Dnešní ráno začalo upozorněním kamarádky na článek Daniely Kovářové na Iděsu. Abyste věděli, o čem se asi už frflá a debatí, přidávám odkaz:
https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/rozhovor-daniela-kovarova-zivot-bez-manzelstvi-hypoteka.A210812_132738_ekonomika_rie?zdroj=zpravodaj_hp
A já souhlasím, byť 2/3 mých potomnků žijou jako přítel a přítelkyně. Nicméně se prý vezmou, až najdou domečky a možná ještě stihnou přihodit vnoučkochtivé bábě další mrně pro radost všech zúčastněných. Hm. V tomhle věku potenciálních matek… Zkrátka znají se dost dlouho, aby do toho plácli a prvotním zajištěním bydla mne neoblafnou, jsem příliš lecčeho znalá z daných oborů.
Vraťme se však k oné radě „Holky, vdávejte se“ z Iděsového titulku. Jsem všemi deseti pro. V azyláku pro matky s dětmi byly právě ty, které nepotřebovaly papír na lásku a když utekly (domácí násilí) nebo byly vyhozeny (mladší model bez haranta a dostatečně veselý a hravý), ztratily vše mimo tašky s doklady a nějakou tou plenkou pro mrně. A to si pište, že hnízdečko lásky zařizovaly a činčaly ze svých výdělků! Jenže si nenechaly ani účtenky, ba co víc, někdy daly napsat jméno miláčka na záručák a podobně. Jedné třískané mamině se po útěku pomstil mužíček tím, že rozmlátil dětský pokojík, který ona sestavila, natírala a zdobila – to za trest a aby viděla, že si nemá dovolovat. Zároveň u soudu žaloval únos milovaného dítěte. A protože měl dobré známé, ve vedlejším městě ji našel a na ulici před děckem profackoval, víc si naštěstí netroufl, přicházeli lidi. Byla jsem zástupce ředitelky, přišla do služby, muž popojížděl kolem – zkrátka jsme ji naložili a odvezli k soudkyni, co byla nakloněna věřit ubohému otci. Mrkla na modrofialovou tvář a pochopila. Netušila nic o rozmláceném mobiliáři a dalším.
Ona je láska krásná věc, navíc se od r. 1995 zvýšila podpora samoživitelek, což vedlo k chytračení, hlavně u pánů, že budou v bytě jako náhodní přátelé. Při nějaké kontrole jsou přece jenom na návštěvě, že. Láska je tak úžasná, že papír je jakýmsi pošpiněním její čistoty. A holky na to pořád skáčou jako divé. Jen si spočítejte, jak dlouho. Dokonce i mně bylo v té době dost ostře řečeno, že okrádáme rodinu, když se nerozvedeme. Holt jsme ji zdárně okrádali dál a hodně dlouho.
Jak vidíte, pokud se rozhlédnete kolem sebe, trendy „nepošpiněné lásky“ jedou dál. Jako přes kopírák se opakují schémata, která jsem na vlastní vočadla pozorovala na azyláku, která jsem konzultovala s kolegyněmi z celého kraje – a s nimiž jsem se dál setkávala v rodinách „mých“ seniorů nebo v rodinách, co jsem navštěvovala z moci úřední poté. Kdo mé blogy sleduje celé ty roky, ví, že se k tomu vyjadřuji pořád. Nejen tady, předtím na různých internetových médiích. Vidím je tako ve svém okolí a nemyslete, týkají se každé věkové skupiny. Nemusí dojít k poškození vztahu, ona bohatě stačí náhoda, třeba infarktík pána domu a najednou zmizí veškeré kamarádské vztahy rodiny s jeho družkou (přece se nebudou na stará kolena takhle vázat, když se milují a rodina to schvaluje, že). Byla jsem požádána o názor nebo radu v případě, že pán koupil dům a paní ho vyšperkovala uměleckými předměty. Inu, ani ona na účtenky moc nebyla, byly v centrálním šupleti se vším. A jak tak byla fofrem vyražená z domu, na šuple ani nepomyslela – a dům měl tím pádem cenu dvojnásobnou a možná větší. To všechno je přece po mamince, že, staré a drahé… Jak se to všechno mohlo stát, nechápala paní. Vždyť jim bylo kolem šedesátky! Vždyť plánovali spoustu věcí, byli fyzicky aktivní a… Prostě si umřel.
