Uvědomila jsem si další sbíhání drobností, které mne obklopují, až dnes ráno. Přítelkyně, která se mi kdysi zhmotnila z diskuzního fóra, mi vyprávěla, jak je jí dobře, když je na sebe hodná. Prý podle mých dávnějších rad. Prošla mnoha ztrátami v krátké době a dokázaly jsme si o nich povídat.
Kdo nás měl rád, chtěl by především dobré vzpomínání. Slzy k tomu patří, jsou obětinami i úlevou z citů, kterých jsme hned plní a které umí dusit k nepřežití. Černé šaty nepovažuji za okázalost, jsou signálem největší, nevratné ztráty a štítem, který pomáhá dál nějak fungovat. Chrání a také upozorní, že jsme křehčí, než obvykle. Je v nich i přijetí oné těžké ztráty pro sebe sama. Forma, která podepírá i zakrývá. Zvláštní druh brnění, ve kterém vycházíme mezi ostatní. Musíme vycházet, musíme zařizovat, pracovat, nakupovat, pokračovat v existenci.
Potom přicházejí na řadu předměty, které promlouvají. Můžete vstoupit do opuštěného bytu, osamělého kouta, na chvilku zůstat, spočinout, zažít si ozvěny zmizelých dnů. Neříkám skončených, protože leccos promluví i k současnosti, k tomu, co právě žijeme. Tak by to udělal – udělala, tohle by nejspíš zaznělo. Připadalo mi hrozné najednou vyklidit byt, rozbít staré skříně, odvézt krabice. K nim přicházím na návštěvu, i když jsem v časech schování světru s maminčinou vůní věřila, že mi tohle stačí.
Kdepak. Zpětně s různými drobnostmi poznávám stránky života, které mi zůstaly skryté. A také přání, která mám plnit. Minule jsem psala o slimejšení – a jak jsem v zimě nastrkala dovezenou drogerii do polic, vytáhla jsem právě teď gel na ochranu rostlinek proti těmhle potvorám. Je to sice ze soli a škrobu, což bych sama nekupovala, ale režisér a maminka mají vždycky pravdu.
Přítelkyně zase byla rozpačitá z dárků, které se pro ni, myslela, příliš nehodily. Měla krásná negližé, parfémy, vůně a pěny do koupelí. Byla svým milovaným mužem pokládána za krásnou právě tak, jako ty svůdné ženy v reklamách. Možná ještě víc. Pro ni se to prý ale nehodilo. Proč?! Jak jsem o nich tolik věděla, považovala jsem za přirozené a správné, že právě teď nastal čas na tu vanu plnou voňavé pěny, na to negližé, na tu radost těla – a pomoc duši. Splnila mu, co považoval za skvělý nápad a poděkování za její starostlivost a péči. Splnila to sobě a řekla mi dnes, že tuhle léčbu a pomoc ve chvílích smutku šíří dál.
Páni! Kde jsem k tomu vlastně přišla, podivila jsem se a že je mi to tak přirozené, osobní klasika. Náhle mi blikla v paměti doba, kdy bylo nutné uživit rodinu a jezdila jsem vlakem do okresního města s velkoskladem, abych aspoň taškou ponožek oživila nabídku minipidikrámečku. Co šlo, chodila jsem pěšky, na MHD škoda korun. Bylo trpké chodit kolem výkladů a vědět, že nemůžu dovnitř. Jen bych slintala, moje možnosti byly desetikorunové, zboží za stovky. Připadala jsem si menší a ještě menší a hrbila se, i když mne ve skladu upřímně vítali, že prodám kde co a faktury platím včas. Tam jsem ještě byla člověkem, venku jen ustaranou ženičkou s klapkami na očích, nekoukala vlevo vpravo a upalovala k domovu.
