Opět přichází období, kdy se mi v hlavě seskládává pár detailů z okolního života. Jak mí oblíbení čtenáři (a někteří vševědové i beze mne) dávno vědí, kladu kořeny moderních vztahových průšvihů ze značné míry do rozvodové vlny od sedmdesátých let minulého století. Oni se lidé rozváděli, hádali, mlátili a občas incestovali i předtím, což krásně zdokumentoval prof. V. Trnka (rok 1974, Avicennum vydalo výsledky dlouhodobé studie Děti a rozvody), ale nějak se to tehdy věrchušce nehodilo do krámu více zveřejňovat.
Normalizace s rodinami dost zamávala. Pokud jsem na prvním stupni mezi 28-30 spolužáky měla 1 sirotka a asi dva s rozvedeným rodičem, v devítce zbylo snad jen 5 spolužáků v původní úplné rodině a bezkonfliktní k tomu. Protože mamka navíc pracovala v ženském kolektivu a její podřízené platily za velké znalkyně městsko rodinných poměrů (v drbárně předčily i policajty, MNV a poštu), popovídala mi o lecčems, když jsem už dospívala.
Bylo tam i hodně následků – včetně toho, jak se noví partneři dříve rozvedených žen chovali jak trubci, nechali se živit (jejich peníze se přece škudlily jejich dětem), chovali se stejně hnusně jako k předchozí manželce (chlast a bití), ovšem navenek se zatřpytilo zlato na krku a k tomu se přihodila nějaká dovča u moře.
Teď mi nastává další období – životní žně starých opuštěných žen. Ať byl manžel jakýkoliv, čas hraje pro něj a nyní je vyhledávaným dědečkem a moudrým nebo zmoudřelým otcem. Inu, ty ženy byly dost tvrdé a také občas nějaké stýkání s víkendovým tatíčkem zatrhly, což nebyl jev pouze český, ale již dávno v jiných zemích zkoumaný – a léčený. Prof. Bakalář jej sem dovezl jakožto syndrom zavrženého rodiče.
Matka je samozřejmou bytostí, která sice chránila své hnízdo občas i docela křivácky, ale za velkého nasazení. Měla na krku všechno, včetně hmotného nedostatku. Což dosvědčuji, mamka chodila navíc prodávat lístky do kina a já po večerech linkovala tlusté sešity – účetní knihy pro půl úřadu na příští rok. A to musela živit bez alíků jenom dorostenku. Na kterou šila, takže minimum výdajů proto jiným. Ale splatila i dluhy, co byly bez jejího vědomí nadělány. A byla sakra tvrdá vůči sobě – i mně.
Pokud taková heroická matka, dnes přes osmdesát nebo sedmdesát, možná i mladší, potřebuje své děti, najednou mnohdy zjišťuje, že potomstvo ochládá. Hlavně v případě, že není, co dávat, jak pomáhat mladým. A ejhle, za jejími zády se děti častěji, než s ní, setkávají s tatíkem a milují jeho novou rodinu, rozumí si s nevlastními sourozenci…
Opatrně se občas zeptám, abych protrhla blány hořkých svěřování, zda na tom není nějaká známá podobně. Jistěže je. Celá řada, někdy padají i jména, která ještě neznám. Mámy ještě mladší, padesátnice a míň, ty patří do oblasti dětí z těch neúplnýhc rodin, tam jsou zase o dva chloupky jinší poměry.
Nacházíme hodně paralel, ale zatím žádné sdružování zhrzených mám, žádné zdvižené hlasy za jejich práva nebo nároky. Je to jejich soukromá, hluboká bolest s otázkami v pozadí, kde nastala chvíle selhání. V čem tak špatně vychovávaly, že jsou najednou nežádoucí, odmítané, osamělé? Vždyť ze sebe vydávaly tolik, jen aby děti nebyly v ničem šizené…
Já leccos tuším, ale zajímá mne, jaký názor máte vy?