Pravda, uznávám, že je tu cesta u některého pojištění nebo třeba penzijního spoření, kde výnos či odškodnění může připadnout jmenovité osobě bez ohledu na nepominutelné dědice. Je to taková móda mezi slušnými pány, zabezpečit tím své milenky. Třeba. Jenže pánové bývají šetrní i ohledně cpaní peněz pojišťovně – a vůbec, jak jde o prachy, často neznají bratra, natož odvrženou ženu. Zametou s ní jako s hadrem a zastání ty holky nenajdou. Ledaže – ledaže by byly vdané. Viděla jsem (opět na vlastní vočadla) rozsudek soudu, který soudil žádost o vystěhování manželky s dítětem z domu, neboť čerstvé milence se soužití s bývalkou a miminem hrubě nelíbilo – a paní neměla, kam hned jít, z čeho platit nájem. Rozvod teprve běžel. Soud tehdy rozhodl, že žaloba je v rozporu s dobrými mravy a určil dobu, po níž smí paní v domě pobývat, než si něco najde. Samozřejmě, majetkoprávní vztahy nebyly jednoduché, víc nebylo možno udělat (a paní to nakonec trvalo jen pár týdnů, ale vyřídila si vše v klidu), ale jako VDANÉ se jí dalo pomoci aspoň onou lhůtou.
Jiná „přítelkyně“ okouzlila svým uměleckým nadáním a mládím zazobaného starého mládence, nastěhovala se do domku, jakžtakž vycházela se skorotchyní, porodila, – a další dítě v domě paní matka rázně zatrhla, protože toho řevu prý bylo najednou až moc. A dost znepříjemňovala život, přítel spíš byl na matčině straně, ona stále věřila, že se něco změní, toužila po dalším děcku… Inu, dnes je z domu venku i s dítětem, o jeho otci nemluví, snad dostává pouze nejnižší možné alimenty, pryč si odnesla jen osobní věci.
Je tolik příběhů, které se liší pouze jmény účastníků nebo počtem dětí! A další a další dívky a ženy odmítají prověřit své zajištění hnízda, nemají vlastní zdroje ani úspory, protože takové materiálno, jak jim praví vysoce milující partner, do lásky přece nepatří, srdíčko moje. A přesto všechno věřte, že žena ve všech dobách byla zdrojem zajištění pro těžké časy – proto se zdobila a byla zdobena zlatem nebo aspoň jinými šperky (…na krku má dukáty, mezi nima granáty), proto se nevěsty chlubily výbavou, která dům ženicha pozvedla výš a doplnila potřebné zařízení (Znám jednu dívku…). V čase rozpadů manželství v sedmdesátých letech mi jako puberťačce kladla mamka na srdce, ať si pamatuju, co ona přes rady moudrých taky zanedbala – žena má mít stranou peníze, protože nikdy neví, kdy bude hůř. I kdyby z nákupu odsypala pár korun denně a po čase směnila na bankovky… A chlapovi ani slovo! Měla pravdu, občas nás to dostalo z okamžitého maléru. Tak zrovna, co jsem nasyslila tady korunu, tam víc a hromádka zajistila uhlí na zimu. Třeba.
A ještě něco: Nemáme tu jen vyčůrané a vypráskané chlapíky, co schválně jedou po šanci jednou přítelkyni vyhodit, ono tomu je i naopak. Chlapci ke stáru zblbnou a všechno přepíšou bez ohledu na rodinu lepé přítuli. Protože ona rozumí právě jim a tulit se sakra umí. Nebo slibovat. Také tu máme lidi, co zažili drsný rozchod, rozvod, oholení a naschvály a ani jedna strana už netouží se „uvázat“. Nebo uznávají samoživitelské výhody, protože tak žije spousta lidí v okolí. Je blbost, připravit se o peníze zadarmo, že. Jenže manželství pořád ještě chrání oba. Svět není přehledný jako nudlová polévka, ale za radou Daniely Kovářové stojím. Jakože jsem už měla několikrát prstíky ve svatbách letitých „přátel“. Uznali moje argumenty. Uznejte nyní ty Danieliny, má zase krapet jiný pohled. Se stejným závěrem.
Holky, vdávejte se!
