Občasná přichcíplost, pramenící ze zavalení informacemi a dojmy z lidských trápení, mi do jisté míry svazovala ruce již od podzimku, kdy jsme s přáteli probírali, jak zareagovat a jak se připravit na letošek. Na výročí, která bychom neměli snad právě my, kdo se cítíme být lidmi psavými (byť různého zaměření), opominout.
Onou přichcíplostí míním omezení v plánech. Chtěla jsem oslovit kolegy z Obce spisovatelů ještě před prvním lednem, chtěla jsem rozhodit nějaké sítě ve svém přímém okolí, ale buď jsem alespoň občas vyhazovala z hlavy okamžité vzruchy a zamyšlení (jak mí čtenáři poznali, ani tady na Respektu toho zase tolik nebylo) nebo jsem doma utahaně složila stárnoucí kosti na sedačku a přitupěle zírala před sebe (což bylo častější). Inu, co jsem si zvolila, to mám a musím se s tím prát. Moje věc.
Já osobně jsem alespoň včas zapracovala na konkrétní věci, o níž poreferuji, až vyjde tiskem, k roku 1918. Podněcuji pár rodin… Ehm, tak se tedy na rovinu přiznám, napráskala jsem už i přímo pamětníka mnoha osmiček pro záznamy Paměti národa, jiné pošťuchuji. Mám za sebou přednášku, kde jsem první světové a jejím následkům věnovala dost místa, další chystám na léto. Vlastně dvě. Shromažďuji materiály na další osmičky. Lze si vybrat 1968, 1948, 1938. Je jich celkem dost, mohou je využít i zdejší školy, uvidíme.
Co mne to kouslo? Stále častěji potkávám lidi, s nimiž mizí autentické pohledy na tehdejší život. Stále častěji si uvědomuji, jak den ze dne chudneme, jak ztrácíme tyhle doteky a důkazy historie. Některým lidem to tak nepřipadne, ale pokud se nedržely vzpomínky a vyprávění v rodinách (které se od sedmdesátých let často rozváděly právě se ztrátami půlky babiček, dědečků, strýců a tet, tudíž i s prameny), jinde je velmi těžko nalezneme. Málokoho napadá babičku nebo dědu si při vyprávění natočit. Pohříchu ani mou rodinu ne. Tím přesněji rozumím ztrátám současným.
Napadlo mi tedy už mnohokrát – a stejně tolikrát jsem si řekla, že nad to konečně sednu – vyzvat každého z vás, aby se rozhlédl. Aby zkusil zachytit svůj pohled nebo své vzpomínky na vyprávění těch, kdo to či ono zažili. Aby dokonce šel přímo za těmi, kdo si vzpomenou třeba na lístky, na hladové fronty na chleba, na strach v Protektorátě. Stejně jako na obyčejné radosti, hry, na Matějskou pouť, lumpárny, později na úzkost, když mezi paneláky hrčely tanky a obrněné transportéry…
Zaznamenejme co nejvíc, umožněme lidem, aby byli poctěni tím, že budou vypovídat pro archívy, ať už stáli na jakékoliv straně. Ještě máme kolem, sebe i lidi takřka stoleté. Dnes ano, ale zítra? Udržme alespoň nějakou část z toho bohatství, které dnes tak lehce přehlížíme!
