Jeho jméno mi několikrát prolétlo kolem uší, ale pokud byste se mne zeptali, neurčitě bych tipovala někoho, kdo psal knihy. Ani žánr, nic. Vlastně snad cosi o tom, že šlo o vážné věci. A konec. Vynořil se z mých pramenů v souvislosti s hledáním kořenů sociální práce a s okouzlením dobou, která přála mnohému dobrému rozhodnutí.
Konec hádanek. Přemysl Pitter se narodil r. 1895, tedy v době, kdy se dávno dělo mnohé z toho, o čem jsem tu již psala. Nevím, nakolik ho poznamenala rodinná historie. Ale nebyla zrovna růžová. Představte si manžele, kteří pochovávají jedno dítě za druhým. Ze šesti dětí mohli doufat alespoň v Žofinku – deset let. Zemřela sotva rok před narozením Přemysla.
Já se příliš nedivím, že i malý chlapeček byl slaboučký a vypadal neduživě, když jeho maminka prožila tolik bolesti a strachů. Rozhodnutí dát chlapce do péče tety v Kopidlně určitě nepatřilo k nejlehčím. Čtyři roky vyrůstal na zdravém povětří, než se ho odvážili vzít zpátky do města. Na Smíchov, což opravdu nebyla čtvrť, zasypaná parky. Tatínek se stal r. 1906 majitelem tiskárny.
Pokud dobře počítám, ve čtrnácti Přemysl nastoupil v otcově podniku a po dvou letech šel studovat typografickou školu do Lipska. V ten samý rok zemřela jeho matka a sotva dostudoval, rok před první světovou zemřel i jeho otec a Přemysl se ujal rodinného podniku. Tady se mi zdroje krapet rozešly v letopočtech, ale základní fakta zůstávají.
Přemysl Pitter šel bojovat za císaře pána a jeho rodinu jako dobrovolník. Jistě plný ideálů, snů a představ – tím tvrději a rychleji však byl vyléčený reálnými hrůzami válečných zákopů. Dvakrát dezertoval, byl chycen a odsouzen k smrti. Dvakrát se stal zázrak a on unikl, přežil válku, celý svět se mu opět převrátil naruby. Prý slíbil Bohu, že pokud přežije, zasvětí svůj život dětem a potřebným lidem vůbec. Stal se jiným člověkem, přesvědčeným pacifistou a zbožným křesťanem. Aby toho na sebe nenaložil málo, na konci války se musel léčit z malárie a to jej přivedlo k vegetariánství.
Ministr obrany v samostatné nové republice Václav Klofáč přijal na své ministerstvo Pittera jako referenta pro délesloužící důstojníky. V roce 1920 začal studovat na Husově bohoslovecké fakultě, v roce 1924 začal vydávat časopis Sbratření. Tehdy se na ministerstvu o celých deset roků minul s mým dědečkem.
Třítisícový náklad asi nebyl na tehdejší dobu malý, ale široké popularity těžko dosáhl. Sice s Pitterem spolupracovala spisovatelka Pavla Moudrá, ale témata se dostávala i do konfliktu s tehdejší cenzurou, byť byla poměrně bohulibá. Duchovno, nekuřáctví, pohlavní zdrženlivost, abstinence, protiválečné články, ale také odmítání očkování – to mi připadlo dost drsné s ohledem na jeho rodinnou historii. Zdraví jako obraz lidského ducha? Jaké to měl představy o osobnostech svých zemřelých sourozenců?
Není nic pouze černé ani bílé a při tom širokém záběru nelze soudit – mluvím tu o mladém muži, kterému bylo něco po třicítce, spravoval rodinný podnik, horlil proti šílenostem války – a jistě velmi zřetelně tušil další nebezpečí.
Ve Sbratření, časopise k obrodě ducha a společnosti, v letech 1925-26 publikoval svědectví o ženách na frontě. Zřejmě zažil leccos a ve svém časopise vystoupil jako přísný soudce: Většina ošetřovatelek konala svoji úlohu ze zcela jiných motivů, než z lásky a milosrdenství. […] Případy pravého milosrdenství u ošetřovatelek byly řídké. Byly to většinou dobrodružné ženy. Mnohé z nich šířily i pohlavní nákazu, jak sám v nemocnici bilečské, vykonávaje zdravotní službu, měl jsem příležitost se přesvědčovati.“
Příliš drsné? Mně to připomíná jiné příběhy lidí, kteří se nadchli přesvědčením, podloženým neuvěřitelnými, ale skutečnými ději (vždyť se dvakrát vyhnul popravě poté, co slíbil službu Bohu!) a protože byl velmi mladý, chyběla mu moudrost nadhledu. V těch časech bylo běžné pohoršit se nad záležitostmi, motajícími se kolem sexu. On měl svou výhodu, POSLÁNÍ, ostatní kolem věčné zoufalství, utrpení, krev a smrt. A jen maličkou chvilku něčeho, co mohlo vyskočit ze stálého bezvýchodna a zmaru. Pomilovat se znamená v mezních situacích pro někoho také udržet se při zdravém rozumu. Dnes to chápeme, ale tehdy? V době hlásající ženskou cudnost a přísné mravy… Moje zamyšlení není výtkou, spíš nástrojem k pochopení procesu, jakým tato osobnost prošla.
