Nejsem stoupencem trestu smrti, protože jediný nevinně odsouzený znamená vinu a krev na rukou každého, kdo se rozhodl v jeho vinu uvěřit. A tak stovky a tisíce spoluviníků vraždy by měly být souzeny a trpět za svou „jistotu“. Nebo pouze štvoucí média? Nebo pouze žalobce a soudce? Nebo liknavý či smolařský obhájce? Odvolací soudy? Kolotoč vzájemných obvinění a přesunů viny by nikdy neskončil. Zbývá jen ta krev, na kterou se nejradši rychle zapomíná. Kdepak, to já nechci zažívat. Radši žádný zbytečně mrtvý, než jeden jediný nevratně ukradený život a hrst dalších poničených – rodiny a přátel.
Jak bychom ostatně chtěli spravedlivě vyrovnat zabití ve smyslu „oko za oko“, když pachatel může zemřít jenom jednou a zabil třeba desítky? Po jakkoliv dlouhém vězení může vyjít a smát se na své příznivce, co mu v rozporu s všeobecným míněním drželi palce.Víme, že je mají, včetně soucitných žen, kterým imponují.
Poodstoupili jsme od tradic mučení a krutého umírání. Popravovalo se na náměstích za skandování nebo pláče davu – a přece se dál loupilo, vraždilo, ničilo. Pachatelé unikali spravedlnosti a strach ze smrti nakonec překonávali pomocí kněze – anebo nepřekonali, svým křikem ztropili o to úděsnější, ale stejně neúčinné a nevýchovné divadlo, jako stovky odsouzenců před nimi. Dnes nás naopak rozčilují zprávy o vězeňském komfortu, na který jen tak obyčejný občan nedosáhne. Ba ani práce není povinná, přitom je základem k možnostem začlenění do společnosti, až jednou… Považuji tu dobrovolnost a zároveň nedostatek možností pracovat ne za dodržení lidských práv, nýbrž za systémové poškozování už tak narušených lidí. Návyk na pravidelnou činnost, radost z něčeho, co se daří, motivace výdělku (přece jim to věznění nebudeme úplně platit a nebudeme je mít na krku, jen co vyjdou), to by mělo být dostatečným důvodem k povinné pracovní terapii.
Dobrá, tak si budou vydělávat a jen trpět omezením svobody a řádem věznice. V teplíčku, chránění… Zatímco venku si jejich oběti procházejí peklem. Je to spravedlivé? Ne. Zabít, zabít, jak tomu bylo vždycky! A pomalu! To je první věc, která každému, včetně humanistů, pokud zrovna neslzí vnitřní bolestí nad rozpory v duši, skočí do mozku. Vždyť je to přirozené, normální – a myslím si, že se za to pomyšlení nikdo nemusí stydět. Jenže jsme z toho vyrostli. My, nikoliv pachatel.
Víme všichni, od akčních rozčilenců po laskavé idealisty, že tisíciletá zkušenost a moudrost něco do sebe mívá. Co všechno může zahrnovat ono starověké „oko za oko, zub za zub“? Co když se do něj promítne i utrpení oběti, žal okolí? Od věků totiž při soudech bývali pachatelé na očích všem, kterým ublížili. Setkávali se tváří v tvář obětem, rodinám, soudní dvůr a trest je často uchránil před lynčováním. To byla katarze, která dokázala většině předvést plnou šíři jejich skutků. Nebo alespoň část, určitě však větší, než sterilní ohleduplný přístup systému dnes.
Ano, poškozený má právo u soudu vypovědět, co cítí, co se mu stalo, ale tu hořkou nebo zábavnou chvilku si každý viník tady občas jenom přetrpí – a potom má klid. Klid, který my tušíme a pobuřuje každého, kdo se musí bůhvíjak vypořádávat se škodou na duši, těle, majetku nebo postavení. Vždyť příbuzní obětí často velice trpí, rodičům život změní třeba i útok mrtvice.
Jestliže má každý právo na spravedlivý trest, co když opomíjíme důležitou stránku věci, totiž pochopení, co viník vlastně způsobil? Neříkám vědění, shrnutí informací dostane v rozsudku na papíře. Říkám pochopení. Setkání tváří v tvář (případně audiovizálně) s těmi, co mu to mohou vysvětlit. Jistě by to bylo léčebné pro obě strany. Vypovědět svá obvinění, hořkosti a trápení pozůstalých nebo obětí by pomohlo vyčistit si duši a mysl. Přineslo úlevu a pocit, že ten druhý dostal šanci opravdu litovat a pochopit, co je zač. Na druhé straně by pachatel, který si může zločin sám v sobě bagatelizovat nebo ho uplatnit na vnitřním společenském žebříčku věznice, nemohl dosáhnout odpoutání se od svých činů. Povinně by byl vystavován obžalobám a svědectví o svých obětech.
Možná by to někdo chtěl vnímat jako mučení. Vždyť mnozí násilníci a vrahové jsou chudáci z těžkých poměrů, citově ploší a tak podobně. Jenže pokud by se setkávali s projevy bolesti, žalu ze ztráty, obžalobou ze zničeného zdraví a těžkostí, které způsobili, věřím, že by jimi leccos lomcovalo. Od nudy, znechucení, závisti až po možnost katarze a uvědomění si, že chtějí cosi změnit. Nedělám si iluzi, že všichni padnou na kolena, ale i jeden by byl dobrý. Na druhou stranu věřím, že znechucení z opakovaného záznamu třeba každého půl roku – a za každou oběť třeba jen hlasy všech zasažených, například s rozmazaným nebo abstraktním obrázkem, to by bylo dostatečně varující.
Možná nevěříte, že by častá konfrontace s následky činu byla tak silná – ale jen si vzpomeňte, jak se každý cítí, když sami máme cokoliv přiznat. Od kiksu v práci nebo ještě líp, už kdysi jako děti. Jak nás překvapilo, co malá blbost může způsobit, a jaká úleva byla (a je) mít setkání s obžalobou to za sebou. Přesně o tohle šidíme své viníky, kteří už soud posunuli do složky „nutná otrava, ale vejlet“. A to není správné. Oni přece mají právo vědět a znát všechny okolnosti a následky svých činů. A oni o to nestojí. Nebylo by jim příjemné ordinování takových hořkých pilulek. Jistě by je nechtěli brát opakovaně.
Přitom nejde o novinku, pouhý můj výmysl. Jenom jsem rozšířila myšlenku sanace rodin v USA. Prý se tam snaží udržet rodinu v případě odsouzení muže za zneužítí dítěte. Každý přítomný má na sezení svou sociáloní pracovnici, která chrání jeho práva. Věřím, že je to náročné, takže moje návrhy jsou jednodušší a levnější, přičemž princip zůstává.
Dodržení všech lidských práv pro zločince a poškozené by určitě prospělo všem, nemyslíte?
