Spěchala jsem domů, abych si něco vytáhla z pošty, připomněla si její slova, tón hlasu – a moje tušení se potvrdilo. Instalace nových střev PC a ztráta archívu z Outlocku byla nemilosrdná. Zbývá mi jen paměť, nestálá a šalebná.
Prošla mým životem jako úžasný – co? Úkaz, jev? S úžasem a pokorou se skláním před mnoha lidmi, kteří překonávají svá omezení, ale co dokazovala denně ona, mne doslova oslňovalo.
Osobně jsme se setkaly jedinkrát, krátce, na konferenci, kde stručně vylíčila svůj život, své potřeby – a ohrožení budoucnosti postižených lidí tehdejším vedením Drábkova ministerstva. Žádala o pomoc nás, lidi v přímé práci s potřebnými – a na místě jsme jí hned rádi poskytovali argumenty pro další jednání se Šiškou a spol. Pokud vím, bylo nás ještě dost dalších, kdo potom poskytoval další informace na mail. Paní Hrdá měla skvělé poznatky ze života postižených a jejich potřeb – což hodně pomohlo nám, ale pochopitelně o něco méně ze strastí běžného života například seniorů a rodin s nemocnými a postiženými dětmi.
Pozorovat ji, která s námi mluvila otevřeně, s přestávkami na polohování, s rostoucí únavou ve tváři, bylo doslova neuvěřitelné. Ta atmosféra se nedá popsat. Síla, zajetí empatie, nadšení pro společné zájmy? Nevím, asi všechno. Nemyslete, nebyla nějakým protěžovaným zástupcem postižených. Ona musela dost pracovat, aby si vydělala na zaplacení všech asistentek, které potřebovala. Poslouchala ji jen jedna ruka, slabě. Ovšem ve tváři se jí zapsala i ta síla a krása duše.
Dokázala, spolu s dalšími zástupci postižených, vyjednávat s náměstkem Šiškou tak úspěšně, že přece jenom nebyly „drábkoviny“ od ledna 2012 tak kruté, jak měly být. Rozbilo se sice hodně z toho, co již v naší zemi fungovalo, ale také díky ní se papírově „uzdravilo“ mnohem méně lidí, než tomu mělo být. V době, kdy leckdo před mocnými muži MPSV jenom couval a tiše se bál.
Tahle informace i s dalšími důkazy, které jsem měla, se nehodila různým lidem, kterým jsem je poskytla v době, kdy se jenom kritizovalo a nadávalo na řadové úředníky. Byla o něčem dobrém, o statečnosti a zápasech, ovšem tak silných, že se to oslovení přece jenom neodvážili shodit. Jen mlčeli a jeli po svých kolejích dál. Převalil se také čas a vyvstaly zajímavější problémy.
Jenže to, jak žijeme, jak budeme žít dál, nakolik budeme schopni být pozorní k problémům kolem sebe, to už je přece jenom tady, zaseté jako spousta makových seminek. Ovlivňujeme se navzájem, stačí chvilinka na to, přijmout ono zavanutí empatie a pochopení. Už dnes její vliv u mnoha jednotlivců nevystopujeme, ale je tady přítomný dál. Díky úžasné dámě, která v rozhovoru s Petrem Třešňákem počátky svých zápasů shrnula tak prostě:
Chtěla jsem zůstat mámou.
Paní Jana Hrdá odešla v pouhých jednašedesáti letech. Podle mne se dotkla nesmrtelnosti. Její odkaz žije, bude žít a růst.
