Pokud jsem kdy měla škubání cosi sbírat, určitě jsem nepředpokládala, že na manželouvu otázku na nedávném vybalování výstavy na Hartenbergu „To mi chceš říct, že TOHLE VŠECHNO máme doma?!“ jen cudně sklopím zrak a pouze v duchu odpovím „To je sotva třetina, lásko…“. On stejně tuší, byl by slepý, kdyby přehlédl kontejnerky s předměty na různá témata v komoře nebo ten velký, nabitý podobnými bílými poklady, co na něj kouká v obýváku.
Já vám nepovím jistě, co mne to kouslo. Určitě za to můžu nějak od dětství, kdy jsem chtěla mít věci ucelenější, takže ke dvěma třem kamínkům, co se mi líbily, jsem si sebrala další druhy a tvary v okolí a dokonce jsem měla pár drúz a polodrahokamů. Dokonce jsem mnohé uměla pojmenovat. Tak to bylo jistě i naší hodnou učitelkou na základce, vždyť mi pomáhala leccos určit, překvapená mým šutrologickým zaměřením.
Za známky mohl brácha, měl několik alb. Trochu se snažil mne školit a pokud se dobře pamatuji, v jednom období se sběratelství přelilo i naší třídou základky. Hezké známky dodnes nevyhazuji, už se mi několikrát stalo, že hrstička udělala někomu radost. To bychom měli další typ krámů.
Hračky… Mně nezůstaly skoro žádné. Stěhovaly jsme se, když jsem šla do devítky a v příbuzenstvu byla smečka dětí, co si jistě vyhrajou. Hm, rozmlátilo se tam hned všechno do mrtě, pokud vím. Svým dětem jsem pořídila, co jsem sama milovala, jenom na Merkur nebyly peníze, zato lego jsme nakoupili ještě v Tuzexu do foroty, sotva bylo znát, že se narodí naše první mimčo. Potom se už jen dokupovalo, jakmile bylo pár korun pohromadě. Každé dítko postupně dostalo několik krabic.
Přestěhovali jsme se do domku a bylo jasné, že o co opadne zájem, může zůstat na půdě. Potom mne před pěti-šesti lety napadlo udělat vánoční jednodenní výstavu hraček a poohlédla jsem se po několika kouscích trochu starších, než měly naše děti. Nebyl problém dát dohromady nějakých šedesát roků historie hraček a udělat lidem hromadu radosti. V té době se udál onen historický okamžik, kdy mne dva potomci vzali na pražský blešák. Opojný den! Úspěšně ho tu a tam opakuji a mám už pár hraček i z 19. století.
Se seniory jsem pracovala také v rámci jiných přednášek a vzpomínání, takže jsem z domácích zásob vytáhla leccos jako základ předmětů na různá témata – ono stačí povídání o vaření a hned máte díky koření vzpomínání skrze vůně, osaháte starý kafemlejnek, nadšeně vychválíte stařičký mixér ze šedesátých let (dodneška dělá nejlepší koktejly!) a doplníte čerstvě rozbitým vedle z kuchyně domova. Hned je o čem povídat, nač vzpomínat, vyprávět si historky o bouchajícím papiňáku…
Leccos od textilu a ručních prací, co nám krášlí domovy, má také svou historii. Kdo ještě dnes pamatuje pašované silonové záclony z NDR začátkem 70.let? Leckdo, ale musíte mu je připomenout. O deset roků později se už prodávaly barevné. Mívali jsme doby kostiček, takzvaného kanafasu – ano, šílení 70.let, kombinace s krajkami, objevování (po kolikáté v moderní historii už?) krásy ručních prací. Copak svetry a šaty a sukně a soupravy, ale dečičky, kraječky! V prodejnách s lidovou tvorbou se dveře netrhly.
V době mé svatby už ustupovalo bílé ložní povlečení do pozadí a bylo jedno, že je to kvalitní damašek. Málokterá mladá jsme se s tím chtěly škrobit a mandlovat (mandl se buď platil službě ve městě nebo ho v paneláku často obsadily tetky, co se u nich vyzvedával klíč a jakoby spravedlivě určovaly, kdy je prádelna s mandlem volná). Bavlněné a barevné bylo fajn a dětské jsme si šily ze sytě barevných látek s mašinkami, zvířátky a pohádkami. Ani já jsem u televize nesedávala jen tak, spravovala jsem, háčkovala, vyšívala. Přesněji řečeno v chudých časech jsem leccos křísila do použitelna a krášlila, aby to vypadalo nověji. Vždy jsem si ale byla vědoma, jak daleko zaostávám za precizní prací třeba mé maminky a tchyně. Děti měly krásné svetříky a doplňky, já dostala pár deček, také jsem se snažila domov krášlit, jak jen to šlo.
Povídání o starších časech jsem krášlila i věcmi vyšívanými, které jsem si půjčila – a ejhle, kamarádka mi dala pár „krámů“, na blešáku se něco našlo, v našem sekáči „Burziánce“ ještě víc. Mezitím se mamka úspěšně zbavila spousty věcí, o kterých jsem ani netušila, že je hodlá vyhodit. Včetně mých, takže jsem měla další motivaci. Inu, stěhovala se do menšího a to bylo hrr a rázem ať to zmizí. A jako vždycky předtím by ty věci byly brzy potřebné nebo se zvedla jejich cena.
Baví mne věci předvádět a povídat si o nich. Ráda naslouchám doplnění detailů posluchači, dovoluji jim osahat, třeba i očichat, potěšit se věcičkami, které jen tak neuvidí nebo jinde obdivují pouze ve vitrínách. Jenže to má své „ale“. Byla jsem už několikrát požádána o výstavku svých 60-100 let starých ukázek umění našich pra- a babiček. Je to svým způsobem pěkná kruťárna. Jemně prát v ruce, něco (opatrně) s vroucí vodou, škrobit, natahovat dečky… Minulou i tuhle neděli jsem si hrála na bělidlo a netušíte, jakou práci dá na neudržovaném trávníku, spíše loučce, najít prostor pro cíchu bez jediného krtince.
Moje mamka byla dost nemocná, takže jsem od dvanácti odborník na praní lecčeho, o máchání, věšení a žehlení nemluvě. Měli jsme pračku vířivou a ždímačku kopající a skákající – tu obsluhovala mamka v kuchyni, já tahala prádlo i vypuštěnou vodu. Bože, jak já záviděla chlapům, že se toho neúčastní! Mamka nesnášela matlání s dečkami a svěřovala je i záclony dámám, co to uměly. Když jsem tedy natahovala už desátou kulatou potvoru, co si se svým tvarem chtěla dělat cosi jiného, než jsem mínila já, vzpomněla jsem si na spoustu výše zmíněných věcí. Když jsem potom prováděla nejméně oblíbenou činnost – žehlení, byla jsem velmi spokojená a dokonce se mi to moc líbilo. Umění a krása mají sílu, jíž nelze odolat.
Nejspíš jsem zešílela jako tehdy, kdy jsem svému milému nadšeně žehlila už dvanáctou košili. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem se zbláznila, což se vyřešilo svatbou. Pokud je tedy intenzita současného blbnutí kolem deček podobná, čeká mne přes třicet dalších roků dost zábavy.
Snad z toho manžela neklepne.
