Znáte to určitě stejně dobře jako já. Vyskytne se nějaké téma, dokonce i poněkud okrajové, ale jako na potvoru se k vám seběhnou nitečky a vyskočí vám před oči detaily, o kterých jste dosud neměli ani páru, maximálně jste mohli tušit, že zřejmě někde jsou.
Většinou jsem u debat o tom, jak ty mladý nic neznají a jejich mámy jim nic neřekly, používala střípky ze svého raného mateřství, kdy jsem docela ohromeně vídala dělat své vrstevnice podivuhodné věci. Tříměsíční miminko s knedlíkem a rajskou omáčkou k obědu je jen perlička. Nezáleželo na vzdělání, ale na tom, co a jak si do manželství nebo mateřství nesly dívčiny z domova a potom to okořenily vlastní pohodlností a ptákovinami, zaslechnutými u pískoviště. Byla jsem oblíbená jen do té míry, že jsem věděla leccos o kašlíku a prdíkách. Jenže moje sestřičkovské rady se zaobíraly babskými metodami, které zaberou čas a nespočívají v jednoduchém příkazu „odvez děcko do nemocnice, ať ti ho tam spraví“. Tak jako v pražském kosmeťáku pleskali módedámám na ksichtíky červenou indulonu, my jsme na klinice dělaly zábaly a namáčely prostěradla a dávaly pít po pěti minutách ze lžičky… Což je třeba u dvou dětiček docela frmol, když obíháte dalších čtyřicet kvůli nočníkům a tabletám. U nás se to dělalo poctivě, protože ráno byly vidět výsledky – anebo se dalo odhadnout, že tahle služba nějak nestíhala. A dostala, co proto.
Nejoslnivější úspěch jsem zaznamenala u maminky, před níž jsem její pětileté dítě přinutila pít teplý čaj. U nich takovou věc dospělí vůbec nepili, dětičkám chutnal hlavně džusíček, ale hned po tvrzení „tohle ti pít nebude“ ohromená matka zírala, jak mi děcko sedí na klíně, povídáme si a dostává každou chvilku ucunout a ještě mu to dělá dobře. Půlhodinka a hrnek pryč, další už byl rychlejší. Tělo děcka pochopilo, jak je vysušené a objevila se žízeň, potom pocení a ráno už bylo bez teplot. Poté čaj opatrně vyzkoušela matka a ejhle, spolu s čelenkou zjistila, že její migréna je spíš záležitostí rýmy. Udělala mne slavnou, protože o zázračné moci horkého čaje vyprávěla kdekomu na potkání. „Vidíš,“ říkala mi vítězně. „Oni to taky nevěděli, protože všichni koukali divně, že zrovna čaj!“
Našla jsem si pro vás malou ukázku z dob, kdy by jeden řekl, že taková panička ve třípokojovém bytě s kuchyní a služkou k ruce jenom koukala do zrcadla a špulila rtíky. Podíváme se spolu na část DENNÍHO úklidu ložnice. Já to pro vás z mladoboleslavského časopisu Lada trochu zkrátím a přivysvětlím, nebojte. Jenom na úvod doznám, že jsem spoustu těch rad přijala během života – a nikoliv od maminky, což je také pěkný důkaz vytrácení vědomostí a znalostí v rodině.
Uvedu vás trochu také do naší historie. Moje prababička, dcera zámožného pražského obchodníka, utekla s fešným formanem. Měla dětí jako smetí a na jedné z posledních fotografií vypadá jako sedmdesátnice. Zemřela někdy v pětačtyřiceti. Mimo jiné občas chodila s dětmi „po žebrotě“, ale jen v Dobříši a okolí. Nicméně tohle si babička zatraceně dobře pamatovala a když se vdala za vdovce s děckem, snažila se mít svůj domov jako klícku, dostát všem možným povinnostem a hlavně, z mojí maminky vykutat co nejsamostatnější ženskou. Což se u ní rovnalo šanci na co newjlepší možné vzdělání. Maminku držela u knížek a učení. Protože však mamince dopřála i jisté sokolské dovednosti, maminka zdrhala oknem, jak jen to šlo. Ale učila se dobře a vytrvalá byla po celý život.
