Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Sobota šestnáctého

Na samém začátku byly úvahy na začátku měsíce, zda to vůbec bude možné. Připadala jsem si na jednu stranu jako trouba troubovitá, protože jsem se skoro denně napájela horkým čajem a rvala do sebe spoustu ovoce a kdejakou věc, prospěšnou zdraví. K tomu je nutno připočítat vyšší množství tekutin, protože jsem se hodně děsila možné zlobivosti ledvin. Hodit se marod by mi nevadilo, ale netroufla bych si cestovat. Prostě termín, který jsem se rozhodla zvládnout.

Člověk má určitou zodpovědnost i vůči dalším, se kterými se dal do party. Na HorrorConu se šestnáctého měla křtít kniha „Dokud nás smrt nerozdělí„, kam jsem byla pozvána – tedy moje povídka. Sluší jí to mezi dalšími, byla pokřtěna alkoholem zvaným „Spisovatelovy slzy“, takže vstup do světa více, než nadějný. Ve čtvrtek mne uklidnili, že ledviny jsou v klidu a tu slabou virózku zajisté přes víkend zkrotím. V pátek jsem měla jeden z posledních dnů dovolené a byla v klidu, jak to jen šlo. Však víte, cestovní horečka, pocení, čajíčky a tak. Tentokrát jsem nejela v pohodlíčku auta, manžel dává dohromady rodinný krb a dokonce souhlasil, že vstane před čtvrtou, aby mne hodil do Chebu. V busu jsem se potěšila komedií Stoletý stařík, ketrý vylezl s okna a zmizel. Takže jsem si ani nezdřímla. Byla to chyba? Těžko říct. Všechna hlediska mají svá pro a proti, už se však těším na knížku. Film mne příslušně naladil. Dlouho jsem tlustou knihu nečetla, ten požitek mi chybí.

Honem jsem si na Florenci dokoupila kredit a zkusila sehnat jízdenku na večer. Byla možnost pouze na devátou, ale to tak odpovídalo. A hurá na blešák! Tentokrát víceméně na kulturní zážitek. Pokud by se ovšem něco vynaskytlo, jakože je to místo spousty lákadel, měla jsem pojistku několika bankovek, které doberu a dost. Plus míšek s drobnými. A taky si tam dám skvělý langoš k obědu. Jsem hrdá, že jsem to splnila. Těch lákadel bylo dost a dost a hodně mne omezila velmi drahá výšivka (v porovnání s ostatními úlovky), přitom sotva za poloviční cenu. Není pro mne, jenže to neznamenalo, že bych změnila své rozhodnutí. Opravdu jsem v poslední době příliš utrácela a doplnila sbírky ažaž. Chce to trochu té štábní kultury.

Blešák v Praze má však jednu stinnou stránku, pokud jste vzhůru příliš časně. Měla jsem sice vhodné boty, něco jako farmářky, ale ta plocha je pořádně rozlehlá, už zase nastavená několika dalšími prodejními místy. Když tam člověk je zase jednou po čtvrt a více roce, to by snad ani nebylo ono, aby nějakou uličku minul! Já měla nožičky uťapané skoro až u kolen. Báglík na zádech nebyl moc těžký, ale přece jenom stačil. Co naplat. Dala jsem si langoš- bohužel dost poplatný běžnému konzumentovi, česneku pouze jemně. Těsto vynikající, sýr se sypal, ale… Nasytil.  Jela jsem do Crosscafé oklikou, ještě jsem se trochu prošla po Praze, zkontrolovala jeden antík a pokochala se městem. Už v metru jsem si všimla pána se dvěma dlouhými klacky. Potom další. U Jindřišské věže dokonce skupina lidí se svazky několikametrových tyčí na ramenou. Co s tím asi chtějí dělat? Nějaké táboření v přírodě? Když přecházeli kolem, někdo tam prohodil, že má transparent v batohu, že nezapomněl. A jo, Letná! Chtěla jsem se přece podívat… Jenže jsem už byla  příliš utahaná, ospalá, potřebovala kafe a sedět.  Selhala jsem tedy pro své pohodlí (a schopnost vydržet do večera) a rozpačitě sledovala stále častější vlajky, klacky a lidi, vystupující na Vltavské a glosující cestu na Letnou.

Aspoň jsem udělala radost pořadatelům, protože Letná je sakra konkurent a jak jsem zvěděla, byla tam spousta psavých přátel, co do Crosscafé přibyli až po páté nebo vůbec. Cony jsou časem setkávání, takže jsme si po čase popovídali i s P. Renčínem, objali se s JWP (Procházkou), Markem E. Pochou, K. Haidingerovou… Výčet by byl dlouhý, nesmím však zapomenout na Jiřího Dlugoše, nositele dobré zprávy o úspěších knihy Vesmír s čokoládou, kterou psal ještě s Janičkou Rečkovou.

Kafe v Crossu skutečně bylo dost dobré na to, aby mne postavilo na nohy a když jsem se rozloučila kvůli odjezdu, pořád jsem byla ještě čerstvá. To bylo moc dobře, protože se mnou na zastávce přišly čekat dvě dámy z Karlových Varů. Povídaly si o Letné a já neodolala a začala se ptát. Svítily spokojeností, byly na stejném místě jako minule, poblíž stáli stejní lidé a dokonce i fotograf, který je poznal. I ve zprávách byly a těšily se, jak na ně budou koukat v práci skrze prsty. Měly i letáky, které vyfasovaly a už plánovaly, komu je dají. Také jsem dostala. Kousíček Letné se ke mně dostal i dnes v reportážích, ale nevychutnala jsem si ho. Zase ta klimoška! Ve Flixbusu její ovládání ještě nemám vychytané a dutiny se rozhodly zlobit, dnešek byl kurýrovací a dospávací. Po půlnoci jsem se už dlouho autobusem nevracela. Zítra je dlouhý, těžký den, nemohu si dovolit starat se ještě o bolest hlavy nebo hůř. Doktor nebude pár dní, musím si nadělat ten přepych sezení v čekárně – čas na povolenku u doktora platí je pouze na určenou dobu, odběry a prvotní výsledky byly mimo ni.

Přesto nelituji a naopak si vychutnávám spokojenost s výletem do jiných časů a zážitků, mimo své všední dny. Těsně  jsem se tam míjela s velkou událostí, ale není všem dnům konec. Na nový týden je zase leccos navařené, připravené, kýbly čaje vypité, citrony vyždímané. Vzhůru do dalších dnů! Můj poslední celý odpracovaný týden, zítra začíná první ze sedmi pposledních pracovních dnů. Po nich se otevře nové dobrodružství, ale jedno hezky po druhém.

Zajímavé dny přeji i vám.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama