Minule (Stopla jsem si ministryni) jsem psala o konferenci Stáří spojuje, kterou jsem si přesně před týdnem užívala. Mimo jiné tam vystoupila paní profesorka Válková s tím, že zmínila Seniorské desatero, které vypracovala s pracovní skupinou vlády. Považuje to za významný počin. Bylo to 20. června 2020 a mně bylo po přečtení pár věcí divných. Tedy dnes, už před rokem a něco ke mně cosi dolehlo a znělo to zajímavě. Takže jsem vám okopírovala originální znění a pusťme se do něj. Moje připomínky do textu spolu s připomínkami pečujících na konci budou tučné.
Seniorské desatero (nejen) pro časy koronaviru aneb Na všech životech záleží
Dokument byl vypracován Pracovní skupinou Rady vlády ČR pro lidská práva zřízenou k řešení diskriminace na základě věku a ochrany práv starších osob dne 12. června 2020. Svým zaměřením a obsahem navazuje na Výzvu k zastavení ageismu a věkové diskriminace v době koronaviru, Stanovisko Alzheimer Europe k rozdělování omezených zdrojů pro intenzivní péči v průběhu pandemie COVID-19, výzvu Bez starých lidí není budoucnost a další podobné výzvy. Dokument vychází ze zhodnocení opatření, která byla ve vztahu k seniorům přijata během koronavirové krize. Formuluje deset obecných principů a doporučení, jež by měla určovat přístup ke starším lidem do budoucna, a to nejen v době krize, a sloužit jako východisko při přijímání konkrétních opatření.
- Senioři (starší lidé) netvoří homogenní skupinu osob. Mají různé názory, zájmy a potřeby. Všem seniorům, ať žijí aktivním životem, nebo jsou odkázáni na pomoc druhých, náleží v naší společnosti nezastupitelné místo.
Tohle uznávám všema deseti, takže jeden bod sedí i po delší době.
- Pandemie koronaviru ani jiné podobné hrozby nedopadají pouze na seniory, ale na celou společnost. Zastavení pandemie proto není záležitostí či odpovědností určité kategorie osob. Je záležitostí a odpovědností nás všech.
Druhý bod taktéž není potřeba měnit.
- Protikrizová opatření namířená na podporu a ochranu seniorů musejí být přijímána a realizována za účasti a ve spolupráci všech složek společnosti. Důležitou úlohu zde hrají veřejná moc, soukromý sektor, nevládní organizace, aktivní dobrovolníci i mnozí další. Na rozhodování o podobě opatření se musejí v dostatečné míře podílet také sami senioři, kteří nesmějí být vnímáni a prezentováni jen jako pasivní příjemci pomoci druhých.
A jsme u prvního rozporu. On se někdo ptal těch uvězněných chudáků? Vzpomeňte, psala jsem na to téma „Zabíjíme je!“ a že by někde byli senioři extra slyšet, jsem nezaznamenala. Oproti hezké proklamaci se neměli šanci podílet, prostě se rozhodlo, byla zakázaná aktivizace, lidé odmítali navštívit i své umírající, zavládl šílený strach.
- V době krize je nutné pro starší lidi včas zajistit úplné a vzájemně si neodporující informace o povaze krize a charakteru přijímaných opatření. Stejně tak je třeba mít přesné a spolehlivé informace o tom, jak krize a protikrizová opatření na starší lidi dopadají. Veškerá sdělení musejí být formulována srozumitelně, věcně a bez vyvolávání zbytečné paniky. Klíčová role zde připadá televizi, rozhlasu, novinám a dalším médiím.
Informace? Co to je? Velice nám chyběla reálná čísla, opatření byla protizákonná, chaotická, často zbytečně plošná, zničující. Média jenom strašila.
- Protikrizová opatření, ať jsou přijímaná na úrovni vlády, či kdekoli jinde (podniky, léčebny, domovy pro seniory apod.), by měla vycházet z předem vypracovaného krizového plánu členěného na jednotlivé etapy řízení. Součástí plánu musí být včasné zajištění dostatečného množství ochranných prostředků, jako např. zdravotních potřeb, roušek či respirátorů.
Krizové plány se mi jeví jako velmi nedostatečné. Nicméně mne potěšilo, že leckde v terénu využili kliček a pod záminkou zvýšené péče o psychicky strádající nebo umírající prostě za lidmi v pobytovkách personál chodil a třeba s nimi hrál člobrdo. Zaplaťpánbu za lidskost proti papíru!
