Poslední dobou mne zaujalo leccos z minulosti a podělila jsem se o dojmy nad tím, jak se z mála v naší minulosti rozrostlo cosi do dění velkého. Snad jste se podívali na článek „Začali třemi babičkami“. Ještě předtím dokázali doslova pohnout zemí a nebem někteří jednotlivci po celém našem království a určitě by neměli být zapomenuti. Jejich život nám ilustruje dobu, která přála odvážným, a také možnosti, jakých se člověk může chopit v každém čase. Dnes vám chci představit osobnost, která ovlivnila život města Dvůr Králové a celého okolí. Oni tam na něj úplně nezapomněli – jeho jméno najdete ve stručném přehledu starostů a mezi jmény těch, kdo pracovali v městském špitále. Komu tam však jeho jméno řekne víc?
Vrátíme se proto dnes opět daleko do minulosti, až k roku 1827. Tehdy se druhého července narodil v obyčejné venkovské rodině ve Smiřicích jakýsi Pepíček Veverka. Bylo to dvanáct roků po bitvě u Waterloo, v Evropě byly ještě znát dopady válek. Aby toho nebylo málo, tři roky po Pepíčkově narození se Evropou přehnala cholera.
Několik let poté začal Pepíček chodit do školy v Hoříněvsi. V té době venkovský učitel nebyl sice bůhvíjaký boháč nebo významný činitel, ale spolu s farářem patřil k těm, kdo dokázali tu a tam, když byli zaměření, jak poslání žádalo, ovlivnit hodně osudů. Šikovný chlapeček se zlatým hláskem panu učiteli Pohlovi vnukl nápad klukovi otevřít dveře ke vzdělání a širším možnostem. Chlapec se učil jako o závod, zpíval na kůru při všech chrámových slavnostech, učitel mu věnoval housličky… A nakonec přesvědčil rodiče, kteří byli opravdu dost chudí, aby ho dali studovat.
Všechno se vším souvisí, takže Pepíčkovi ten hlásek a housličky pomohly ke studiu na střední škole benediktýnského kláštera v Broumově. Jako chrámový zpěvák měl v klášteře celé zaopatření a dokonce rodičům posílal peníze, které si vydělal kondicemi.
Studoval s výborným prospěchem. Po střední škole zatoužil po filosofii a logice, opět si na studiích pomáhal kondicemi. Objevil přednášky na lékařské fakultě v Praze. Životopis v katolickém tisku (Kalendář Vincentina z r. 1942) zdůrazňuje stálou bohabojnost a časté návštěvy mší svatých i během tohoto studia. Věřím, že také buď zpíval anebo muzicíroval na kůru jako předtím. Vždyť vyrostl ve zbožné rodině a vlastní zbožnost jednotlivcova byla normálním zjevem. Jen jsem se snažila informace oprostit od kalendářově tklivých vypíchnutí.
Josef Veverka promoval v roce 1854 (jak jinak, než s výborným prospěchem) a na pražských klinikách se učil moderním způsobům léčení. Chtěl se vrátit do svého kraje jako praktický lékař.
Kdo je takhle vytrvalý a tvrdě pracuje, aby svůj sen naplnil, dosáhne na něj. Přišel do Dvora Králové s hlavou plnou moderních postupů a možností. Stal se lékařem městským, později mu byla svěřena nemocnice. Pokud si pod tím hrdým názvem představujete cosi povědomého, radši od těch představ honem vycouvejte. Ve Dvoře Králové se jednalo o barák s osmi bídnými postelemi, trochou starého prádla a stravou, donášenou z protějšího hostince. Což byla již hrdá nemocnice, rozšířená od r. 1847 skoro velkolepě o celá dvě lůžka! Snad v té chvíli již ani nebyla součástí chudobince. Přece jenom nějak fungovala a tak se r. 1857 stala nemocnicí veřejnou, pro další lidi, než pouze ty nejubožejší.
Doktor Veverka z téhle boudy dokázal vybudovat tehdy opravdu moderní nemocnici se šedesáti lůžky, vlastní kuchyní, vodovodem, ošetřovatelskou službou. Nebylo to den ze dne, kdepak. Pozemek pro tuto nemocnici (včetně dalších nutných prostor) koupil až deset roků po své promoci. Jistě mu něco vynášela soukromá praxe, jenže on své pacienty nijak neždímal. Naopak. Bez ohledu na nutnost budování (tehdy) moderního ústavu měl od začátku pověst lidumila a člověka, který se s láskou stará o chudé a potřebné. Měl ohromný vliv na své okolí, tím jistě získal víc, než by vydělal pouze výkonem lékařské praxe. Lidé viděli, co dokáže, a on tím pádem snadněji přesvědčoval ty majetné, aby přispěli k dobrému dílu.
Svému okolí se odvděčil právě tím, jak do Dvora Králové přinášel nejnovější poznatky. Operoval tu, psal odborné články do lékařských časopisů a jeho nemocnice byla tak vynikající, že byla prohlášena za všeobecnou nemocnici zemskou. Potom přišel rok 1866.
Jak praví píseň o kanonýrovi Jabůrkovi, tam u Králového Hradce, létaly tam koule prudce. Kanonýr Jabůrek byl sice hrdina velmi černohumorně fiktivní, když pořád ládo-ládoval, ale právě ve Veverkově kraji se odehrála ta krutá bitva, která ve své strašlivosti písni hodně odpovídala.
