Já vím, že už nebude „normálno“ jako dřív. Prošli jsme velice těžkou dobou – a mnozí na její konec nedošli. Ani ke včerejšku, abych byla přesnější. Jenže včerejšek hodně sliboval a skoro dojímal.
Byla jsem zvědavá, jak Cheb prožil první den otevření mnohého a vydala se alespoň na několik hodin do centra. Před devátou tu příliš živo nebylo, ale přece jenom se tu procházelo víc lidí, než v minulých týdnech. Snad nikdo nespěchal, i když si třeba zrovna jeden mladík domlouval setkání po telefonu a tvrdil, že skoro běží. Bylo krásně, letně, jak předpověď slibovala a pondělí hodlalo dodržet. Lidé spořádaně stáli v rozestupech před prodejnami, kdo vcházel do dveří, nasazoval respirátor.
Ve vzduchu voněla naděje, velice silně a příjemně. Lidé spokojeně seděli na lavičkách, povídali si, i tady se objevily roušky, ale tak napůl – Cheb je přece už doslova měsíce skoro čistým městem, ale hodně spořádaně drží leccos z nařízení, pro tuhle oblast již přemrštěných. Zašla jsem i do legendární Burziánky (snad jediné prodejny tohoto typu u nás a navíc zcela jediné v délce nepřetržitého trvání). I tady se lidé snažili dodržovat rozestupy, ale především se tu vystřídalo mnoho lidí, co se zdravili takřka dojatě, hlásili, že přestáli zlý čas a těšili se z toho, že mohou vejít a prohlížet si regály. A nakupovat.
Městští policisté ochotně ukázali cestu a kousek doprovodili zklamaného pána, kterého zasáhlo zavření obchodu, kam dlouho nešel, protože po nemoci tak daleko nemohl a dnes se vypravil. Ptali se, zda ten druhý obchod nebude pro něj moc daleko, ale cestou jsou lavičky… Nad posledními sazenicemi si žádostiví zahrádkáři dávali přednost. Starý pán žertoval s chlapečkem, který si nebyl jistý, zda chce od maminky právě tuhle zmrzlinku a zda není lepší ta její. Jak pán projevil zájem o sporný kelímek, v tu chvíli bylo po průtazích. Chlapeček zjistil, že ta jeho je také dobrá. A nedá. V každém obchodě mi pochválili výběr nějakého kousku. Prádlo, žehličku, drobnosti v Burziánce. Vtipkovalo se, zasmáli jsme se.
Na ulici jsem zaslechla útržky rozhovorů, jak kde jsou plní zboží, jak je příjemné mluvit s prodavačkami, jaké slevy a výprodeje se nasadily, co ti chudáci dlouho nemohli prodávat… V dalších a dalších obchodech se všichni usmívali, sice pod rouškami a respirátory, ale viditelně i očima. Sváteční den jsme si užívali všichni přítomní. Shazovali jsme z ramen tíživou starou deku, určitě nějakou tu hnusnou velbloudí, kousavou a prolezlou zatuchlinou. Překvapily mne příjemné drobnosti všedních setkání, vstřícnosti a pozornostií jednoho ke druhému. Bylo jedno, zda jsou to lidé zcela neznámí. Užívali si povídání, přítomnosti ostatních, všech nenápadných radostí, které nastávají.
Vím, že to zevšední, ale tenhle svátek života a nadějí byl ohromnou, báječnou vzpruhou a světlem. Zasáhl snad každého, koho jsem tu potkala a roztáhl svá křídla nad celým krajem. Stejně bylo cestou domů, při pochůzkách v Aši i tady u nás na polosamotě. Starosti byly odlehčeny, svět ovládla pohoda a u nás konečně i záplavy květů. Nejspíš i ty stromy věděly, že se patří celou slávu okrášlit. Ba i slimejši se rozhodli užívat dne! Pro to velké svátečno jsem však zahájení boje odložila na ráno. Tak úžasný den neposkvrnilo ani dlouholeté „nepřátelství“.
Nedělám si iluze, ale to usmívání a vstřícnost bychom mohli zvládat i v týdnech a měsících dalších, co myslíte?
