Život je pes, mohla jsem si dnes hezky zanadávat na uhňohňanou nesterilní nadílku pro šedesátníky ve schránce nebo na to, jak se všechno sype, jsou odvolávané akce – ale ne. Dneska se odkopu a povím vám o něčem, co snad vypadá bezvýznamně a přitom je pro mne docela zásadní a osobní.
Bylo nebylo, dávno tomu, přistěhovali jsme se až za Aš a naproti baráku máme starý hřbitov. Samozřejmě, že jsem se tam šla podívat – a srdce mi usedalo. Takovou neúctu a ničení jsem nikde neviděla – a to jsem vyrostla v Kadani, kde se s německými hroby taky moc nepárali. Zkusila jsem tu a tam vrátit nějaký malý povalený náhrobek, i s dětmi jsme se tam občas hemžili. K těm dětským hrobům na kraji navíc někdo chodil a dával kytky a svíčky ještě kolem roku 2000. Bylo mi stydno z té spouště kolem a také líto těch dalších, co tu začínali hledat hroby svých příbuzných. Už směli. V 90. letech kdosi objevil, že tu lze krást leštěný kámen. V časech, kdy se v lese střílelo a děcka si náhodou střihla cestu ze školy lesem, načež našla čerstvě upytlačenou srnu, jsme v noci nevystrčili ani nos, když za polem jezdila auta a bylo tam několik lidí se svítilnami. Proč, nám později řekli policisté.
Byla jsem nemocná a hodně slabá, sotva jsem zvládala pracovat, udržovat dům a svou zahradu, ale na tom hřbitově jsem přece jen zkoušela stejný boj s větrnými mlýny, jako na avé zaplevelené zahradě. Aspoň na jaře a na Dušičky, kolem vánoc. Často bylo pole a hřbitov za ohradníkem s krávami. Ty v létě trhaly dráty a chladily se na náhrobcích, drbaly a kácely. Když to šlo, aspoň ty dětské jsme znovu stavěli. Kolem r. 2003 mi bylo líp, očistila jsem i něco dospělých a pod mechem našla krásně zachovalý, bílý, krytý hrob. Za týden byl vypáčený, rozvalený. Hodně jsem si to vyčítala, netušila jsem, že je další doba hledačů pokladů a nějaký inteligent přesvědčoval mladé v hospodě, že je to hřbitov židovský, tedy se zlatem. Kříž na náhrobku jaksi nepatří k rozlišovacím schopnostem některých jedinců. A hrob pískal, neboť v betonu byly dráty, že… Nechala jsem tu vyrušenou nebožku aspoň zasáhnout do současných dějů ve své povídce – ta vyšla potom v antologii Český horor 2004. Jenže když děti na hřbitově identifikovaly zlomenou lopatu jakožto majetek čerstvého souseda, nedokázala jsem tam asi dva roky jít.
Potom mne napadlo tam pokračovat v návštěvách dětských hrobů, udržovat je, aby si právě ti zlatokopové mysleli, že lezou někam, kde to není zcela opuštěné. Letos jsem se dozvěděla, že na pár lidí to zabralo. Dole ve vsi se léta říkalo, že se o hřbitov někdo z Němců stará. Ozval se mi kdysi známý, že se na radnici poptal, zda by hřbitov dostal do pronájmu. Nešlo to, museli bychom si založit církev nebo podobný spolek. Navíc na radnici netušili, že tu nějaký hřbitov je. (Přemýšleli jsme, jak partyzánštinu změnit.) Za několik let to s tím divením bylo stejné. To když se potomek jedné rodiny ptal po svolení vysekat nálety. Udělal hodně velký kus práce, ale jen jednu sezónu. Když dosekal, šla jsem přicmrndávat, sundavat mech a podobně, aby viděl, že není sám. Zase jsem uklidila několik hrobů kolem, samozřejmě i ty dětské, ale nevím, jestli se ještě někdy přišel alespoň podívat. Pro příbuzné je to strašné, určitě.
Letos se mladý starosta, na podnět lidí, že je to ostuda, když tam někdo chodí a je to v tak hrozném stavu, rozhodl k činu. Nebyly roušky a tak chlapi z technických služeb na čerstvém vzduchu káceli a ořezávali, uklízeli. To už byla radost udržovat, i dobrovolníci si mákli. Když už se na hřbitov chtěl někdo podívat, brala jsem i rukavice a nářadíčko. Ostatně, i moje nebožka maminka kdysi div nad hřbitovem neplakala a sama něco vyplela – a to neměla Němce ráda, kolem ní se za heydrichiády dost zatýkalo. Takže se letos hodně plelo, sázely trvalky, zasadilo na 80 gladiol, rovnaly podstavce na hrobech, obracely náhrobky nápisem nahoru, skládaly ze střepů. Možná to není moc vidět, když hledáte jenom hrůzu, ale když je tam kolem 200 poznatelných hrobů, nejde to změnit mávnutím proutku. navíc deštivý červenec rovná se bujný plevel ve vypletém…. Trochu jsem se tu a tam začala k činnosti přiznávat na FB, spíš taková kancelář pro vysvětlování omylů to byla – a také jsem chtěla jednomu pánovi zpoza hranic, který mi trochu pomáhá s informacemi, najít jeho prapratetu. Bohužel není na žádném z cca 75 dnes identifikovatelných nápisů. Byl se tam podívat, on změny zaznamenal a poděkoval. Neklesejme na mysli, možná její jméno někdy ze střepů složíme.