Babička umřela, když mamince bylo šestnáct a maminka nevěděla nic lepšího, než se brzy vdát a koukat, co všechno neumí. Záviděla starší sestře, že z ní skvělou kuchařku a hospodyni babička udělala. I když se moc rády neměly. Smutně přemýšlela, že snad byla odstrčená či co – a mně až při mé matuře, když mamka zavzpomínala víc, došlo, že nikoliv. A tak jsem mamce vysvětlila, že jak ona držela u učení mě, tak i babička – zkrátka a dobře, mamka si ke své mamce cestu našla.Vždyť nakonec dělala hlavně to, při čem ji babička držela. Má široký kulturní a společenský rozhled, jen praxí a samostudiem se stala špičkovou odbornicí v oboru v rámci celého kraje. S prominutým VŠ vzděláním. Myslím si, že jí výsledek babiččina vzdělání prostě trknout musel, stačilo na věc mrknout z jiného úhlu pohledu.
Jak to zanedbání máminy výuky k hospodaření souvisí zrovna s ložnicí? Inu, v paneláku naši měli rozkládací sedačku, tam měla každá matrace svoje místo. My děti měly na spaní jeden gauč – podobně olemované, nepřehazovatelné matrace, a jednu postel s normálními slaměnými prošívanými. Později jsem zjistila, že na drátěnku si lidé dávají pod matrace kus hadru nebo staré deky. Že se tyhle matrace běžně staví a větrají, že se srážejí k sobě a přehazují… Což jsme nedělali. Naši odjakživa spali na té rozkládačce a ta postel přibyla až v době, kdy jsem vyrostla z postýlky. Takže maminka z domácích prací neviděla skoro nic, i když bývala vysílána na leštění zábradlí a ozdob sidolem nebo na mytí schodů. K tomu ještě leccos úspěšně zapomněla. Tchyně jí toho moc neukázala, vyrostla v chudobě. Protože byla mamka pilná a dělala jako šroub (už od těch šestnácti), měla brzy nový, moderní nábytek, včetně té sedačky. A s přečasy málo času na domácnost.
Moderní doba přináší také mnohem více prádla a praní. Ještě já jsem jako malá nosila spodní prádlo týden. Košilky a nátělníky čert vem, ale kaťata, to vážně nebylo to pravé ořechové. (Pro ty, co obracejí oči v sloup, podotýkám, že až na přelomu 60.a70.let se k nám ze Západu dostal módní hit, kalhotky s nápisem dne v týdnu. Nenápadná osvěta pro CELÝ civilizovaný svět, že jedny holčičí kalhotky=jeden den.) Což souvisí s dobou dávnější, neboť vězte, že ještě ve dvacátých letech se kvůli nedostatečnému přístupu k vodě a vodovodu doporučovaly aspoň denní koupele vzdušné. To se otevřelo okno a větralo. Nebo cvičilo. Šatstvo se vyvanulo průvanem a pokud nebyly nějaké zavrženíhodné skvrny, kartáčovalo se. Nepralo, protože spousta by se srazila a ztratila tvar. Častá pírka, samá dírka, to sice platilo hlavně na velké prádlo, tedy lůžkoviny, ale vzhledem k používání velmi horké vody, valchy a kartáče na zažranou špínu, platilo to na leccos.
Vždycky mi vrtalo hlavou, jak mohli lidé vyžít s jedinou skříní a truhlou, když jen spoďárů je tolik potřeba. Prostě tolik neměli a měnili si častěji jen spodní košile a spodky. Možná v nějakém filmu zahlédnete v padesátých letech pána, kterému zpod kalhot koukají pruhy od těch pyžamových. Mít pyžamo byl po válce jakýsi nový standard, ale někteří lidé prostě dál postaru vklouzávali do kalhot i s tím, v čem spali. V letech šedesátých už to byl spíš trapas. Už jsme se naučili rozlišovat. A teď tedy k té ložnici obyčejné měšťanské domácnosti. Rady do manželství byly rafinovaně psány jako dopisy od zkušené hospodyně jakési novomanželce:
„Úklid v ložnici musí být důkladný a má být při něm šetřeno všech zdravotnických pravidel. Jakmile ráno vyjdeš z ložnice a zasedneš s milým chotěm k snídani, vejdiž tam služka, aby postele rozestlala. To jest první výkon denního úklidu v ložnici.
