O víkendu i dnes padala voda. Byla s námi jako mlha, mžení, krápání, liják a déšť, měkce tlapkující po střeše. Teď za oknem poletují vločky. Oživila mi v paměti chvíli před nějakými deseti roky, kdy po dlouhém suchu najednou za oknem zabubnoval liják. Tehdy mi vyskočila v hlavě krátká povídka, kterou jsem si hned stručně zapsala. Časem ji zdramatizovalo Rádio Leonardo – ale už to nedohledáte. Mohu vám ji poslat jen takhle:
Prší krásně.
Nejdřív si toho nevšimli. Zataženo bylo už několik šťastných dní a mlha chvílemi klesala téměř k zemi. Vzduch byl tak příjemně vlahý, že se odvažovali doufat ve víc, než pouhou úlevu od sucha. Ven chodili skoro nazí a slavnostně se před vchodem utírali a masírovali dlouho nepoužívanými osuchami. Tak nevýslovné blaho a tolikrát za sebou! Tráva se možná zase vzpamatuje, zazelená, několik přeživších semen se lačně chytí příležitosti. Díky jim další sucho přežijí i oni, Sucháci.
„To šumí déšť,“ zvolna pronesl Josef a otočil hlavu k oknu. Dana strnula uprostřed pohybu. Právě listovala starou rodinnou kuchařkou a tiše si dovolovala snít o jídlech s příměsí čehosi čerstvého zvenčí. Vstala od stolu, váhavě se přidala k mužovi, zkoušela rozeznat takřka zapomenutý zvuk.
„Déšť?!“
Vychutnávala chuť vzácného slova. Sledovala sílící provazce vody, bijící do rostoucí hnědorudé pěny. Už dosahovala k okraji oken. Tak vysokou snad ještě Dana nepamatovala. Proto si tedy nevšimla, že se rozpršelo? Vítr předtím lomozil maskováním a pěna rychle ztlumila bití vody o zem.
„Myslíš,“ olízla si rty a přivinula se k Josefovi, „myslíš, že by mohla zblednout?“
Pokrčil rameny. Nevěděl víc, než ona.
„Určitě ale vzbudíme děti. Takovou sílu jsem dlouho neviděl, déšť může poškodit fotočlánky a taky energie by bylo málo. Voda někdy škodí. Pamatuješ, co nás učili?“
Daně zvlhly oči. Děti! Po třech letech zase budou spolu. Neodvažovala se snít víc ani dál. Jenom stála, zírala na pěnění za okny a nechala Josefa, ať spustí oživování sám. Teprve za půl hodiny společně sestoupili do spárny a dolaďovali systém. Automatika nebyla spolehlivá od té chvíle před víc, než dvaceti lety, kdy jim přijeli vycucnout zbytek vodovky a do systému zasáhli. Rychle se těch pěti vrahů zbavili. Nad mrtvolami jim došlo, že se jejich rodina znovu narodila.
Co kdyby spali všichni a zabezpečení selhalo? Už by se neprobudili, stejně jako spousta sucháckých rodin před třiceti roky. Bezelstně se uložily do spáren přespat nejsušší čas a byly vykradeny. Někdo vzal automatiku, zdroje, akumulátory, vytáhnul všechnu vodovku. Někdo? Určitě Měšťáci, Suchák by Suchákovi tohle neprovedl. Odnesl by totiž děti, které spotřebují energie málo, vydrží dlouhé uložení a znamenají pokračování rodu.
Tak rázem vymíraly rodiny o třech generacích, o čtyřech až pěti dospělých párech. Družily se do osad, pomáhaly si. Tehdy se děti směňovaly a párovaly v sedmi letech, aby si na sebe partneři zvykli, jenže teď? Od toho útoku již Dana s Josefem nikoho neviděli ani neslyšeli.
Možná nějaké vysílání propásli. Vytvářeli ze svého domova iluzi trosek, napojili ke své soustavě všechny dávno vyschlé nádrže z okolí, sváželi z vymřelých farem kdejaký materiál. Útok se sice neopakoval, ale neúmorně se na něj chystali každý den. Bez spojení se Sucháky nebo s Měšťáky, sami dva dřeli den za dnem, rok za rokem, dál a dál.
Možná už poslední městská centra přestala do Sušiny vysílat, možná Měšťáci přestali vysílat vůbec. Možná v těch svých biosférických teráriích Měšťáci zdegenerovali a zašli, když kolující vodu berou několikáté jejich generace z recyklačních procesů. Že i filtrovaná vodovka je zdravější, než stonásobný recyklát, ví přece každé suchácké děcko.
***
Přípravná fáze skončila, děti se pět dalších hodin jenom dospí. Dana s Josefem znovu vystoupili nahoru. Ukazatele vlhkosti se radostí úplně zbláznily, takže o trvajícím dešti věděli ještě v podzemí. Dívali se, opojení převzácným divadlem. Šeřilo se, přesto rozeznali několik červených odstínů pěny. Mění se, takže déšť odplavuje další a další vrstvy navátého prachu. Pěna trochu poklesla, třebaže vítr zesílil a voda bičovala vyprahlé okolí domu naprosto nemilosrdně. Takže i polyetylénové částice mizí, za větru nebudou potřebovat dýchací filtr!