Přemysl Pitter zmínil ve Sbratření také ženy, válečné zpravodajky, které pronikly do dříve výsostně mužské činnosti podobně, jako do mnohých dalších. Musely nahradit muže.
Mladý a pro svou věc zapálený muž? Není divu, že se dostával do sporu s právem a také před soud. Zakládal ve 20. a 30. létech různé pacifistické spolky a někdy už ten název nemusel být lidem po chuti. Například Hnutí pro křesťanský komunismus. Skutečně podivuhodná složenina! Jistě tehdy upřímně myšlená, dnes nám ta složenina vychází jako velmi chuťově pestrá. Tento spolek byl prvorepublikovými orgány rychle zakázán.
Konečně se dostávám k Milíčovu domu. Výše zmíněný časopis Sbratření přece jenom trochu vydělával, získal Pitterovi dárcovské čtenáře a tak s podporou dalších přátel mohl vzniknout ojedinělý projekt. U Olšanského rybníčku byl postaven a 24. 12. 1933 otevřen jednopatrový dům se zahradou.
Milíčův dům byl určený opuštěným a potřebným dětem, ale ne jako klasický sirotčinec. Byl to takzvaný „denní domov“. Navazoval na zkušenosti pedagoga Ferdinanda Krcha, který v Horním Krnsku založil Dům dětství pro legionářské sirotky (1919-1924 tu dělal ředitele).
Milíčův dům se zabýval pestrou mimoškolní výchovou zanedbaných a chudých dětí, pracovali tu dobrovolníci včetně zmíněného F. Krcha, který vedl sborový zpěv.
Potřebné děti tu dostávaly i oblečení, strava byla vegetariánská. Milíčův dům pomáhal dětem ze sociálně slabých vrstev, aby se vymanily z „předurčení“ sociálními podmínkami. Děti si tu dělaly úkoly, navštěvovaly kroužky, sportovaly, učily se něco vypěstovat na zahradě – a svačiny měly tím bohatší. Nikde ve světě nic takového nebylo – a my dnes už moc dobře víme, jak důležitá taková práce s dětmi je. Z málo podnětného prostředí je velmi těžké se bez podpory dostat výš a nepřijmout udřený, chudý styl života bez vyhlídek za svůj.
Milíčův dům se neomezoval pouze na děti ze Žižkova. V r. 1934 tu byly také německé děti z rodin, které utekly před fašismem. Je známo, že během války Pitter v Milíčově domě soustředil pomoc židovským rodinám. Jak vidno, nedělil děti podle řeči nebo místa narození, pouze podporoval ty nejslabší a nejpotřebnější. To byl jeho klíč pomoci. Samozřejmě, že to Němci věděli, Pittera si zvali na gestapo na výslechy – a on jim to přiznal. Přesto ho nechávali jít. Několik jeho spolupracovníků však bylo postupně zatčeno a někteří se již domů z koncentráků nevrátili.
Osvobození bylo dobou radosti z konce válečných hrůz – a obdobím zděšením z toho, co následovalo. Přemysl Pitter byl jmenován členem sociální komise České národní rady a zorganizoval akci Zámky (1945-1947). O co šlo? Stát po válce zkonfiskoval některé zámky. Štiřín, Olešovice, Kamenice, Lojovice a pension Ládví se díky Pitterovi změnily na ozdravovny pro židovské děti, které se vracely z koncentráků. Tady se projevila opět Pitterova osobní statečnost a vysoký morální kredit. Po tom, co viděl v pražských ulicích po osvobození a co také ostře kritizoval, bylo jeho znechucení vydatně posilováno dalším vědomím o zacházení Čechů s Němci v Čechy ovládaných koncentračních (poválečných) táborech. Dopustil se tehdy dodneška ohromující „drzosti“. Začal se starat také o německé děti, které z koncentráků odvážel. Nač dlouze vysvětlovat, stačí citace z jeho poznámek:
„Nikdy nebyl náš národ tak nesvobodný jako dnes, tak zotročený pomstychtivostí, ovládnutý temnými pudy a bezohledností. Je snad hodno národa Husova a Masarykova, aby své nepřátele upaloval zaživa a trýznil jejich ženy a děti?“
Na jeho vysoký morální kredit očividně leckdo nedosáhl, nepochopil, nechtěl porozumět. Možná v tom měla prsty i politická snaha nenaštvat křiklouny, ale faktem, který už naši tehdejší společnost navždy vykresluje, je nenávist Čechů k jeho osobě. Byl vyloučen ze sociálně-zdravotní komise a byl také obviněn ředitelstvím národní bezpečnosti.
Přemysl Pitter se snažil přežít a pracovat i po únorovém převratu. Jak už víme, byla to doba velmi drsná a Přemysl Pitter byl velmi nepohodlným. Jeho spolupracovníci byli také pronásledováni. Jeho dlouholetá spolupracovnice Olga Fierzová se nesměla vrátit ze Švýcarska z pohřbu své sestry. Od r. 1950 Pittera pilně sledovala StB, Milíčův dům měl omezenou činnost, potom byl Pitter i odejit z místa ředitele. Povedlo se mu v r. 1951 ze země utéct do Západního Německa.
Více se o něm a jeho dalším – a pro nás dodnes velice důležitém působení – můžete zjistit na http://pitter.npmk.cz/milicuv-dum
