Můžete dělat co chcete, ale pokud jste na vyvýšeném místě, někde hodně na očích, smete vás i maličkost, když se do ní opře pořádný vítr. Dva dny po narozeninách Heleny Válkové, ve čtvrtek, se prohnalo Českem tornádo, ženoucí před sebou „nemaličkost“ – starý článek z časů normalizace. Jméno Urválek je tak symbolické pro padesátá léta a dnešní povědomí hrůz, že není omluvy. Nyní se leckdo pase na zveřejněných vytáčkách až lžích – ale není právem obžalovaného vidět se líp? Zachránit, co se dá?
Potkala jsem ji osobně, ke mně se zachovala s porozuměním. Pokud se mi podařilo na škole potupně prolítnout, byly to právě Základy kriminologie. Zapsala jsem se, ale v práci se mi tehdy nahromadilo tolik, že jsem nezvládla přijet ani na jednu přednášku v semestru. Navíc doporučená učebnice, pořádně tlustá a drahá, byla nad moje možnosti shánčlivé i finanční. Půjčila mi ji a druhý pokus byl už na jedna. Byla velmi přívětivá, skoro spráskla ruce, že dojíždím až z takové dálky a snažím se studovat ve vyšším věku. V tom jsem příliš nevybočovala, ale můj zájem u ní asi znamenal hodně, zvlášť, když jsem jmenovala některé své (příšerné a mimózní) prameny.
V posledních letech jsem se setkala s hlasy, které jí leccos vyčítaly. Pokud se mne někdo ptal, nesoudila jsem, vědouc o detailech dost často houbeles. Většinou se objeví další světlo v informačním šumu až nějakou dobu poté. Nanejvýš jsem poctivě řekla, že na ni mám dobrou vzpomínku – a věřte nebo ne, její kniha byla pro mne velmi dobře čtivá. Věděla jsem o ní, že se zabývala hned po revoluci sociální prací v trestní justici a to pro mne bylo také dobré téma, velmi potřebné.
Další její působení mne nechávalo klidnou, žiju aktuálními problémy lidí ve své blízkosti a pokud se něco děje, počkám si na nevzrušená, střízlivá hodnocení, jak jsem již řekla. Například mne zašimrala ta podivuhodná věta, že se nám za protektorátu až tolik nedělo, ale to už je stará vesta. Divila jsem se jen, že vytrvala pod křídly ANO, nesedla mi některá vyjádření, ale koho chleba jíš… Občas jsem ji v duchu pozdravila – podívejme, tu znám, vypadá dobře nebo unaveně…
Teď se tedy dostavil urválkovský hřích. Podívala jsem se na datum jejího narození a spočítala si, že o Pražském jaru jí bylo pouhých sedmnáct. Což znamená, že se sice jako studentka mohla o leccos zajímat, ale Urválek byl již pět roků uklizený v kriminologickém výzkumu. Křivdy se jakoby napravovaly a lidé byli rehabilitováni, ale pokud listuji tiskem té doby, hlavní byly sny, co nastane dál, kam směřovat a jít. Nedalo mi to a vytáhla jsem archív. jak často se mohla s tím jménem setkat? Bylo pro ni atraktivní? Tak schválně!
Cenzura v roce 1968 skončila po útěku generála Šejny. To byla taková bomba, že se dotyčný ocitl i na titulce Mladého světa. Číslo 13, desátý ročník., uvnitř s vyprávěním na dvoustraně. Cenzura se prostě vykašlala na další práci, protože tohle bylo sakra sousto a utajit se nedalo. Stejně jsem ale prolistovala všechny Reportéry, co mám, včetně roku 1967. Urválek ani jednou, ale nemám úplně všechno, to nepopírám. Přitom figuroval v procesech např. Eugena Löbla, Slánského, Frejky a dalších. Jejich jména se objevují v článcích o procesech, včetně vzpomínek příbuzných, ale jméno Urválek tam není. Neodkazují na to, že by již o něm psali. Vím, že byl o Pražském jaru schopen sestavit pokus o svou obhajobu, zběžně jsem ji četla, potom mu za ni dali co proto různí komunisté, hlavně v Rudém právu – ale to jsem nečetla, to nemám. Ve všech rozhovorech a výpovědích se opakují jména především vyšetřovatelů a popisuje se nátlak, po němž všichni souhlasili s tím, jak budou mluvit, aby přežili. Prováděly se i nácviky výpovědí u soudu.