Krávy se tam letos nepásly dlouho, navíc jsem se dozvěděla, že jsou dva plány, co se hřbitovem: Buď prostě zplanýrovat a všechno někam vyhodit – nebo, jak chce starosta, víceméně uklidit, náhrobky nastrkat do betonových ohrádek, srovnat. Jsme pro tu druhou variantu, ta první údajně vzešla z německé strany, z Omnia. Vím to ale ze druhé ruky. Tím spíše jsme se všichni snažili, aby se hroby jeden po druhém dávaly do pořádku a aby bylo vidět, že to jde.
A teď pozor, vážení. V Praze, ve Sněmovní 7 na Malé Straně, byla otevřena výstava fotografií Michaely Danelové. Dočetla jsem se o tom (no, dočetla, s mojí němčinou…) na FB, v článku z Landesecha, „Deutsche Gräber in katastrophalem Zustand“. Ten „můj“ hřbitov je totiž na úvodní fotce článku jakožto snad naprosto nejúděsnější, co lze vidět. Samozřejmě, že jsem to hned poznala. Šly na mne mrákoty. Řeknu vám, že ta slečna musela sakra dlouho běhat po hřbitově, aby našla záběr, z něhož není nic moc poznat, byť všem dojde, že je to nějak čisté, bez vysoké trávy a plevelných náletů. Na snímku není jediný opravený nebo srovnaný hrob, ten jeden náhrobek bez nápisu nepočítám, ten je srovnaný už rok nebo dva. Slečna prý navštívila 15000 hrobů, představte si. Měla na to granty, i z německého ministerstva, výstavu otevírala paní Válková. Dobře mi tak, neměla jsem tady o ní psát skoro obranný rozbor.
Takže já se tady roky plácám a vtahuju do toho další lidi (nemocný soused poslední roky taky sám od sebe chodí a aspoň sbírá střepy, měl radost, když mne načapal) a potom přijde takové ograntované mladé uměnlecké „dokumentaristka“, neschopné třeba se zastavit u vrat a plesknout dotaz?! Senzacechtivě udělá záběr z nemožného úhlu, zatímco odjinud (podle záběrů z výstavy) fotí úlomky obrázků, rozlomené kříže a tak podobně. K čemu to slouží, proboha?! Vždyť je to prachsprosté politikum!
Vytáhne, co potřebuje, aby vypadalo strašlivě, evidentně aspoň trochu upravené hroby jsou foceny z takové dálky, že nezahlédnete ani trčící listy gladiol ani žluté kytky ve vázách (mně bylo divné, že jich několik leží, když byly zatíženy kamínky – ale třeba tudy prošla nějaká zvířena nebo ten vítr). Dokážu dokonce datovat, kdy fotka vznikla, kolem 18.7. a před vichřicí, protože jeden náhrobek se povalil po prudkém lijáku, málo jsme ho podložili.
Komu to prospěje? Náladám lidí, co museli z kraje odejít? Buzení jejich vzteku, že jsme hnusní k jejich předkům? Je to další snaha ovlivnit normální vztahy, co tady máme? Vždycky jsme nadávali Pražákům, jak před volbami rozviřují sudetoněmeckou otázku a dělají z ní téma, zatímco my tady společně přeshraničně fungujeme, pracujeme, naposledy se posílaly darem roušky lidem odvedle, stejně jako na českopolské hranici se rozvíjely nápisy „chybíte nám“. Kdo myslíte, že tady pomohl po otevření hranic opravit kostely? Kdo zásobuje zdejší faráře, domov pro seniory a Charitu dary všeho druhu? Od darovaného nábytku a postelí, včetně elektrických (když stát neměl peníze pro nějaké své seniory) až po dárky pro maminky a děti v azyláku? O výpěstcích ani nemluvě.
Kolik je na té výstavě podobně „uměleckých“ škodících záběrů? I kdyby byl jen tenhle jediný, zdiskreditovalo mi to takzvanou umělkyni i celý počin. Jmenovala jsem ji, protože holt je to nutné, ale tím pro mne přestala existovat. Její dílo je tím pádem čiré předvolební politikum, které dostalo místo v prestižních státních prostorách. Diskutabilní politička to otevřela. Dívčina se zaprodala ne právě vysokým ideálům. Ovšem jistě za dobrý peníz.
Pokud by kolem projel kamion s nevinným nápisem „Duvenblejt“, tak namouduši nápovědu poslechnu.