Bývá takovým hezkým zvykem, že advokáti doporučují klientům, aby se aspoň na poslední chvíli u soudu káli, omlouvali oběti a tak podobně. Nic moc proti, ale daný akt, co se pachatelům přičítá k dobru, je často proveden formálně, na půl huby, pouze proto, že to tak má být. A to si pište, že oběti je taková formálnost či nedbalost k ničemu, dokonce prohlubuje jejich trauma. Pachatel se jim přece veřejně vysmívá!
Již v prosinci 2018 se na veřejnosti objevila zpráva o účincích programu takzvané restorativní justice. Vězni ve Vinařicích se mohli setkat tváří v tvář obětem trestného činu, jaký spáchali. Dozvědět se o dalších účincích například své nehody, přepadení a podobně ze druhé strany, tedy o dlouhodobé újmě oběti. Jen si to představte, šanci vyříkat tváří v tvář, co všechno ten druhý zavinil. Myšlenka byla celkem jednoduchá: pokud si pachatel žije jako princ a hrdina mezi svými, který si jen odsedí danou dobu a někdy holt byl blbej, že ho chytli, nemá důvod se změnit. Pokud mu dojde, co všechno činem spáchal, jak ublížil, cesta k nápravě a prevence dalších činů je lepší. Naopak, jak jsem řekla, mnohá oběť má možnost vyříkat pachatelům do očí, co způsobili a tím se vyhojit účinněji, než sezeními u psychologa – pokud se vůbec k někomu takovému dostane. Podle jednoho z terapeutů, který takovou skupinu vězňů a obětí provází, je až třetina pachatelů na hraně a skutečně je tu velká šance, že se k té činnosti už nevrátí. U pachatelů dopravních nehod a možná i nějakého souběhu smůly – neúmyslné ublížení na zdraví a životě – je to, samozřejmě, veliká šance také.
Od té doby se o naši restorativní justici a její metody a programy zajímám. Restorativní praxe se již dostala do osnov našich vysokých škol a stále se ze světa dozvídáme o dalších programech a postupech, vyzkoušených v zahraničí. Sama jsem byla před nějakými patnácti roky udivena existencí programů v USA, které řešily s rodinou i domácí násilí a zneužívání dětí. Cílem bylo zachovat rodinu s dětmi pohromadě, vyhojit traumata všech – a ukazovalo se dost přesvědčivě, že agresoři mívali sami nevyhojená postižení z původních rodin. Podobně oběti násilí samy snášely cosi podobného v dětství a převzaly vzor strpění agrese od svých rodičů. Každý člen rodiny měl na sezení svého sociálního pracovníka, který sledoval udržení vyrovnaného přístupu ke svému klientovi a tak dále. zajímavý projekt, zajímavé výsledky. ostatně u nás leckdo zná po rozvodu/rozchodu rodičů odstranění půlky příbuzenstva ze svého obzoru, nekdy je mu vtlučeno, že zmizelý rodič byl zosobněním všeho špatného (což je nazýváno syndromem zavrženého rodiče) a člověku se potom dost špatně buduje vlastní sebevědomí a přijetí sama sebe, když má z půlky genofond pekelníka… Tak tomu programu rozumím. Katarze, přijetí všech kořenů a vysvětlení, odpuštění, změny u každého ve skupině. Jak tedy v programu v USA, tak i v té naší restorativní justici.
Koho to zajímá hlouběji, může se podívat třeba na https://restorativni-justice.cz/aktuality/. Víc nijak široce zmiňovat a vypočítávat nebudu. Těmhle programům velice fandím po mnoho let a jsem ráda, že tu existují. že jsou i tady u nás. A když tak přemítám, kde mohou pomoci, vzpomínám si na jedno ALE. Četla jsem před lety povzzdech jednoho z psychoterapeutů, který prý platí dál. Na všechny zločiny prý lze program nasadit, i těm vrahům se dostane zpětná vazba alespoň od pozůstalých oběti, ale přece jenom je jeden typ zločinů a obětí, kde se setkávání prostě nedaří. Dlouho a dost marně se totiž hledá oběť, schopná vystoupit a mluvit o svých nejniternějších úrazech duše i těla. Je to tím podivnější, čím lépe si uvědomujeme dlouholetou bagatelizaci těchto činů a někdy dokonce ostrakizaci obětí. Co by to jen mohlo být?
Minutka na Vaše přemítání.
Nevíte?
Nejniternější…
Prozradím:
Jsou to oběti sexuálních trestných činů.
