Projev překvapivý, vyzdvižení hodnot, prezident našel silné téma… Leccos z toho nemůžu popřít. Ptám se ale, kde je nějaká vlastní reflexe, kde najdu důkaz, že nejde o vyšťourání tématu ve smyslu „Hele, o tomhle jsem zatím ještě nijak důrazně nemluvil“?
Slova jsou mršky obojetné. Na jedné straně se nadmou vlastní vážností a velikostí, na straně druhé se velebnost přefoukne do karikatury. Slovíčka slavnostního projevu byla jako balónky, dokreslující slavnostno. Vznášela se sálem nad hlavami přítomných, nadnášena okamžitým dojetím a vírou. Patřila tam, o tom není sporu. Byla krásná, důležitá a jistě také obarvená okamžitou chutí uvěřit jim.
Těžko však ona balónková slůvka dostala barvu souhlasu a touhy řídit se jimi dál. Na jedné straně je poslouchali ti, kdo ocenili technickou stránku projevu, jeho vyváženost a nápaditá témata, aniž by vnitřní poselství těch nejdůležitějších slov a vět proniklo pod kůži. Jsou zkrátka zvyklí na jakkoliv bombovité fráze a žijou si po svém.
Na straně druhé tam seděli ti, po kterých proslov nesklouzl jako po labutím peří, protože každé slovíčko mělo ohromnou sílu sepětí s jejich životem. Ti nepotřebují připomínat každodenní zápasy o vlastní zásady, respekt ke všemu, co pan prezident zmínil. Oni to žijí, jim je to všechno vlastní. Oni nemusejí vyskočit nadšením, že nyní od gurua dostali nový a lepší směr života. Spíše si v duchu probírají, kolik pírek z jejich letek vyškubali (a ještě vyškubou) právě ti první, zatímco oni žili právě tak, jak by nyní pan prezident žádal po všech.
U velkých slov a přání platí především to, že je zkarikuje právě onen proklamující, pokud neukáže, kde začíná právě on sám. Pokud za ním nestojí cesta jasná, uvěřitelná, třeba i s chybami a nápravami. Dokud smysl výzev nepřijmou za své právě (jemu podléhající) lidé na nejvyšších místech (abychom holt konečně našli živoucí osobnosti, vzbuzující respekt, úctu, mající autoritu a sloužící společnosti bez ohledu na korýtko), zapadne tenhle projev prachem stejně, jako Husákovy plamenné projevy na sjezdech KSČ. Nebo se jednou ocitne mezi literárními fantastickými útvary, kde se místo elfů dosadily morální hodnoty. Na ty také normální člověk věří jen natolik, aby se nezesměšnil. Představa světa s nimi je ovšem hezounká.
Jsem zlá a ošklivá o tomto svátečním víkendu? Možná ano, možná ne. Posuďte sami: Kdo z našich vysoce postavených osobností splňuje onen závěrečný odstavec „Začněme proto u sebe. U nás doma. Ve vztazích dětí k rodičům a rodičů k dětem. Vymýšlet nic nového není třeba. Stačí vzít rozum do hrsti a pokorně se – třeba jen o krok – vrátit zpátky k osvědčeným metodám, modelům, hodnotám a ctnostem.“
Kdo z těch osobností skutečně „u nás doma“ prosazoval a držel dané hodnoty, které obsahují také úctu k partnerovi, udržení penisu v kalhotách či kalhotek pod sukní během opojení mocí, nepodváděl svého zaměstnavatele (nás všechny) obohacováním kamarádů nebo přimhuřováním očí? Kdo kvůli vlastní ješitnosti neublížil a nezkoušel zadupat kohosi slabšího? Snad sem tam kdosi málo výrazný v parlamentu, ale to nejsou osobnosti té váhy a důležitosti, jakou mám na mysli. Vždyť příkladem „viditelných“ se řídí celých těch 22 roků celý národ. Těch pár jedinců nebo skupin, které tlaku mocných odolávají, žije spíše podle pořekadla „za dobrotu na žebrotu“.
Co tedy čekat od společnosti, která teď bude mořena přežvykováním projevu a rádoby přemýšlením o potřebě nastolit zmíněné hodnoty? Ále nic, vážení. Bylo to jen takové říkáníčko. Hezky vypilované na slavnostní chvíli. Uff, je to za námi, řečník si odfajfkoval splněno a počítá, zda mu to něco přihodí na politických vahách. Končí mu období a všechno se počítá. Ale věnce, ty klade opravdu hezky a důstojně. Nevím, nevím, komu dalšímu to bude tolik slušet!
