Odmlčela jsem se z jednoduchého důvodu: courala jsem po Praze. Nejdřív byl Svět knihy, na který jsem se pilně připravovala. Rozhodly jsme se totiž s Františkou Vrbenskou promlouvat o zajímavostech z literatury jiné, než svojí. Tentokrát přišly na paškál knihy, plné oblíbených hrdinů, kteří by vlastně měli být fousatí jako Metuzalém. Popovídaly jsme i o autorech a připomněly pohrdavé poznámky, kterými je představovali naši češtináři. Potěšilo mne, že známá jména spisovatelů zastavovala běžné návštěvníky, co procházeli koutem fantastiky. Nejen to, i já mám fanynku! Přišla právě na mne, našla si mne v programu – a ještě jsem ji neznala. Dodneška to hřeje.
Sobotní dopoledne jsem se vzdálila světu písmenek jenom zdánlivě. Copak jsem si mohla nechat ujít blešák u Elektry?! Ani náhodou! Radši nebudu mluvit o tom, kolik jsem tam nechala, spíš mne těší, kolik jsem blešákem ušetřila. Stejně bych si to pořídila… Však jsem to musela hned po příchodu po obědě kroužku přátel předvést a bylo toho ochání a jujkání požehnaně. Včetně záludné otázky, kam že to doma dám. Nojo, na muzeum by už leccos bylo.
Jsem moc ráda, že jsem poznala maminku Daniely, která mne pozvala na nedělní besedu o tom, jak píšeme a co a proč. S Františkou jsme se domluvily, že budeme také my tahat moudra z ní, ale moc se nedala. Dobře nám sekundovala Vilma Kadlečková, mám radost z úspěchu její série Mycelium. U Daniely Kovářové doufám, že její vtipné knihy Jak chovat muže a další dojdou uznání nejen mezi samotnými čtenáři. Zasloužily by i literární ceny.
Bylo těžké vracet se do všednosti, střih byl příliš ostrý. Za deset dní jsem se po Praze šťastně ochomejtala znovu, tentokrát v Lichtenštejnském paláci. Nádherné prostory! Já prostě konference, které pořádá Život´90 (jmenují se Stáří spojuje), doslova miluju. Je to pořádný nápor informací, to vám řeknu. Výživnější, než den plný přednášek na škole. Své v tom udělá i praxe, kterou mám za sebou. Jenže to už jsem i na škole, vlastně školách, k lecčemu mohla dodávat, co o věci vím. Nebyla jsem sama, vždyť jsme studovaly při praxi všechny. Moc ráda vzpomínám na ty dva kotle plné znalostí a nápadů, kterými pro mne školy a setkávání se spolužačkami bylo. Jen mne mrzí, že jsem spolužačku Aničku z VOŠky hned nepoznala, přece jenom jsme se trochu proměnily za těch osm roků.
Překvapila mne paní ministryně Maláčová, která vysvětlila svůj pohled na péči o seniory a také na podporu pečujících a dlouho setrvala mezi námi obyčejnými lidmi. Vím, že se jí vyčítá rozhazování, ale když to vysvětlila i s čísly, tak je po dlouhé době dostatečně schopným ministrem, který nás v tomhle oboru táhne dopředu. Dupe na to, abychom se mohli měřit s Evropou. Jsou oblasti, kde nás předhání i třeba Bulharsko… Na konferenci vystoupili další lidé z jejího ministerstva a to mi potvrdilo, že si úžasná práce Života´90 získala pozornost i uznání, jaké jí patří. Divíte se, že po dvou dnech jsem měla hlavu jako pátrací balón? Já rozhodně ne. Musel uplynout celý týden, abych dokázala své dojmy nějak sesumírovat. Nelze psát podrobné hlášení.
Výsledkem konference je opět shrnutí, které pan Jan Lorman, zakladatel této organizace, pošle dál. Můžete si ho najít na webu Života´90 nebo Gerontologického institutu. Jsou v něm i body, k nimž se vyjádřili diskutující z pléna. Jeho základem určitě bude vzkaz dnešním čtyřicátníkům. Pokud se tato generace bude pohybovat, zdravě jíst a starat se o své zdraví, dosáhne během svého stárnutí delší doby samostatnosti a soběstačnosti, než senioři současní. Jestliže už dnes vidíme víc sedmdesátníků, kteří se mezi námi pohybují bez potíží a čile se zapojují do společnosti (sama znám osmdesátníky, co mi hlásí, že pracovali přes sedmdesátku), není to náhoda. Musíme o sebe pečovat a ne se udřít za každou cenu. Čekali jste strašení? Tak dobrá, že jste to vy, něco vyhrábnu. Na konferenci z úst profesora Walkera z Velké Británie padlo také sdělení, že politici jsou za reálnou situací nejméně o patnáct let pozadu. Podle zemí máme odchylky směrem nahoru. Politici se tedy zabývají problémy, které byly aktuální tehdy – jenže čas oponou trhnul. Což potvrzuji z vlastní praxe. Domovy pro seniory v roce 2007 byly plné lidí, co běhali jako čečetky, dnes je samostatně chodící člověk výjimkou. Straší se počty chybějících lůžek – ale musí jich být opravdu tolik, když péče rodiny je levnější i se službami, které rodinám ulehčí? Budou lidé tolik potřební, pokud se o sebe budou lépe starat?
Byla tu témata nelehká, ale všechny karty našich budoucností v tomto smyslu nejsou rozdány. Paklík zůstal dost tlustý, leccos není jisté. Takže, přátelé, mějte se rádi a dobře se starejte o svou tělesnou schránku i duši. Záleží především na vás samotných, jakou budoucnost si připravíte.