Tím rozestláním vyrozumívá se, že peřiny a a přikrývky zvedne a na dvě, proti sobě postavené židle blíže okna položí; žíněnky pak na posteli rozestaví, aby vnikal do postele vzduch a výpary z ní se rozprchávaly. Okno otevře, aby vzduch mohl do ložnice vnikati a peřiny prodouvati. Je-li však venku sychravo, mrazivo a deštivo, neotevírají se okna, ale rozestelou se peřiny při zavřených, poněvadž by snadno vlhkost natáhly, což neprospívá zdraví. Vyvětrává se pak až při stlaní.
Peřiny musí služka natřásati, když je z postele béře, což učiní, když z obou stran rukama do každé udeří a peřiny načechrá. Tento výkon není zbytečný, jak se mnoha hospodyňkám zdá, ale důležitý. Aby služka peřiny nepošpinila, bedli, aby si vždy uvázala čistou zástěru s náprsenkou ku stlaní a rozestýlání, jakož i ruce ať má umyté. (Služka už přece předtím zatopila, vařila, uklízela…)
Když byla postele služka rozestlala, vylije do určeného k tomu kbelíku všechnu vodu pro umývání, kterou vynese i s nádobami nočními a mycími, aby se všechny vyčistily. Poté zabývá se jinou prací v domácnosti, na to dojde nakoupit, čeho potřeba, a když byly postele důkladně provětrány, jde stláti. Ku provětrání je potřeba nejméně půl hodiny, ale lépe, nechají-li se peřiny a postele rozestlány celou hodinu.
Stlaní je druhou částí výkonu při úpravě loží. Jak vím, máš spodní vložku v postelích na pérách. Tato se denně arci nevytahuje, ale častěji se přece zvednouti musí, aby se vybouchala, při čemž se i postel zevnitř vytře a prkénka též. Zpravidla se to koná při úklidu týdenním. Každodenně tuto vložku nech vrchem vykartáčovati, než na ni služka klade žíněnky. Máš tři kusy na jednu postel, což je výhodnější.
Žíněnky se každý týden vyklepávají, ale při denním stlaní pokaždé obracejí, aby strana, na které se leželo, přišla do spodu. Mimo to se střídají, aby nebyla jedna a táž uprostřed. Žíněnky se musí na posteli tak urovnati, aby se jaksi zcelily, jedna nad druhou se nenadzvedla, ale rovně se položily. Na žíněnky se klade lícní stranou prostěradlo ložní, které služka před tím byla vytřepala. Toto musí být pěkně nataženo, hladce urovnáno. Přesahující kusy prostěradla se všady ve všech stranách dobře zastrkají, aby aby postel tvořila rovnou, hladkou plochu.
Na prostěradlo natažené se kladou podušky. Každá se zvláště zase rukama načechrá, ku přední straně trochu sklepe, načež se vedle sebe rovnají, aby souměrně jedna vedle druhé ležela jako v jedné šňůře. Jsou-li podušky zdobeny podlinkami nebo vyšíváním, krajkami a t.d. ve stranách, rovnají se tak, aby vždy jedna delší strana byla otočená nahoru do hlav a druhá do noh. Ku předu musí být strana podušky účelně a ladně urovnána, aby utvořila vkusný a souměrný okraj.
Vložky se rozloží a srovnají, aby celá přišla k platnosti i se vzorem. Na urovnané podušky stele se buď svrchnice (povlečená peřina, její povlak), buď přikrývka. Nyní se méně přikrývá peřinou, i ty máš jen vlnou plněné přikrývky. Svrchnice se klade otvorem šněrovacím nebo zapínáním dolů, poněkud se z jedné dlouhé strany setřese, kteráž část se podloží čili zahrne, načež se vrchem uhladí a srovná. Bedli, aby služka ani peřinu, ani přikrývku nestlačovala, nebo by zase zmařila účelu natřásání peří v nich.
