Zkoušeli jste někdy potěšit diabetika? Koupit mu cokoliv, co on, jakožto cukrář, může bez obav mlsat, čím vynahradit tu smůlu, že cukr nesmí? Už samotný nepoměr regálů s obsahem dia výrobků a ostatního ve všech hyper a super je děsivý. Vůbec neodpovídá tomu, jaké procento diabetiků máme. Rostou počty hlavně těch, kteří si pořídili cukrovku druhého typu, jejíž příchod může velmi silně podnítit stres. Říkalo se jí za mých studijních let „cukrovka stařecká“, ale hned brzy po mých studiích onemocněl příbuzný ve věku pouhých 43 let.
Začala jsem se už dávno rozhlížet a hledala shody mezi názory lékařů a míněním samotných diabetiků. Můj metrákový strýček měl cukrovku, metráková tetinka žlučník a spokojeně užívali života, protože důležitější byl krásný den a pohoda a taky to, co udělali tu a tam pro někoho jiného. Třeba staročesky vydatné pohoštění pro mamku a mne s kachničkou a knedlíky a zelím, přičemž opravdu nemůžu říct, co z toho bylo lepší. Nemůžu popsat ani tu symfonii chutí a lahody. Ačkoliv jsem byla vyzáblá padesátikilovka, spucla jsem to i vždycky s poctivým talířem polévky a jenom mne trochu pobolívaly lícní svaly, jak jsem ustavičně pomlaskávala blahem.
Prožívala jsem s kamarádkou tragédii jejích dvadvaceti let, kdy se po chřipce najednou objevila cukrovka, rovnou inzulínová. Popírání nemoci, vzpoury mysli proti zrádnému organismu, pálení nohou i lapání po dechu u okna. Tehdy nebyla možnost bleskově změřit cukr a i když jsem jí byla nablízku, stejně si někde dala nanuka nebo zmrzlinu, protože prostě nemohla opustit svět „normálních“ lidí.
Vymýšlela jsem dobroty, jakými bych ji mohla ukonejšit a vymýšlím je celé roky dál, i když se objevil směr, že diabetik vlastně může všechno, když v tom není cukr, moc tuku a případně moc soli. Je to jednoduché? Možná ještě před několika lety. Nyní mému nejbližšímu diabetikovi lékař doporučil omezení obilnin, sóji, kukuřice a navrhnul, aby pozorně četl složení výrobků. To jsme se tedy podivili. Dodám, že sladidla byla odmítnuta z principu – není po nich dobře a konečně se navíc mluví o aspartamu jako o dost zákeřném jedu. Ostatně, už za mých mladých let ani sacharinem nemělo být slazeno dětem do tří let, když to nepotřebovaly, aby se nepoškozovaly jejich ledviny.
Pominu pokus vypěstovat jako dárek ze semínek stévii. Vzhledem k zahradnickým schopnostem dotyčného bylo dobré mít v zásobě rostlinek víc. No, mám hezkou sazeničku divizny plus odmítnutí cizácké byliny. Takže štítky na potravinách. Začněme sójou – je skoro všudypřítomná. Zbydou dražší výrobky z masa, maso samotné. To by šlo, dnes je velké množství libového. Taky by se měly jíst rybičky. Jenže všechny milované kyselé jsou dochucované – čím? Cukrem nebo sladidlem. Jé, šunkový závitek v aspiku! To bude něco pro úpějící klouby! Pozor, smůla, doslazeno cukrem. Projdeme si limonády: už ani cukr není všude (ale to dávno vím, sama jsem už dlouho sachariny a jiné hnusy nesnášela), jen zřídka však objevíte něco, v čem je pouze fruktóza. S tou lze s přimhouřenýma očima zahřešit. Cereální tyčinky? Některé mají nízký obsah cukrů, v nouzi lze chroupat. Nojo, ale když on půlku z té řady nějaký debil nechal polít lacinou čokoládou nebo ještě líp, sladkým bílým tukovým hnusem!
Trvanlivé salámy? Nejvýš pár koleček, vždyť ty bílé tečky jsou sádlo. Je ho tam hodně i po vysušení, když se salám nechá pár týdnů viset. Opravdu jen pro chuť. Dobrá, dáme si zeleninku, – aha, mrkev, petržel a kedlubna jsou celkem sladké, s ovocem se musí opatrně, jedině snad větší kus ananasu. Sýry s nízkým obsahem tuku? Kam oko dohlédne, mimo třiceti procentního eidamu je nabídka dost mizerná a vyloženě okradený sýr „light“ moc nešmakuje. Syrečky, sláva! I lékař doporučuje, že v nich tuk není, navíc obsahují dost vápníku a chutnají… A deset deka za dvacet pět korun je holt taková dražší zdravá svačinka.
Naštěstí lid český je lid chudý a někdy se proto v obchodě propásne záruka a nastoupí slevy. Lid český přemýšlivě bere do ruky balení a když zjistí, že mu už syrečky v ruce pochodují, štítivě je vrátí. To je má chvíle. Jednak je miluju v takovém silně oslizlém stavu odjakživa, jednak jsem dostala veliký úkol: něco z nich udělat.
Připadala jsem si dlouho jako strýček mýdlař ze Saturnina, protože ať se syrečky uděláte cokoliv, v jisté fázi tepelného zpracování bouchnou. Poslušně se roztékají, voní po domě a najednou LUP! a roztrhnou i těstíčko. Vykašlala bych se na vzhled, jenže exploze znamená, že hmota opustí své místo a beznadějně se vylije na plech, pečící papír, pánev.
Nuže, lide mlsný, přináším skvělou zprávu: zvítězila jsem! Nejen to, blažený výraz zadavatele mi potvrdil, že teď bude přísun jetých syrečků důkladnější už jen proto, abych pomocí taženého závinového těsta vyráběla laskominu. Ano, je tam hladká mouka, ale pokud se syrečky rozmixují ve vajíčku na kousky menší, než 2mm a rozmažou pouze v jediné vrstvě (dobré je přidat tak 3/4 množství strouhaného eidamu), můžete závin vytáhnout do průsvitné tenkosti. Samozřejmě se třetina nechá volná, jaksi na zabalení a utěsnění. Miniaturní exploze nemají šanci, jenom ten závin udělají vzdušnější. Doporučuji nakrájet, část nějak uschovat a podávat postupně (diabetikovi), jinak všechno hned … éééé…. Spapá. A to nesmí.
Výhodou je také to, že při tomto postupu ovzduší zůstane dobře dýchatelné. Ze svých raných kuchařských začátků pamatuji, jak jsem v paneláku na přání návštěvy udělala rohlíky, plněné párkem a syrečky. Nazvali jsme to „Bolavá noha“ a připadali si jako skvěli kanibalové. Později jsem se dozvěděla, že tak od čtvrtého patra níž už nebylo dost dobře rozeznatelné, co ten šílený smrad může způsobovat, protože to prý smrdělo celým domem jako mrtvola. Šest plněných rohlíků a lidi přemýšleli, kdo kde vyváří mršinu! Bohužel, dnes už Bolavou nohou obyvatelstvo z paneláku nevystrnadíte. Smradlavost ubyla, syrečky bývají nedozrálé, dokonce už ani Romadur nezavání, jak by měl. Při této vzpomínce mi vytanula na mysli příhoda J.K.Jerome o zrajícím sýru, převáženém ve vlaku. Už roky si říkám, že tu smradlavou hrůzu ochutnat, určitě bych ji uměla ocenit.
