Minule jsem psala o své publikační činnosti. Vydala jsem několik e-knih s tématikou dost společensky závažnou (domácí násilí, incesty a sex.zneužívání, ale také o cestě k rodičovství), na bezvydavatele.cz, a nově brožovanou knihu Potřebujeme se, kterou ovšem seženete zatím pouze na objednávku u vydavatele Nová forma. Leč potěšilo mne, že se prodává i bez jakékoliv reklamy. Pro ty, kdo by marně hledali minulý článek – asi se tu sebechvála moc netrpí- je to kniha pro každého, kdo o někoho pečuje nebo by péči a pomoc mohl potřebovat. Je v ní leccos, na co by se člověk mohl zeptat, ale stydí se. Tak račte v případě zájmu googlit.
Po shrnutí minulého se tedy musím nadechnout a přiznat k dalším nepravostem. Ve světě literatury mne znají jako Annu Šochovou a to nejen v rámci fantastiky, kde jsem už posbírala pár cen a vyšla ve spoustě knih, (hlavně povídky a největší otrava je to vyjmenovávat, tudíž se toho dnes ušetřím). Moje stránky Koště Anny Šochové byly mezi prvními zahrnuty do databáze Národní knihovny jako součást národního kulturního dědictví – a také již byly navštíveny zlodějem e-textů, který bez mého vědomí vydal například zdejší román na pokračování (v pracovní verzi).
Nyní působím také v novém, brzy tříměsíčním internetovém magazínu Abeceda, ale tady jsem dnes hlavně se svým přiznáním, že jsem spáchala historický román. Myslela jsem původně, že sem napíšu dřív, že tu zapůsobím trochu reklamně, abych ho podpořila, ale on se i bez toho již brzy přehoupne do dotisků. Během čtyř měsíců je skoro vyprodaný, i když se na reklamě a recenzích původní české tvorby velmi, velmi šetří. Zdá se, že naši čtenáři si svou knihu opravdu dokážou najít. Díky!
Přiznám se, že měl cestičku ke čtenáři nelehkou, protože se jedná o román z Ašského výběžku a při představě jakékoliv regionální literatury vstávaly všem nakladatelům vlasy hrůzou na hlavě. Byla krize, prodávalo se bídně a region už ani náhodou. V beletrii neznámé jméno tuplem. Román byl objednán do zamýšlené beletristické řady knih, ale projekt nevyšel. Dokud si ho nepřečetli v Knižním klubu. Ba i s historiky ho konzultovali (už předtím jsem měla zprostředkované odborné beta čtenáře a připadala jsem si jako u zkoušek), a prošla jsem.
Název a obálku mi navrhli především komerčně, kniha se většinou hned dávala do historických přihrádek, případně do ženských románů, někde do současné prózy. Pomalu rostla oznámení z knihoven (zdravím Velim, odvážila se mezi prvními) o nových knihách, už po měsíci jsem se doslechla o vzájemném doporučování knihy mezi místními dámami na cvičení. Teď tedy přišla zpráva o prodeji za pololetí a velmi, velmi mne potěšila.
Už jste hodně zvědaví? Zvu tedy i vás do poslední čtvrtiny 17. století, do rodiny Zedwitzů, kteří žili na Ašsku 500 let (jeden Zedwitz v Praze s císařem zahajoval Jubilejní výstavu), udrželi si evangelickou víru i v dobách protireformace (manželky si brali katolické, ty musely vychovávat děti jako evangelíky a za svými faráři nejdřív dojížděly) a vůbec měli pár zajímavých výjimek. V téhle době se snaží „povstat“ z popela a prachu a čeká je hodně zápasů. Mají čilé styky s ohromně rozvětveným příbuzenstvem podobně malých, ale i větších pánů. Jejich život mění dokonce i vzdálený dvůr krále Ludvíka XIV. a život Versailles, ale také válka s Turky a bitva u Vídně. Nechybí lásky, zrady, zločiny a trest. Račte se tedy odvážit provázet několika roky života urozenou paní Annu Doroteu, která má jedno malé, ale důležité tajemství. Dalo název celé knize: Karmínový kámen.
Tak zase někdy – blíží se mi uzávěrky, takže se tu a tam stavuji hlavně v komentářích pod zajímavými články. Hezké léto!