Přikrývka se při zastýlání jemným kartáčem lehce přejede, aby aby se z ní setřel prach a peří semtam zachycené. Též se může pouze vytřepati. Poté se také nejprve rovně položí přes postel a ze strany zevní zahne, dle toho, jak je široká. Uhladi ji, prohlédni, aby se zapjaly náhodou uvolněné knoflíčky. Načež se do hlav vkusně položí nebo i postaví, poněkud skloněně, malou podhlavničku. Ty máš ještě vyšívané a zdobené svrchní prostěradlo, které se klade na první, na kterém se leží. Toto se nezastrkuje, ale volně splývá přes okraj postele.
Takto vystlané postele se již nezakrývají, ale kde se stele svrchnice, dávají se přes ustlání zvláštní přikrývky, víceméně ozdobné, bílé i barevné. Při tom pokrývání nutno bedliti, aby se vzhled ustlané postele neporušil a přikrývka ladně i souměrně byla položena. Postel každá hospodyně jinak stele a těm zvyklostem musí služka vždy vyhověti. Ač si každá hospodyně stele postel, jak se jí zlíbí, dle způsobu rozličného a libovolného, přece jen základních pravidel čistoty, pořádku a krásna je důležité šetřiti.“
Uff. A to jsme se nedostali k utření prachu, podlaze s různými druhy povrchů a ke kobercům. Natož k večernímu rozestýlání a donesení vody, ručníků a nočníků. I pouhé rozestlání a úklid postele, jak vidíte, byla věda. Ušetřila jsem vás pokynů, kdy je nutno nad služkou stát, aby pořádně dělala svou práci. A tak podobně je to se vším. Já už dnes dost dobře nevím, proč se dávalo to svrchní zdobené prostěradlo, které se večer zase uklízelo, čím přesně byly ty vložky na obyčejném prostěradle, navíc zdobené. Snad takové to prostěradlo, co se dává pod přikrývku, která je v některých zemích nepovlečená? Však víte, přehrnutý bílý kus látky na barevné prošívané dece ve filmech. Povlečení se u nás pralo zřídka, byla to velmi těžká práce, často se na ni najímaly další pomocnice. Možná byly ty vložky ochranné, praly se jednodušeji a nějaký ten flíček na nich nikoho nebolel. Mám pocit že lícní strana prostěradla byla poznatelná spíše podle okrajů, protože pár prostěradel z mamčiny výbavy, která měla ještě zpevněný s silnější střed, se jinak pro mne v rubu a líci nelišila.
Snad nám tyhle detaily prozradí některá znalejší čtenářka, já osobně do ložnice nikoho z vyšších kruhů nenakoukla. Jen ty nádherně nastlané a načechrané postele s peřinami a svrchní zdobenou pokrývkou mi několik hospodyň pyšně předvedlo.
Leccos z těch dávných uklízecích a hospodyňských rituálů se ztratilo, zapomněli jsme jejich smysl, nahradili je jinými, ulehčili si je. Přesto mi přehazování matrací připomíná rozdíl mezi starými třídílnými z pohovky a moderní vrstvenou, co se proležela po pěti letech. Ta nová, neproležitelná a ještě dražší mi už dělá důlek po třech. Zlatá třídílná! Nemolitanová!
A tak to máme s lecčím. Ložnice je takový jednoduchý příklad života kdysi a několika připomenutí podmínek, z nichž vzešel dnešek. Co se nám ztratilo a ztrácí, nepřenáší se do dalších generací. Něco je dobré, něco už opravdu zbytečné – ale může nám to hodně napovědět ve chvíli, kdy se ocitneme bez dnešních úlev a vymožeností. Vybrala jsem jen ráno v ložnici pra prababiček jako snazší a konkrétnější náhled, protože třeba vysvětlování jemné partnerské a rodičovské diplomacie je, přiznám se, nad moje síly. I když to nám chybí víc a víc, jen za padesát posledních let se toho v oblasti schumelilo moc, od traumat dospěláků po výchovné experimenty. Tady ať vysvětlují a ponoukají odborníci specialisté – ostatně v Psychologii dnes jsou poslední dobou velmi zajímavá povídání na dané téma.
