Tak to si pražská radní Milena Johnová (Praha sobě) dovolila moc. Představte si, ona by chtěla, aby se ředitelé domovů v Praze každých šest roků klepali o své posty! Mají obhájit svá místa, víte? No to je věc! Jak mne poučil jeden z odsuzujících debatérů, možná dokonce troll (byl útočný a ne zcela zdvořilý), když ředitel neumí vést organizaci, tak se prostě vymění, že.
Inu, nevymění. A že by se jich našlo! Potíž je v tom, že se vedoucí funkce občas rozdávaly (a možná rozdávají) jako trafiky. Pokud se dotyčný obklopí schopným týmem a nikoliv kamarádíčky, může být dobrýmn manažerem a obstojí. I když přímo o oboru sociální práce a potřebách svých klientů ví poměrně málo – ale on do toho vpluje. Když je schopný a chce víc, než si jen doklepat nějaké roky, v závětří, než se nabídne cosi lepšího. Bohužel je dost těch, co nejsou excelentními manažery. A dosud nebyl důvod je odvolat, pokud cosi zatraceně moc nezvorají a zrovna nemají zastání třeba nějakých souvěrců.
Samozřejmě se ozvalo několik hlasů možných dotčených osob, protože se o místo bojí. Hlavně v uplynulém roce dělali psí kusy, aby ochránili své klienty a personál před nákazou. Prožívali neskutečný nápor tlaků – ostatně soudy už brzy začaly odmítat žaloby rodin na špatnou péči, když jim devadesátníka zabil covid. Žaloby stejně byly jen třešničkami na dortu, stížnosti „vejš“ se psaly snadněji, osobní scény a podobně, celkový strach a hrůza z velkého umírání… Věřím, že se mnohým svěřené zařízení stalo čímsi jako děckem, které zaštiťovali před katastrofou vlastním tělem – a leckdo nejen pomyslně, dostávali covid a lízali se z něj stejně obtížně jako „jejich“ lidé.
Jenže, marná sláva, tady paní Johnové velice důvěřuji. Poznala jsem ji osobně sice až jako lektorku (a velmi vítanou a velmi oblíbenou) vzdělávacích seminářů, ale bylo dobře znát, jak jí na naší práci záleží. Na kvalitě naší práce a na tom, abychom věděly, co děláme, jak to máme nebo nemáme dělat, jaké další účinky pro klienta naše konání má.
To už dávno opustila QUIP, ale já si až po letech uvědomila, že pouhé tři roky po založení této společnosti, tedy na začátku r. 2006, její kolegyně provedly audit v „mé“ službě. To, jak byly vstřícné ke kolegyním a nám, vedoucím pracovníkům, bylo naprosto úžasné. Rok poté měly platit jednotné Standardy kvality po celé zemi a mnohde vyvolávaly mdloby a úzkosti. Co bych se nepochlubila, Domov sv. Zdislavy v Aši označily inspektorky jako jednu z deseti nejlepších služeb v zemi! Tedy z těch desítek institucí, které už navštívily.
To přátelské ovzduší auditu, kdy nám všem přece jde o jednu společnou věc, paní Johnová vnášela celé roky všude tam, kam i mne zavál vzdělávací vítr. Tedy na školách ne, paní Johnová učila jinde, mám na mysli různé kurzy. V sociální práci se totiž musíte stále vzdělávat, cca tři kurzy ročně. Snažím se to dodržovat dál, i když jen brblám z povzdálí. Zkrátka a dobře, ona a lidé z jejích týmů pro mne znamenají určitou jistotu kvality lidí, kteří dobře rozumí své práci. A abych nebyla jen pěvcem ód, poznala jsem za ty roky i jiné vzdělavatele a funkcionáře, co se od těchto kvalit (které mne rozmazlily) velmi, velmi odlišovali. Od uspávačů hadů po ty, kdo si vyřizují osobní účty.
Potěšila mne zpráva z dřívějška, kdy po nástupu do funkce pražské radní nařídila audity kvůli tokům peněz – kdo by neznal zbytečná vydání? Ano, paní Johnová je nejen velice příjemná a milá, ale je to manažerka a díky svým cestám po auditech v mnoha organizacích bystře viděla a pochopila leccos. Kvalitní nestrannou inspektorku neoblafnete ani náhodou. Žena na svém místě, říkala jsem si uznale a přála jí, aby ji nikdo nesestřelil – tedy aby nešlápla na kuří oko některému z chlapců, co spolu mluví. Vydržela.
Nyní se tedy rozhodla zasadit o další věc, jaká může zlepšit životy těch, kdo jsou na službách závislí. Po šesti letech obhájení postu ředitele při výběrovém řízení. Mezitím se změní politické složení na magistrátu, takže možné vazby na kamarády budou jiné. Dotyční neusnou na vavřínech, nýbrž se budou snažit, aby opět obstáli. A služba klientům bude mít stále stejnou nebo lepší úroveň. O tyto lidi jde, nikoliv o to, zda se náhodou neukřivdí někomu schopnému, co prostě zůstal vyždímaný smrští nějakých pohrom. I to se může stát, nepopírám. Jenže je to i šance – každý se přece může při prohře na výběrku obhájit před dalšími lidmi tím, že on je spíš krizový, postavil ten bordel na nohy. Vzápětí byl tím pádem o „jeho“ službu zájem týpků, proti kterým neměl šanci. Což asi stejně bude často skutečností, nikoliv bajkou. A možní noví zaměstnavatelé to budou znát – a u pitomých není důvod plakat nad neúspěšným pokusem. Navíc i onen týpek musí do daného termínu ukázat, co s organizací udělal, zda ji potopil nebo dotáhl výš. A v tom vidím velikou spravedlnost do budoucna.
Paní Johnová, nedejte se. A díky za všechno, co jsem od Vás kdy mohla pochytit.
