Přečetla jsem si zamyšlení pana Halíka na Aktuálnu a poté diskuzi. Jeden příspěvek mne zavedl ve vzpomínkách hned na několik míst. O některých událostech jsem již psala zde nebo jinde, takže naprosto nevadí, pokud je vynechám. Před patnácti lety jsem pracovala jako „animátorka“ v azylovém domě pro matky s dětmi. Roztomilé bylo, že i když byly všechny ateistky a nevěřily na pověry, chodívaly si některé pro svěcenou vodu. Tehdy (nevím, jak teď) bylo zvykem čas od času tyto domovy vysvětit, neboť se tam občas „děly věci“. Proto matky věřily i tomu, že mít svěcenou vodu v pokoji odlehčí jejich nočním můrám. Nebudu se o tom více šířit, jen smíškům prozradím, že si sem lidé brali ty nejtěžší starosti a v bezpečí potom neklidně zpracovávali předchozí zážitky. Lidé – tedy jak matky, tak děti. Scény z domácího násilí, ztráty domova, přežívání na ulici, tragické ztráty blízkých – zkrátka vše, co se potlačilo v čase, kdy bylo nutnější nezmrznout na ulici nebo se ukrývat, nyní uvolněné vyplavávalo na povrch. Příčinou se v očích všech trápených stávaly zdi domu. Co si lidé neumějí vysvětlit a doložit, promění na poltrgeisty a zdi nasáklé utrpením jiných. Strašidelné příběhy se přece tak dobře předávají, ba přímo na jazyku větví a kvetou! Všichni je posloucháme rádi a ještě raději na neznámo svalujeme své starosti.
Azylák byl charitní, takže se dámy docela zvědavě účastnily i besed, kde byl přítomen pan farář, dokonce si předávaly povědomí o panu biskupovi z Boru, že je léčitelem. Nikdo je na víru neobracel, ale vzhledem ke spoustě církevních svátků často nevěděly, co s tím. Vánoce jim byly jasné, svátek svaté Zdislavy také, když v jejím domě žijí, svatou Ludmilu měly celkem v paměti, ale co si počít s Velikonocemi?
Důvěřovaly mi, ostatně byla jsem potom i zástupkyní ředitelky, takže jsem se toho ujala. Na rozdíl od ostatních nejsem ani pokřtěná, ani se netisknu pod křídla jakékoliv církevní instituce nebo bratrstva. (S výběrem bych měla problém.) Domov umožnil pracovat evangeličce, baptistce i adventistce, ředitelka byla praktikující katoličkou. Povídaly jsme si s matkami tedy jednou o tom, co se dělo kdysi daleko odtud, včetně tradičního židovského svátku na paměť sedmi ran egyptských. Sice jsem ještě nevěděla nic o svitcích z Kumránu a Šifře Mistra Leonarda a zdrojích k ději, ale ještě dnes považuji naše posezení za odpovídající době i sestavě matek a jejich zvídavosti.
Rozuměly dobře tomu, nač jsem se soustředila a také trefně komentovaly. (To měla Marie těžký, když se syn na něco upnul, chlapi nekoukají napravo ani nalevo. Chudinka, jak jí bylo, když vedli syna na popravu!) Stejně tak rozuměly i trápení Krista na kříži (No, taky bych nechtěla, aby mě naši takhle nějak viděli. Mně stačilo, jakej o nás měla máma strach, když mě viděla zbitou.) Ještě loni jedna maminka, která si prošla akční scénu jak z filmu (běhala těhotná kolem stolu, honil ji chlap s nožem, miminko v postýlce křičelo hrůzou) při náhodném setkání vyhrkla, že si před Velikonocemi vždycky vzpomene na naše povídání.
Kapičkou, celkem výmluvnou, v poháru výjevů z těch chvil mi zůstal v paměti nákuk paní ředitelky, která spěchala domů. Jak jsem byla zrovna u křížové cesty, poznamenala: „To je správně“ – a odešla bez dalšího rozloučení. Jedna maminka tiše šeptla druhé, že by snad měla povídat ona – a ta druhá ještě tišeji, že snad ani ne… Uvědomila jsem si tehdy tu ironii chvíle. Já, nepokřtěnec, bez církevní příslušnosti, vyprávím o víře a utrpení Krista, zatímco katolička, která víru vplétala leckams, musela domů, něco sázet.
