Kdysi končila masopustní doba doderkami, kdy bylo všechno peří konečně rozděleno na ostenek a prachové peří. Povídalo se při tom, vyprávělo, na doderkách i slavilo. Vracím se k tomu období a koukám, jak vypadalo kdysi. Proč? Protože naše poslední dny zase ztěžkly šílenostmi a krví. Je toho moc, i pro mne osobně-pracovně. Pojďme si na chvilku vydechnout, odskočit do jiných časů. Například do doby před osmdesáti pěti roky. Tehdy měl chleba jinou cenu – dnes někteří lidé chleba nekupují, aby nevypadali jako socky, raději se zásobí desítkami rohlíků. Přesto chlebu dávám přednost, zůstal mi základní potravinou a dávné moudrosti se mi zamlouvají.
Chlebíček – tatíček.
Měkký chléb kapsu vyjídá. Chléb cestou netíží. Chutnější kus chleba v pokoji nežli pečeně ve sváru a rozbroji. Chleba se vypůjčí, chlebíček se vrátí, ztracené svobody nikdo nenavrátí. Všude chléb o dvou kůrkách. Bez soli není sladko a bez chleba není syto. Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Chléb má nohy kratičké, ale pustíš-li jej, ani dlouhými ho nedohoníš. Služebný chlebíček je hrubě hořký, lepší u maminky z drobné stoklasičky. Chléb leží vždy na stole, proto nesedej, dítě, na stůl! Chléb do polévky se nekrájí nožem, má se drobiti nebo lámati – nakrojený prý krvácí.
Dalšími drobnostmi, které nad hromádkami peří létaly světnicí, byly hádanky, básničky, říkadla. Už se dnes těšíme na jaro, na svátky, probíhá předvelikonoční půst. Tedy hlavně těm, kdo odolají dobrému jídlu, což zrovna já nejsem. Neodolám však hravé říkačce, příslibu velikonoc.
Smrtná neděle, kdes klíče dala? Dala jsem je, dala, květné neděli. Květná neděle, kdes klíče dala? Dala jsem je dala, květnému pondělku. Květný pondělku, kdes klíče poděl? Poděl jsem je poděl, Zelenému čtvrtku. Zelený čtvrtku, kdes klíče dal? Dal jsem je dal svatému Jiří. Svatý Jiří vstal, zemi odmykal, aby tráva rostla, tráva zelená.
V trávě roste leccos. Na sněženky jsme si už zvykli, lezou tulipány a kosatce, ale časem vykouknou i takové mrňavé kvítečky, co mi spolehlivě zaplevelí záhony. Takže malou hádanku, na co že se to těším: V Podkrkonoší tomu říkají Rybí očko. U Opavy Panenka. U Klobouk na Moravě Anička. V Jistebnici Andělíček. U Rokycan Škrobíček. Na Poděbradsku Husí mejdlo. Na Chodsku Modré kamínky. Na Moravě Žabí kvítí, Kačení mýdlo. Cože to je? Možná už sami nevíte, že se jim tak říkalo právě u vás… Pomněnky přece!
Nadčasově platí kdyby-chyby. Znáte to, taky vám někdo určitě někdy odvrkl, že „kdyby“ je nanic. Kdyby teta měla fousy, byla by panem strýcem. Příbuzná ponaučení o mluvě bývala různá: Ptáčka po zpěvu, hrnec po zvuku, osla po uchu a blázna po řeči poznáš. Jazykem nemlať, chceš-li, ujmi se cepu! Slíbilka a nedbalka jsou vlastní sestry. Slova letí z úst jako větru šust; avšak dobrý skutek trvá jako pomník. Z dlouhého jazyka škodlivá muzika. Lépe je klopýtnout nohou než jazykem. Jazyk nechávej doma, venku uši.
Protože mi za oknem vykouklo sluníčko a vítr roztancoval větve, napadlo mi, že se blíží nejen pletení pomlázek, ale že jsem kdysi také zkoušela otlouct píšťaličku. Nic moc, asi jsem neměla to dobré říkadlo. Takže pokud se vyhrabete od tabletů a noťasů s dětmi ven, můžete zkusit některé z těchto dvou:
Běžel zajíc kolem plotu, roztrh´si tam levou botu. Liška mu ji zašívala, veverka se posmívala. Mlč, veverko, mlč, vrazím do tě nůž! Vrazím do tě zavěráček, budeš pískat jako ptáček. Vrazím do tě kudličku, vyrazím ti dušičku.
Pokud máte náladu trochu krvavější, můžete přitvrdit:
Poslali mne na obroučky, já nařezal hůlek, abych měl čím obránit, až pojede Turek. Turek jede od Moravy, šavle se mu blyští, husar za ním poskakuje, že mu hlavu sklíští. Nesekej ho do hlavičky, má tam samé kosti, ale sekej výše sedla, má tam masa dosti.
A nojo, sakra. Útěk před současnem a návrat obloukem? Ale tomu se říká paměť lidu a třeba na Svatém Hostýně by o tom dlouze mohli vyprávět. Kdybyste nevěděli co, tak se dodnes vzývá Panna Marie Svatohostýnská, vítězkyně nad Tatary. Což je ovšem legenda, oživená tureckým nebezpečím. V každém případě je to poutní místo už od r. 1567 a vznik jedné z legend může sahat až do antiky. Já jen chtěla nevinně připomenout jarní hrátky.
Na závěr ještě hádanka, zvaná „skládanka“. Je také nadčasová, stále aktuální: Kalichu kus a kus vaku – zlořád, prospěch darebáků. To když koukám na stálé reklamy na půjčky zadarmo…
Zavírám Přástky, přílohu Zemědělských družstevních listů z roku 1934, a jdu něco dělat se záhony venku. Že vám ještě nedošlo, co by to mohlo být v hádance za záhadu? Inu, přece přemrštěný úrok, co nám ničil dlužníky (a ještě dlouho ničit bude, o to se nebojím). LICHVA.