- Ani v době krize nelze starším lidem z důvodu jejich věku upřít přístup ke zdravotní péči a sociálním službám, nebo jim je poskytovat v menším rozsahu či kvalitě. Zdravotní péče i sociální služby jsou zde pro všechny. Všechny lidské životy mají hodnotu a je třeba za ně bojovat.
Zajisté se to plnilo natolik, že se dosud nadále sčítají vážně nemocní, kteří neměli včasná vyšetření nebo operace. Lidé se báli sami chodit k lékaři, nebyli pouze odmítaní – právě tu chybělo jakékoliv upozornění, že odborníci fungují. Anebo se mi jen zdálo, že jsem slyšela a četla v médiích, že je vše odloženo a pozastaveno?!
- Starší lidé se nesmějí ocitnout v dlouhodobé sociální izolaci, která by mohla ohrozit jejich fyzické či duševní zdraví. Přijímaná opatření na ně nesmějí mít nepřiměřené negativní dopady a nadměrně zasahovat do jejich životů.
A to se přesně dělo…
- Je třeba zabránit tomu, aby se zařízení institucionální péče změnila v průběhu pandemie v past, odkud není úniku, či aby takto byla vnímána. Tato zařízení mají starším lidem život usnadňovat, ne jej ohrožovat.
Nezabránilo se.
- Je nutné zajistit, aby veškeré zdravotní výkony či sociální služby, které nemohly být starším lidem během krizového období poskytovány, byly k dispozici co nejdříve po jeho skončení. Současně je důležité, aby na seniory disproporčně nedopadly negativní důsledky krize, např. důsledky ekonomické.
Vzhledem k pandemii leckde „nebyli lidi“ ani poté. Za svou obvodní sestru jsem moc ráda, že přežila, i když sotva dýchá. Ztratila několik blízkých… Změnila se schopnost dosahovat někdejší výkony, lidé jsou nyní vyčerpaní i dlouhodobým stresem a úzkostmi. Pokud je někdo jako rybička, stejně výkonný a schopný jako před dvěma roky, budiž mu to přáno. Celkově zdravotnický personál, k tomu pečovatelé a další zaměstnanci v sociálních službách totiž mají všichni co dělat, aby práci udýchali. Dopady krize přímo na seniory snad nebudou významně odlišné od zbytku společnosti, ještě to všichni odneseme – ale asi společně.
- Všem těm, kteří se během krize podíleli na podpoře a pomoci starším lidem, včetně tisíců dobrovolníků, náleží ocenění a poděkování. Jsou důkazem toho, že mezigenerační solidarita, jež tvoří jeden ze základních pilířů každé civilizované společnosti, v České republice existuje a lze s ní počítat i v dobách krizí a ohrožení. Tuto solidaritu je třeba dále posilovat, protože je jednou z nejlepších záruk toho, že principy a doporučení formulovaná v tomto desateru nezůstanou jen na papíře, ale budou reálně ovlivňovat životy nás všech.
Teď je opravdu hodně důležité vytrvat a udržet podporu pro tento oslavovaný pilíř. Jenže lidé mají tu vlastnost, že na špatné radši zapomínají, odsunou to do pozadí. Nechtějí si připomínat desítky zemřelých a vlastní utrpení. Dobrovolnictví a solidarita k tomu období patří a tím pádem se halí do mlhy také. Jenže pokud budeme žít bez paměti, mezigenerační solidaritu už nevzkřísíme. Nynější nadšenci a svědomití dobrovolníci se na to příště vykašlou a ostatní (vida jejich příklady a výsledky, ztracené v zapomenutí) už prostě šašky pro vrchnost nebudou. Odmítnou nahrazovat nefunkční a škodící nástroje systému.
Zdá se, že jsme sledovali pouť papíru z vládní skupiny do stejného zapomnění, jako jsou naši mrtví. Papír je totiž hezký, ale nemá zakotvení jinde, než v proklamacích. Nebo se něco přece jenom změní? Stane se pobídkou pro politiky, organizace, zájmové svazy různých skupin? Na závěr cituji vyjádření těch, kdo se doma starají právě o seniory:
Nezlobte se, ale je to jen soubor nic neříkajících slov, které v konkrétní situaci pro seniory nic neznamenají. Pečuji o dva rodiče starší 80 ti let a nezaznamenala jsem sebemenší zájem o jejich situaci. A nefungovala lékařská preventivní péče, otec byl objednán skoro po dvou letech.
Text je to dobrý, ale realita je katastrofa.
