Když jsem v práci řekla, že jsem Babiše potkala v mlíčňáku a popřáli jsme si dobrý den, nikdo mi nevěřil, že by zrovna tam, v letité lidové jídelně, která se nyní zove právě Mlíčňák, člověk úrovně Babišovy poseděl. No, vždyť taky svítil, i mezi svými. Tedy, až když šel kolem mě.
Zapadla jsem tam hladová jako pes a náhodou měli baštu, po které jsem hned skočila. Ve chvíli, kdy jsem si sedala a byla ochotna i výstražně nad talířem vrčet, se někdo od skupiny lidí u několika sražených stolků zvedl a šel si uklidit hrnek a talířek nebo co. Podíval se na mne, což jsem ihned věděla (chápejte, bašta na talíři a hrozba zdržování) a přesto zdvořile pozdravila. Je hodně lidí, které znám a co chodí prvotřídně oblečení, nenamáhala jsem se ho hned zařadit. Popřál mi dobrou chuť a teprve potom, když jsem bezpečně věděla, že už mlsám, že je půlka ve mně, jsem se začala zajímat o okolí. Nojo, Babiš, kouká u pultu na zákusky, je před volbami…
Na místě a dodnes oceňuju ten zajímavý rys dobře vychovaného člověka (aspoň v tomhle určitě), který zvedne zadek a v samoobslužné jídelně se samoobslouží, byť má kolem desítku oddaných lidiček (případně poskoků). S tím totiž mívá problém leckdo už na úrovni šéfa oddělení.
Na náměstí potom hezky povídal, ale i když lidi houfně baštili z nabízených zdrojů, nepřikládala jsem tomu velkou naději na úspěch. Je tu hlavně oranžovo, drží se to roky. Nicméně jsem si uvědomila, že dotyčný má na starosti státní kasu a tak jsem ho šla ponouknout, aby se nebál pustit chlup ministryni Marksové, protože co se mi sbíhá do rukou, jsou dost povzbudivé přísliby na fungující věci. Má to smysl, samá rozumná práce a žádné vzdušné zámky. Holt ženská z praxe.
Byl, myslím, rád, že chvilku nemusí poslouchat nářky na soužití s cikány a bezdomovci (o Romech, namouduši, nikdo nemluvil) a hned vyprávěl, že se před chvílí podíval do domova pro seniory a viděl, jak náročnou práci tam ty pečovatelky mají a že si OPRAVDU zaslouží to zvýšení platů, na které už odsouhlasil ministryni Marksové těch 740 nebo kolik milionů.
Dobrá, řekla jsem si, uvidíme. Ne, že bych skákala na předvolební špeky, měla jsem vybráno, ale jestli chlapec vidí tohle dobře, mé příznivé dojmy se ještě mohou hóóódně kvalitativně vylepšit. Pro příště.
Má to ovšem veliký háček. Ještě kolem voleb nějak začaly prosvítat skrze veškeré sliby informace, že nejsou státní zaměstnanci jako státní zaměstnanci, že někteří jsou obecní a krajští (třeba zaměstnanci sociálních služeb). Kdo že je má zaplatit? Obce a kraje. Jenže ty z rozpočtů, které s takovým výdajem nepočítaly, těžko něco vyškrábnou. Po volbách se navíc nyní uťal onen příslib miliónků, jimiž mne chtěl pan A.B. oslnit a půjdou do háje investice pro budoucnost. Zákon o platech je zákon, potřeba rozvoje a udržení služeb je podružná. Což jsou, zdá se, nyní hlavně terénní služby pro rodiny s dětmi.
Já sama přesto cosi pro budoucnost z těchto dní vytěžím. Dostala jsem totiž hezounkou knížečku, plnou ód na velikána A.B. s jeho vlastnoručním podpisem a zařadila ji do archívu tohoto desetiletí. Lidi baví zpětně porovnávat naděje a pády, sliby a chyby, vzpomínat, jak to tehdy bylo. Babišova éra, vzestup až kam? Bude to mocný Mesiáš nebo spokojený majitel půlky země s loutkami v politice? Uvidíme. Jako Héraklés u Augiášova chlíva zatím opravdu nic moc.
