Třicet tři je prý číslo magické, v měření času označované jako Kristova léta. Zároveň je to malounko více, než patnáctina z pěti set. A to už je hodně, hodně veliký kus času. Co ta čísla znamenají? Konec unikátu, bohužel. A že jich v tomto kraji moc nezbylo.
Právě pět set roků bylo Ašsko baštou evangelického vyznání a kdo dobře počítá, s údivem pochybuje – vždyť tu po Bílé Hoře přece zavládla rekatolizace?! Jenže já se nespletla. Ašsko patřilo evangelické šlechtě Zedwitzům a ti dosáhli pro své území výjimky. Brali si sice katoličky z okolí, ale děti musely být vychovány jako evangelíci. A manželky si zvaly faráře své víry nebo jezdily za nimi, než se jim holt povolila kaple na zámečku v Aši a později ten katolický kostel poblíž. Tam se kolem něj usídlili řemeslníci katolického vyznání, kterým po Čechách nebylo moc dobře a Zedwitzové je jako odborníky rádi uvítali. Taková malá čtvrť „jinověrců“ tu vyrostla. Na protějsím vršku byl ohromný, výstavný evangelický kostel, který, bohužel, shořel v šedesátých letech při rekonstrukci. Nějaký piškuntál příliš sušil dřevo ohněm… V ruinách se scházela mládež, tak se kvůli možné nekalosti mladistvých živlů strhly. Dnes jsou tu jen vyznačené obvodní zdi a socha Martina Luthera, jediná ve střední Evropě. Kolem kostela býval hřbitov, to se zplanýrovalo, škoda velkého pozemku a navíc samí Němci. Na části jsou tenisové kurty (a dobře se nad kostmi hraje), ale protože se po revoluci mimo jiné stávalo, že němečtí potomci našli v zarostlém lesíku, houští a smetí (uprostřed města) kus „svého“ náhrobku nebo se tu a tam objevila lidská kostička, nakonec se to nějak upraví na Park historie. První etapa se už povedla…
Za přízrakem kostela stojí evangelická fara. Třiatřicet let zde působili manželé Kučerovi, pan farář s manželkou. Přišli ze Soběslavi a „ztvrdli“ tu, v okrese (spolu s Tachovskem) nejvíce rudém. Dobrých 15-20 roků se tady ta rudost držela, byť postupně zoranžovělá a dnes babiší. To, že po roce po jejich příchodu přišla revoluce, toho moc nezměnilo. Pro ně ano, ihned spolupracovali s okolními farami v Německu a leccos se dařilo. Pracovali i se starými lidmi, pronikli do domova důchodců, vnášeli sem „dovolení víry“ a nevadilo jim, kdo je jak pokřtený. Rozumějte, tady tuplem lidé tajili, že věří v Boha a nejen v domově skoro nebylo, komu se svěřit, báli se posměchu pro svou nevědeckost. Víru v Ježíška našim dětem v půli devadesátek rázně zatrhla paní učitelka ve školce, protože děti přece nesmějí věřit nesmyslům a dárky kupujou rodiče, žádný Ježíšek není! Nic nám předem ani potom neřekla, jen děti přišly ohromené… Dnes je to k nepochopení, ale jistě rozumíte, jak moc nám bylo líto, že už se dětem jen tak zčistajasna neobjeví rozsvícený stromek v jejich pokoji a kupa dárků… Skončilo jim zázračné zjevení Vánoc a už to byla jenom oboustranná hra. Tohle Kučerovi dokázali nalamovat, vracet lidem sebevědomí a klid. Zprostředkovávali společenský život a také pomoc v nouzi.
Osobně jsem se s jejich prací setkala zcela nečekaně. Ano, byli jsme v nouzi, manžel po nehodě v invalidním, ještě neschopen práce, tři malé děti, já po mateřské zápolila se směšně malinkým obchůdkem (to, s čím bych jinde měla invalidní důchod, tady měl kdekdo a práce prostě nebyla), a prorezl starý bojler. Nikomu jsme nic neříkali, ale děti asi někde prozradily, jak hřeju vodu na kamnech a tahám. Zkrátka a dobře u nás nečekaně zazvonil cizí pán, na dvoře měl auto s vlekem. Že prý je farář Kučera z Aše a dozvěděl se, že nám chcípnul bojler. A že čirou náhodou jede z Německa a tam mu z nějaké školky věnovali bojler, skoro nový a že nám ho veze, jestli chceme, zapojit by se měl bez problémů. Nedovedete si představit, jak dlouho nás to hřálo! Úžas a vděk i bojler sám.
Takhle oni žili a pracovali. Neokázale a rychle pomohli, zařídili, podrželi. Navštěvovali stárnoucí lidi v jejich domovech, radili, sháněli pomoc, podporovali pečující… Vídala jsem se s nimi jen zřídka, celé roky spíše jako se známými, třeba u krámu. Jen jsem slýchala o tom, co pomáhali zorganizovat, o koncertech a bohoslužbách ve zdejších (opravených i z německých sbírek) kostelích, míjela se s nimi, když přijížděli pravidelně do domova, kde jsem pracovala. Vím, že tady dokázali skoro nenápadně měnit prostředí a bořit zažité mlčení a velice jsem je za to celé roky obdivovala – včetně toho, jak velmi početnou domácnost měli, když do ní přijali další děti. Jako máma a hospodyně s málem jsem to uměla ocenit. S dětským domovem také spolupracovali celé roky…
Po pěti stech letech nepřetržité bohoslužebné a další práce nám odešel evangelický farář do důchodu. Tím končí nepřetržitá zdejší služba jen proto, že se nenašel nástupce. Kučerovi sice zatím na faře zůstávají, neudělali tlustou čáru a nesloží úplně ruce do klína (a církev je jim vděčná, že fara nebude opuštěná), ale marná sláva, hrdá tradice končí. Bohoslužby povede jejich sokolovský kolega. Jak dlouho bude trvat ono „prozatím“? V demokratické církvi si může farář místo svého působení vybrat. A do Aše?! To i Šluknovský výběžek zaujal faráře víc, přišel tam velice vzdělaný pán, uznávaná osobnost. Jenže Aš… Co se vybaví vám? Špice republiky nebo spíš prdelka pánubohu za chrbtom?
V mé glose na FB se proti „díře po granátě“ pan starosta ohradil, že sem spíš neláká nového faráře mizerný počet farníků, že samotné město za to nemůže. Jenže pouhým počtem „oficiálních“ farníků to nebude, Kučerovi měnili život k lepšímu při každém setkání. Dělali takovou tu známou drobnou každodenní práci a měnili město navzdory celkové stagnaci prostředí a tichu po pěšinách. Co říct víc? Nezatrhla nám to tady protireformace, nezadupal minulý režim, zapůsobila až rozličně divná pověst této oblasti. (Doufám, že evangelickou církví nekoluje a zájemce nezastrašuje moje sbírka hororů, která by se mohla na zdání podílet, ale takoví jsme byli… )
Neznáte ve svém okolí nějakého Nebojsu?
