Bylo nebylo, dávno i nedávno tomu. Jak se na začátku pandemie zlehčovalo s odkazy na to, že se vždycky chodilo do práce, dokud se nepadalo na hubu, nějak jsme na letitou praxi zapomněli. Možná jste i vy zaznamenali nebo třeba u mne četli cosi o tom, že ve východní Asii lidi prostě nosili roušky, pokud prskali, už před lety. A já jsem stále prohlašovala, že pokud tenhle zvyk zůstane, bude to fajn. Proč?
Protože skutečně pamatuji mnoho epidemií a nemocí, které se prostě přechodily a vesele se během té doby mohlo kolem šířit cokoliv. Jako sestřička po dvacítce jsem byla opakovaně účastna nouzového zajištění personálu na klinice. Pracovala jsem i po nakažení – měli jsme „akutní“ lůžka, kam přicházely děti s akutními nemocemi horních cest dýchacích a tak kdo se nakazil, sloužil u těchto dětí na akuťáku a léčil se s nimi. Na antibiotika však u nás dospělých často nedocházelo, mívali jsme lehčí průběh i díky včasnému pojídání acylpyrinu a superpyrinu a dostatku tekutin. A také proto, že napsat nám recept na antibiotika prý nešlo (prý to souvisí s nemocenskou a pod. (bylo by to oficiální přiznání nemoci). Jenže jednou jsem byla naprosto nezastupitelná. Proto mi primářka léčila angínu acylpyrinem po třech hodinách. Ono je to prý širokospektré krátkodobé antibiotikum, mimo jiné, ale nedoporučuji to zkoušet. Po čtyřech dnech jsem s tím přestala, kupodivu se nemoc zastavila. Jenže mi na mnoho let zkřehly tenké cévy. Když něco vezmete do ruky a hned vám pod kůží cosi rupne a bobtná tam krev, není to legrace, umí to bolet. Na prstech není kůže zvyklá se moc rozpínat… Pokud bylo opravdu zle, přehodily se na den dva služby a potom hurá na další směnu. Hlavní bylo zajistit chod oddělení.
Ani v dalších zaměstnáních jsme si na nějaké nemoci nehráli. A protože se dřív nikde „v civilu“ nenosily roušky, prskalo se na sebe nejen v MHD, ale i v kancelářích a obchodech. I proto přišly první návrhy na možnost vystonat se z nejhoršího. Nepamatujete se na diskuze kolem těch tří dnů na vymotání se z nemoci? Kdo si je vybíral? Moc lidí zpočátku ne, zato když plošně nastoupily „sick days“ jako firemní benefit, už se to zlepšilo. A stejně se občas prskalo na leckoho dál, chraplalo a kašlalo… Muselo se údajně udělat to a tamto, bez ohledu na sebe sama a ty ostatní.
Za mne je tedy karanténa v práci u bezpříznakových lidí rozumná a lepší, než návrat ke staré praxi.