Použila jsem zkušenosti z azyláku i později, u seniorů. Sice v domově mívali bohoslužby evangelické i katolické, ale přesto tu žili lidé, kteří svou víru nedávali jen tak najevo. Něco ano, jakési „oficiální“ drobnosti, jakou je účast na mši, někdy naoko tvrdili, že se aspoň něco děje, „já to jinak mít nemusím“. Změna nastala, když mezi pečovatelkami byly rovnou dvě, někdy i tři, „s nimiž se dalo mluvit, které chápou“. Naslouchala jsem lidem, kteří se před deseti – třinácti lety (ano, teprve v tu dobu) více otevírali a svěřovali s důvěrou a bezpečně, že nebudou vysmíváni. Bývala to tajemství mezi nimi a mnou. Porozuměla jsem, že panu faráři neodporují, s pečovatelkami se pomodlí a poví si, jak je Bůh posiluje, ale cosi dalšího někteří sdílejí pouze se mnou. Potřebovali slyšet něco jinak, nejen mít předloženo, že tohle je tak a hotovo. Hodně z toho, co a jak jsme probírali, včetně aplikace náhledů z vlastních prožitků a moudrosti, nalézám dnes právě u pana Halíka nebo pana Fürsta. Nalézala jsem však i tehdy při „domácích“ mších otce Antonína Wasila. Přišel z Polska, vystřídal kolegu, který odjel pečovat o svou maminku. Jeho laskavý a moudrý přístup zřejmě poznamenala i předchozí činnost u umírajících v nemocnici. Je velmi bystrý a dokáže se naladit na každého a být v tu chvíli jen s ním a pro něj.
Pokud jsme formou přednášky s besedou probírali svátky církevní nebo cosi z historie, musela jsem si dát pozor na „ekumenii“, protože mezi posluchači byli i někdejší dohližitelé na víru dlouho jedině správnou, takovou tu rudou, s kladivem a srpem. A chodili stále častěji. Otec Antonín se smál, když jsem mu prozradila, že mu na mši už několikrát přišel politruk – tušil, kdo to je, křižoval se špatně. Jiný ateista zase rychle uměl odpovídat, co věřící odpovídají a dokonce mi vynadal, když jsem mu půjčila stoletou bibličku, že takovou drahocennost nemám dávat z ruky. S velikou úctou mi ji podával, protože právě takovou měla jeho maminka… Kdyby jen tušil, že jsem je nakupovala po dvacetikoruně! Že se těch knížeček pozůstalí zbavují, dokonce vyhazují nebo (alespoň) nosí do kostelů… I kancionály evangelíků do katolických. Právě pro tu odrbanost a stáří, aby „naši“ lidé zprostředkovaně získali právě takovéto pouto s vlastní minulostí, je mám. Ty věci někdy chtějí samy k lidem, kteří je používají – tak mi pro klientku přistál v ruce i rozevírací pravoslavný „ikonostas“. Aspoň pár dnů ji těšil, než odešla.
Zvnitřnění víry a víra žitá se před mýma očima často promítaly i do všednodennosti seniorů, kteří se často po letech pokojně vraceli tam, odkud je životní strasti a bouře vyhnaly. Vraceli se tím k vlastnímu dětství, maminkám a tatínkům, babičkám a dědečkům. Polemizovali se mnou o služebnících Božích, které potkali a nebyli zrovna svatí. Proč prý byli takoví a ubližovali? Proto se zařekl ten či ta, že s „černokabátníky“ už nic mít nechtějí – ale ono je to přece jinak, že? Kde je pravda, v co věřit, jak tomu přijít na kloub a rozumět? Starý člověk se umí ptát velmi přesně, odbytím a frází ho však zradíte.
Lidé ve vyšším věku nebo velmi nemocní hledají smysl svého bytí a vědí, že musejí teď. (Proto radívám rodinám, kde pečují spolu s hospicovými pracovníky, aby se neostýchali přijmout nabídku jejich kaplana. Umí naslouchat a poté utěšovat i pozůstalé.) Ti „moji“ se rádi i s pomocí obou našich farářů ujišťovali, že prošli dobrým životem a co pokazili, jim snad s ohledem na okolnosti jakžtakž bude odpuštěno. Třeba i proto, že se tu a tam smíření s vlastními dětmi nedožijí.
Pokud jsou velikonoční svátky v tomto utlumeném čase i pro vás, milí čtenáři, dobou alespoň trochu rozjímavou, snad vyslyšíte mou prosbu: Odpusťte chyby svým předkům a odpusťte i sami sobě. I to patří k pondělnímu svátku vzkříšení. A je opravdu zcela jedno, čemu věříte. Záleží na tom, čím chcete být a zda se o to pokusíte.
Hezké svátky a pevné zdraví.
