Nechtěla jsem se tady pouštět do horkých témat politických, ale ono je to fuk, do politiky se dá stejně zamíchat všechno. Takže k omluvě sudetským Němcům: zaplaťpánbu za to. Konečně.
Vyrůstala jsem v divném městě. Nezpívala se o něm žádná lidová písnička, neučili jsme se skoro nic o jeho historii, nemělo žádné pověsti. Nová sídliště ukusovala čtvrti z přelomu století, mizely krásné vily a zahrady… Noví horníci potřebovali někde bydlet. Až kolem roku 1969 se náš pan ředitel ZDŠ dostal k vydání útlého sešitku pověstí. Byly o středověkém centru města. O šíleném masakru střílejících českých gardistů do davu samozřejmě ani slovo. Potom byl pan ředitel při normalizaci odejit a sešitek jako kdyby nevznikl. Přesto jsme se na druhém stupni začali dozvídat víc a víc z historie a místopisu, ale nadšená, že jsem zrovna tady, když kolem jsou opravdu historicky důležitá města, jsem nadále nebyla.
Ono je těžké bezstarostně, odstřiženě od minulosti chodit korzovat po kopci, který byl tak dobře vymyšleným parkem, že většina cest měla písek ještě v roce 1980, kvetly tu zdivočelé kosatce a šeříkové houštiny lemovaly cesty místo zábradlí. Nemluvilo se nahlas o tom, že tohle udělali Němci – to jsme si tu a tam říkali my mladí mezi sebou. Ten či onen podotkl, že dřív bylo tohle nebo tamto. Žily mezi námi i děti starousedlíků-anebo těch, co ještě leccos měli z první ruky, od původních obyvatel. Spousta toho, co jsem obdivovala, bylo původně německého. Bývalo mi líto, že mimo Václava Řezáče aby tu nějakého slavnějšího Čecha pohledal. Josef Dvořák to vytrhnout nemohl, ten byl příliš současný (a už víte, o kterém městě mluvím).
Život mne protáhl Českem a strčil do jiného města, které kdysi patřilo k deseti nejvýznamnějším v Čechách. Stěhovali jsme se do domečku z vnitrozemí a všichni známí se pochechtávali, jak je to území dnes nebezpečné, že taky můžeme táhnout zpátky s deseti kily majetku na osobu… Byl rok 1990. Proč nepřiznat, že jsem byla ráda, že náš dům byl majiteli opuštěn, když v šedesátých letech mohli lidé odejít za rodinami. Ale ani sousedi, přestěhovaní do vysídleného domku, neměli strach. Když se o nich totiž původní majitelé dozvěděli, vzkázali, kde jsou schované jakési parádní závěsy. Nebyly, domek byl před příchodem přistěhovalců příliš důkladně prohledán. Co naplat, ale důležitější byl ten vzkaz, to přání dobrého života následovníkům.
Děly se křivdy a lidé si pamatovali, kdo je dělal. Rodiny Němců byly třeba rozděleny podle toho, že v továrnách museli zůstat ti, kdo uměli ovládat stroje. Ale ani noví přistěhovalci to neměli snadné. Už od počátku bylo mocensky rozhodnuto, kdo bude velet a kdo se krčit. I do domku souseda přijel drze jakýsi člověk s povozem, odvézt si skříň, kterou si s sebou přivezli. Byl schopen zastrašit ženu s dětmi, ale nepočítal s tím, že muž bude doma a s puškou k tomu. Tenhle dobrodinec a jemu podobní prý běžně vykrádali ještě Němci obydlené domy. Jiný dobrák zase přišel k Čechovi a řekl mu, ať se vystěhuje, protože on chce v tomhle domě žít. Nebylo dovolání, starosta se prý tehdy jen přikrčil a sdělil, že nic nemůže dělat, protože ten dotyčnmý, co svůj dům nijak neudržoval, je přeci kom… Nebudu to říkat naplno, ještě by se někdo urazil. Chci jen ilustrovat, že bezohlednosti tu bylo habaděj. A protože se tu u hranic posléze uzavřelo celé pásmo a jezdilo se sem přes závoru na zvláštní povolení, ti lidé tu žili jako pod šturclem vedle těch profláklých, co jim navíc víceméně šéfovali. Byli mi jmenováni, ale jména mi nic neřikala, zapomněla jsem je. Navíc nedávno zemřel poslední z nich, říkal soused.