„Prosím,“ vydechla Dana. Víc si vyslovit netroufala. Tak jasně zčervenala dešťová pěna naposledy před devíti roky. Jen na pár minut byl tehdy déšť tak čistý a s půdou nereagoval, že celkově zachyceným darem nebes zaplnili sotva třetinu nádrží. Josef ji vzal kolem ramen a políbil do řídkých vlasů.
„Je to silný déšť, jako z dětství našich dědů,“ odvážil se prorokovat. Dana mu honem zakryla dlaní ústa, aby to nezakřikl. „Nádrže?“ Odpověděl pouhým pohybem očí. Na desce před vedlejším oknem se do nastupující tmy rozžínaly stoupající modré stuhy.
Objala ho. Nejdřív napouští prázdné rezervoáry, to je skvělé! Hned pochopila Josefovu naději. Čerstvou bahnitou i rudou vodovku tím oddělil od ostatních zásob, protože kdyby pěna ještě klesla, kdyby se jim dostalo zázraku ještě čistšího deště… Dana si zakázala snít dál. Stáli tak a pozorovali neměnné divadlo za oknem, dokud nepadla hluboká noc.
***
Šumění je uspávalo, do šumění se probouzeli. Pohlédli na sebe a pevně se objali. Pomilovali se šťastně a vášnivě jako kdysi, plní naděje do budoucna. Téměř ostýchavě potom přistoupili k oknu a rozechvěle zkoušeli uvěřit tomu, co se odehrává venku. Pěna už jistě nebyla vyšší, než čtvrt metru, a byla takřka bílá.
„Voda! Už je to opravdová voda,“ zašeptali současně. „Děti se poprvé namočí,“ zadrhnul se Daně hlas. Oni dva mohli užívat i trochu kyselé mlhy, ale dětská kůže a citlivé orgány potřebují co nejpůvodnější prostředí.
„Ještě počkej,“ sklonil se nad ovladači nádrží Josef. „Zatím nevíme, co obsahuje. Pamatuješ? Čistá voda prý nepění, takže počkáme na holá místa.“
Znělo to strašně troufale, ale Dana najednou uvěřila, že se Josef nemýlí. Že jim právě začíná nejúžasnější zázrak života. Jako když ona měla kdysi poznat, jak stéká voda po těle. Dospělí pořád vyčkávali a dohadovali se, ačkoliv déšť mohl kdykoliv ustat. Vyhlížela tehdy holá místa a zlobila se na dospěláky. Tehdy ještě každý větší déšť provázely sesuvy půdy, vzdálený lomoz a otřesy, takže o svůj zázrak mohla kdykoliv přijít. Ach, namočení! Co je proti němu sváteční očista ve vodovkovém vlhku s pocením?
Josef byl ticho. Možná taky snil, ale tak dlouho a divně? Dana se k němu přimkla a podívala na panel. Všechny nádrže plné?! Zalapala po dechu, sevřela mužovu paži. Pohlédli na sebe a Josef přikývl. Pomalu, slavnostně, otočil kruhem. Vypouštění staré vodovky. Žádná výměna předčištěné vodové směsi nově přitékající tekutinou, ale bleskové vyprázdnění nádrží za rytmického ostřikování a čištění rezervoárů čerstvým Božím darem. První, druhá, třetí…
Dopustili se neuvěřitelného plýtvání ve jménu naděje pro své děti a ještě snad jejich potomky. Pokud skutečně dostali příležitost nashromáždit čistou vodu, vyroste další generace zdravější a odolnější, než byli oni sami. Teď! Tři nádrže se už plní, další dvě čistí. Dana pohlédla k oknu. Vítr téměř ustal, déšť nebičoval, jen padal, dokonce bylo vidět dál, než na pár metrů.
„Vydrž, prosím,“ žadonila nahlas. „Už teď mají víc nadějí, než my,“ připomněl Josef. Jako na povel bílá pěna poklesla a její souvislý povrch se potrhal. „Půjdeme pro děcka,“ navrhnul Daně, kterou div přírody najednou ochromil. Přikývla.
Dnes, po dvaceti sedmi letech aktivního žití, vyjdou Sucháci na déšť. Beze strachu z poleptání nebo otravy z příměsí v tekoucí vodě vychutnají své právo, získané dávnými předky. Těmi, kteří věřili přizpůsobení, dřině a obětavosti. Učili své potomky souladu se zbytky přírody. Teď se namočí nejmenší Sucháci. Dana s Josefem jim předvedou všechny tance, dovádění, honičky a samozřejmě hry s blátem, dokud nebudou všichni prochladlí a promodralí. Protože i o tom je sucháctví: Voda život dává i ničí. Což děti poznají, až se vydají do okolí sledovat zázraky rašení. Na schodech najednou Dana chytla Josefa za rukáv:
„Myslíš, že by zase mohly vyrůst stromy?“
Pokrčil rameny. Nejspíš by chtěli od jediné průtrže mračen příliš. Kdyby ale přišla další do roka, dvou… Všechno je možné. I to, že ještě nejsou na světě sami.
