přijetí do naší služby, tak je většinou navnadím tím, že to přece těm mladejm pětasedmdesátníkům musejí ukázat, protože takhle fit, jak bývají lidé nad osmdesát pět, to se jen tak nevidí.
Samozřejmě, že mají různé neduhy a život se s nimi nemazlil, někdy jsou uzavření sami do sebe a rezignují na jakoukoliv budoucnost, jen se tiše bojí, co by mohlo přijít, co bude s nimi, kdyby náhodou něco, co s pejskem a knihovnou a dalšími věcmi… Na straně druhé jsou vitální a čilí a zajímají se o svět, i kdyby museli používat vozík nebo převážně jen leželi.
Nyní přichází otázka: pokud se mladší seniorský věk počítá od doby dnes předdůchodové a máme šanci, že těch devadesátníků bude víc a víc, jaké asi časové rozmezí života by pokryla specializace lékaře – gerontologa? Třicet, pětatřicet let? Tedy nejméně třetinu života! Další fakt: počty lidí v této kategorii budou stále růst.
Domníváte se, že je tak zajištěný rozsah praxe jasně výhodnou pobídkou pro specializace ze strany studentů i státu? Tak to jste na omylu. Studenti dnes ještě možná, ale výhledy jsou drsné. Obor má být zrušen a ti bláhovci, co by se chtěli specializovat, po šesti letech medicíny ještě budou muset přidat tři další roky. Kolik gerontologů potkáte dnes? Kolik specializovaných pracovišť, kolik ordinací? To si zjistěte sami, ale bude to smutné hledání.
Lépe jsou na tom posudkoví lékaři, pokud zavřeme oči a nekoukáme na to, že je jim většinou kolem sedmdesátky. Nejlépe to vypadá s praktickými lékaři a pediatry, i když zrovna tady u nás odcházejí do důchodu. Opravdu nehodlají následovat úctyhodného příkladu zdejšího milovaného pana doktora, který byl ještě nedávno vídán, jak ráno pomaličku kráčí na svůj obvod, provázen manželkou-sestřičkou. Jemu bylo skoro pětaosmdesát, jí o dva tři roky méně.
Tyto údaje se na mne sypou téměř na každém setkání, konferenci a semináři, kde se jen trochu zabrousí na téma stárnutí a potřeby seniorů. Nejinak tomu bylo na právě proběhlých Pražských geriatrických dnech, které hostila Novoměstská radnice v Praze. Zorientovali jsme se v současné situaci a na workshopech druhého dne přemýšleli a hledali, jak dál. V obou sférách, medicínské i sociální. Jak dál spolupracovat, třebaže ani komise obou ministerstvech spolu skoro nemluví, navíc bádají a vymýšlejí, aby byly pokaždé smeteny novým politickým vedením a nově jmenované začínaly opět od nuly.
Dost sysifovská práce, řekla bych. Bohužel mi připadá, že se všichni spoléhají, že těm lidem v prvních liniích to nedá a budou „pracovat do roztrhání těla“. Což, bohužel přestává být jen obrazné rčení. Zkrátka, dokud to „dole“ jakžtakž jde, nahoře se můžou marnit zkušenosti, čas a vůle najít cestu ke změně. Pokud politici budou sami potřebovat gerontologa, určitě si myslí, že nějak sami obelstí systém a seženou si to nejlepší, co by mohli ještě dnes. je to omyl. Pokrok nezastavíš a nyní se již dozvídáme o souvislostech nemocí, úrazů, léčby, zdánlivě banálních příhod v minulosti dávnější, s tou obávanou strašlivostí jménem demence. Tam, kde si geriatr zjistí komplexní informace, dokáže hledat i detaily, které desítku různých odborníků nenapadnou. Tím pádem se již stává, že se po dvou nebo čtyřech měsících vrátí člověk rodině takový, jakým byl „předtím“ – a třeba také do práce, včetně pozice IT specialisty…