Když jsme se tohle dozvídali, nedivili jsme se, že část zdejších lidí nad povykem o sudeťácích a Havlově proslovu mávají rukou. Pro ně byli odsunutí Němci lidmi, zatíženými těžkým osudem podobně, jako oni sami. Navíc si za ty roky života v jejich domech a kraji dokázali uvědomit tu nesmírnou píli, s jakou zvelebovali svou vesnici a městečka. Stejně, jako museli přihlížet bourání výstavních domů, nejen zchátralotin, ničení důmyslných vymyšleností a podobně. Přišli hospodáři, kteří naprosto nerozuměli tomu, jak se tu hospodaří, co mají před sebou. Jeli v jiném režimu, po svém, bez ohledu na přírodní podmínky. Slyšela jsem hodně obdivného vyprávění, co všechno tu bylo, kdejaký rybníček a statek a jak v zimě sedláci kopali „vodorovné“ studny ve skalnatém svahu nebo tunely ve sněhu, aby mohli běhat mezi domy.
A první věty od Němců, když přijížděli podívat se, kde vyrostli oni nebo jejich rodiče? Oni by o ty domy už ani nestáli. Tolik je zničeného, tolik toho ztratilo smysl! Naopak byli rádi, když zrovna jejich dům ještě žil, když v něm žili mladí a bylo vidět, že opravují. Z jejich peněz se opravil tady ten kostelík a tamta památka. Region není jen český, kopíruje dávná spojení Saska, Chebska a Bavor. Společné festivaly kulturní i zábavné, společný život křesťanský, práce v okolí, německý kapitál tady. Žije se tu přeshraničně, s tím dobrým i s tím horším, jak to bývá všude. Je to o jednotlivcích – jako vždycky. Uznávám ale, že existují nejméně dva pohledy, dva přístupy. jsem s tím (skoro) smířená, i když bych jeden nejradši uhladila dobrými zkušenostmi. Ano, je čas na vzpomínkový příběh.
Byli jsme tu asi rok, museli odjet a moje maminka hlídala děti. Vrátili jsme se k večeru, barák temný, zamčený, moje maminka rozklepaná jako sulc. „Byli tu Němci,“ šeptala. Nevěděli jsme, co si myslet. Pomalu vyprávěla celou hrůzu. Přijelo auto, velké, drahé, v něm plno lidí, ti mladí vylezli a prosili, zda se mohou podívat dál. Že tu žila jejich Oma, že jsou až od Hamburku… Maminka vyděšeně zavolala děti dovnitř, psa také, odmítla cokoliv, že dům není její a my bychom se prý mohli zlobit. Zamkla se a líčila, jak ještě dlouho chodili za plotem sem a tam, jak slyšela, že si ukazují okna, kde jejich Oma žila…
Vyhrkli jsme naráz jako domluvení, že je přece mohla pustit dál, že by se nic nestalo, zvlášť, když jeli takovou dálku… Nene, ona přeci Němce zažila, ví, co dokážou! Bylo nám těch lidí upřímně líto. Mno, zdrželi jsem se dalších komentářů, opravdu byla vyděšená. Potom jsme si rozebrali, jak se nám do toho jejího strach míchá náš vlastní žaludek, rozhoupaný nad oněmi dobrými Čechy, co s chutí topili i děti v ústecké nádrži. Po revoluci se člověk dozvídal natvrdo hodně silné věci a po přestěhování také. Ono se dělo opravdu leccos a protože jsem holt Češka, uznávám, že také na mne padá stín minulosti.
Jsem z nich. Přemýšlím, nakolik jsem imunní proti tomu, co dokázaly davy tam nebo tady. Nakolik bych obstála já. Čím víc vím, tím zřetelněji si uvědomuji, že jsem jenom člověk. Za sebe jedinou, bez rodičů, sourozenců, přátel a dětí bych určitě dokázala leccos. Pokud mám ale nějaké vazby a kořeny? Co jako máma, manželka, dcera? Copak jsem neviděla ubližovat rodinám za pohodových dob osmdesátých?
Brr, dost temnoty. Žila jsem a žiju v místech, kterým se vrací minulost a barvy. Pro mne osobně je důležité, že lze otevřeně mluvit o tom, co kde bylo, co zdejší lidé dokázali, jak zajímavě třeba řešili některé problémy. Náš domek například vysušil německý nápad, když nepodsklepený pokoj napadla houba. Nebo spíš nebyla roky řešená houba, skrytá pod těžkým kusem nábytku v neuklízené místnosti. Možná je pro většinu lidí těžké představit si, jak mi město mého dětství připadalo němé a jak teď obdivuji život, který prostě je a nemusí ztrácet čas polekaným rozhlížením. Díky, pane Nečasi, za tohle ano.