Co tím chtěl básník říci? Jednoduše byl Urválek v té době jedním z mnoha málo důležitých, okrajových jmen, která sedmnáctiletou slečnu vůbec nemusela zajímat. Všichni milovali Dubčeka a děly se věci. Pokud četla Mladý svět, jiné noviny, než Právo (vzhledem k vysokému obsahu keců v běžných novinách by to byla představa málo realistická), nemusela se s Urválkem setkat ani ve Studentovi nebo spisovatelských Listech. Netuším, jak studovala, ale už na podzim 1968 brzdily všechny tiskoviny zápal a po Palachovi už bylo zle. Lidé se báli a nemluvili ani o padesátkách. Pokud se o něčem mluvilo, potom spíše šeptem, lidé byli zticha i před příbuznými. Zda na právech probírali a jak detailně procesy 50.let, nemohu vědět, ale normalizace byla hodně tuhá. A podle všeho paní Válková byla hodně zapálený typ, jestliže se dostala dost rychle do výzkumného ústavu, tedy již v roce 1975. Bylo jí dvacet čtyři let! To už byl leckdo vyhozený, bylo po čistkách, panoval oprávněný strach něco někde ceknout. V r. 1982 se stala kandidátkou věd – bylo jí tedy pouhých 31 roků. Zrovna za oblast onoho zatracepeného dohledu.
Mně z toho vyplývá, že klidně mohla žít v uzavřené sociální bublině, chráněná před realitou – radši s ní nikdo moc nemluvil, narvala se do knih. Měla šanci dělat kariéru? Mohla to být doba, kdy se někomu hodila, z jakéhokoliv důvodu. V ústavu zůstali jistě mnozí lidé pověření nebo mlčenliví odborníci, kterých nebyl důvod se zbavit. Kdoví, jaký čerchmant doporučil zastřešení práce právě Urválkem. Měla to být ťafka, vtip? Spolehla se na něčí „upřímné“ doporučení? Bála se odmítnout nabídku? Ten člověk pořád mohl mít velké konexe. Pokud vím, když někdo ještě ve vědě nic neznamenal, běžně se mu na článek podepisovaly hvězdy a práci si přisvojovaly. A co to téma? Po ruce mám i vzpomínky na přednášky marxismu-leninismu (1984, pajda v Plzni) při nichž se objevilo i sdělení, že se každý režim musí bránit narušitelům a někdy je to holt tvrdé. Byla namotivovaná v tomto duchu? Měla tehdy mladá vědkyně vymytý mozek, velké štěstí na umístění bez ochranné ruky nebo jen zůstala odtržená od reality? Pokud hned po revoluci „položila základy sociální práce v trestní justici“ (Wikipedie), dokázala skutečně hloubat nad různými aspekty praxe a nakonec ji to dovedlo k jinému pólu, alespoň někde.
Co je však zřejmé, uplynulo mnoho let od prvníhc možností volného přístupu k informacím. Jistě, duševně zaměstnaný člověk si selektivně vybírá, co do své hlavy vpustí. Paní doktorka učila, střídala pozice, přesto však se do vlastní minulosti neotočila. Možná necítila důvod. Proto však nemusí být zcela zatracená. Připadá mi, že běžela dlouhou trať a svou cestu považovala za hladkou a bezproblémovou. Pokud někde zakopla, přeskakovala překážky, vše bylo vysvětlitelné okolnostmi. Alespoň z jejího pohledu. Také tohle může vysvětlovat, proč byla vysloveně zaskočená vynořivším se Urválkovým spoluautorstvím. Protřelý člověk by dávno čekal, odkud na něj tenhle kostlivec kýchne, případně by s ním zatočil již dřív, přinejmenším ho namaskoval.
Kostlivci se umí velmi nepříjemně šklebit. Jsou holí a zuby jim nezakryje ani zbytek kůže. Holé kosti zůstanou uchované celá staletí. Nad takovým se teď dějou věci a nepochybuji, že jsou mnozí rádi, že nepatří právě jim. Takovýhle kostlivec je mementem, které připomíná, že cokoliv dobrého může rázem smazat špína z minulosti. Navíc se ve mně ozývá stará moudrost, že člověk nemá přátele – jen jeho úspěch je má.
„Myslím si, že by měla odmítnout ten návrh pana prezidenta. On to navrhoval v nějaké situaci a teď zkrátka poté, co v mediálním prostoru, si myslím, že by bylo lepší, že se zkrátka o pozici nebude ucházet,“ pravil o kauze v pořadu Partie premiér.
Velmi trpké odcházení!