Jednou jsem se postavila na zadní a vynadala sama sobě. Nemůžeš teď, ale budeš smět zítra, ne?! Jestli ze sebe budeš dělat chudinku, tak se shrbíš až na zem a to už se špatně rovná! Jako ostatní jsem vešla do cukrárny a dopřála si hned dva nejmilejší zákusky, indiánka a špičku. Seděla jsem tam a usmívala se, chutnaly božsky. Chutnala mi i ta chvíle. Potom se objevila známá, přisedla… Stala jsem se normálním člověkem. Ne pro tu stafáž, jako že si můžu někdy dovolit cukrárnu a škrtnout drahocenných dvacet korun z rozpočtu, jako kdybych nepočítala i koruny za chleba. Bylo to proto, co skutečně od těch časů vím, že mám.
Jistě, obchůdek rostl a kvetl. Kousek po kousku jsem zvětšovala sortiment, během nejtěžších dob se ztrojnásobil. Škrtila jsem rozpočet víc, než by bylo nutné, abych snad jednou mohla sáhnout do kasy, která mi jinak byla svatá, pro případ dalšího „opravdového zle“. Bylo léto, zahrada i les dávaly dost jídla, kupovali jsme minimum. Nejdůležitější „mám“ spočívalo v nás všech, nejvíc asi ve mně. Nebyl čas na stýskání a pláč, to jsem vylévala do hlíny. Když jsem něco přerývala, plela, sekala trávu. Nebo drbala schody, to je u nás tradovaná činnost, která prý celým generacím zachraňovala manželství. Na schodech s rejžákem v ruce nebo na zahradě s motykou, rýčem a kosou opravdu vyrušíte kdejaký adrenalin a hádavost.
Na mně bylo, abych dokázala vypadat spokojeně a žertovala se zákazníky, zlehčovala tíhu nedostatků a vzdálených snů. Investice do indiánka a špičky se vracela mnohonásobně. Poseděla jsem v cukrárně, potkala lidi, byla „normální“ a zase mohla chválit den. Začala jsem vidět ostřeji i drobnosti, které mohly potěšit děti a mou lepší polovičku. Místo udýchaného „nějak vyjdeme, nějak to splácám“ bylo možné cítit „skvěle to vyjde, příhodně zkombinuju“.
Mít se tam kdesi na dně aspoň trochu rád, na chvilku se zastavit, rozhlédnout, zkusit uvidět nějakou barvu okolo, to pokládám od těch dob za jednu z nejdůležitějších potřeb, ba dokonce povinností k sobě samotnému. Promítá se mi do strachů o život milovaných, do rizik existenčních, stresů k neunešení, dnes i do žalu.
Když v sobě přece jenom vykutáte jiskřičku vůle, přestanete být vláčeni okolnostmi. Naopak, ty okolnosti přiběhnou a budou koukat, jestli by se vám nějak nehodily do krámu. Může se dokonce stát, že velmi brzy zjistíte, jak to vaše temné období k čemusi pomohlo v dalších týdnech, měsících, letech. I kdyby „jen“ tím, že stisknete ruku komusi, na kom vám záleží – a on bude vědět, že s ním opravdu jste. Samozřejmě i k jistotě, že jste zvládli tohle, tamto, nějak podobně musíte překonat i to, co hrozí dnes. A překonáte, to si pište!
Smutek, ztráty, katastrofy, všechny další tvrdé zvraty osudu podrazí nohy a tvrdě přišlápnou. Pokud nemáte někoho, kdo vás hned vezme kolem ramen, je ta cestička k cukrárně s indiánkem nesmírně obtížná. Jenže pořád tu je, jen se podívat.
Začal máj, lásky čas – mějme tedy rádi i sebe sama. Toho člověka, v jehož kůži jsme se doklopýtali k danému dni a který si zaslouží zase vstát a jít. Mějme rádi lidi kolem sebe tak, abychom jim uměli podat ruku, ze země a bláta nadzvednout, posedět s nimi nebo aspoň o kousek vedle nich. Na doslech a dosáhnutí, aby věděli, že jsme, kdyby… Věřte, že jsou, vždyť kolik jsem jich jenom já potkala a potkávám! Navíc, zdá se, je ona schopnost být blízko a něco správně žbleptnout mírně nakažlivá. Tak ať se šíří!