Rakušané byli poraženi a na bojišti zústala spousta raněných a umírajících mužů. Doktor Veverka okamžitě organizoval pomoc. Nemocnice prý zvládala příliv raněných, ti lehčejší byli rozmístěni po městě. Paní z města podle doktorova návodu vyráběly obvazy jako na běžícím pásu. Vyrábět však neznamená pouze trhat prostěradla. I když i na tohle došlo, samozřejmě. Raněných bylo mnoho. Pokud to jen trochu šlo, měly být obvazy zapošité, aby nitě nedráždily rány a obvazy se mohly znovu a znovu vyvářet a držely tvar.
Mezi tím vším poletoval pan doktor jako motýlek, vedl celkovou péči o všechny raněné. Samozřejmě to byl úkol doslova titánský a i pilný Veverka byl pouze člověkem, takže dlouho ve dne v noci pracovat nevydržel. Byl po nějaké době zcela lidsky vyčerpaný a tak není divu, že ho sklátil zápal plic. Nejhorší následky bitvy se tehdy již zvládly, doktor mohl chvíli marodit. Protože jste si však již asi všimli, že to byl člověk hodně oddaný svému poslání, nepochybujte o tom, že se zase brzy vrhnul do práce. Takže se opět fyzicky zlikvidoval a zápal plic se mu vrátil.
Celých osm týdnů potom zápasil doktor Veverka ve svém vlastním ústavu se smrtí. Jako kdyby tušil, že ho bude ještě hodně potřeba, po těch týdnech doslova vstává z mrtvých.
Do Dvora Králové se totiž vplížila cholera. Muselo to být v té době hodně šílené, zápasit se skoro holýma rukama s takovou nemocí, ale Veverka a jeho lidé dokázali spoustu životů zachránit. Cholera prý tehdy bez milosti kosila lidi v celém kraji.
Lidé ve městě nebyli slepí a věděli, kdo z nich tady dokázal skoro neskutečné. V roce 1878 zvolili svého doktora lidumila starostou. On ze sebe nic moc dál nedělal, byl velice skromný a věřil ve službu lidem, kterou je povinován za to, čeho již směl v životě dosáhnout. Vážily si ho také úřady. Vedle veřejného uznání se mu v pracovně hromadily pochvalné dekrety, zlatý záslužný kříž s korunou, válečná medaile. Byl zvolen poslancem zemského sněmu a tak se nejen ve svém městě mohl snažit o nápravu vztahů mezi Čechy a Němci. Což byl další úkol, hodný Herkula. A stačilo málo, aby se po spoustě úsilí něco bleskově zvrtlo, jak ještě uvidíte.
Jako starosta podporoval chudáky i z vlastních prostředků, svůj starostenský plat věnoval ve prospěch městské chudiny. Za jeho starostování se prý ani lidé nehádali tolik, jak to bývá mezi sousedy běžné. Tak na ně působil svou autoritou a vystupováním.
Jenže MUDr. Josef Veverka byl opravdu pouhým člověkem. Vykašlal se několikrát na své vlastní zdraví a to ho opustilo v době, kdy by mohl především sklízet plody svých zásluh a svou autoritou dál působit (nejen) na své milované město. Ještě na smrtelné posteli ho prosili, zda by se nechtěl ke starostování vrátit. Nechal to už na jiných. Zemřel 18. března 1882.
Jak vidíte, Kalendář Vincentina si na něj vzpomněl šedesát let po jeho smrti. Doktor Josef Veverka dostal další zodpovědnou roli v životě naší země. Byl jedním z těch, kteří měli v těžké době národu připomenout, čeho může Čech, vlastenec a přitom obyčejný člověk dosáhnout. Dnes si nedokážeme uvědomit, jak nenápadná, stálá a důležitá osvěta národa tehdy probíhala. V rádiu koncertovala přední hudební tělesa, ve filmech se objevovaly historické náměty a záběry na nejkrásnější místa země, v kalendářích se připomínala slavná minulost a objevovaly fotografie i obrázky pro nás důležitých předmětů a výjevů. Doktor Veverka se tudíž objevil ve vybrané společnosti Elišky Přemyslovny, Matky Boží Svatohostýnské a Františka Jana Škroupa.
Každá pohádka dobře nekončí. Následující královédvorský starosta by jako hostinský měl s lidmi také umět jednat, ale pouhé tři a půl roku po odchodu lékaře lidumila se ve městě vztahy mezi oběma národnostmi vyhrotily tak, že vypukla zdejší „Bartolomějská noc“. Stála pana starostu tři měsíce vězení a všechny městské radní jejich místa. Detaily si najdete sami, stručně řečeno šlo o útok na Němce, odjíždějící z turnovské slavnosti. Došlo ke o kamenování, které vzbudilo velkou pozornost. Německý tisk to rozhořčeně zveličil a c. a k. úřady měly, co klidnit. Události v městečku velice rozbouřily vášně v celé zemi. Inu, na vlivu spráívné medializace se dodnes příliš nezměnilo. Za to však pan doktor Veverka nemohl. Je to jen důkaz, jak snadno lze smést z povrchu světa dobrou stopu – osobní vliv. Příklad přestal táhnout, bohužel.
(sepsáno podle Kalendáře Vincentina 1942, www stránek Dvora Králové, Nemocnice Dvora Králové nad Labem a Wikipedie.)
