Tak už zase kloužeme do – neptejte se, kam. Inu, podzimní vlna je tady, s normálním oslabením organismu na podzim. A zase vstali noví bojovníci za osobní práva, aby pak nadšeně obsadili JIPky a divili se, že dýchání potřebujou k životu.
Zaujala mne už před časem ona základní práva a svobody, rozhlédla jsem se a ejhle, ono je toho víc, zač bychom měli bojovat se zvednutým praporem a vykřičenými hlasivkami! Například takový řidičák. Pokud se chci hodně volně pohybovat, auto je k dispozici a peníze na provoz taky, musím, krucinálfagot, absolvovat kurz, zorganizovat si čas, projít zkouškou, platit, platit, platit a teprve s řidičákem můžu sednout do svého povozu a statečně ho odírat o plotní sloupky nebo šťouchat do nárazníků ostatních. Má to další úžasné výhody.
- záleží na mně, v jakém čase se přemístím a kam přesně
- nemusím si pamatovat spoje autobusů a vlaků – a přitom jich lze využít, když si třeba zajedu k nádraží a ve vlaku relaxuju, pracuju, chrním – nebo v buse koukám na film. Tudíž nejsem závislá na odvozu na spoj, který také může třeba manžel odmítnout -a už mne fakt nechce vozit na pátou ani sedmou ráno
- mohu převézt jakýkoliv nákup a jakékoliv osoby
- mohu se přihlásit o práci, kde je řidičák nutný a třeba vyfasováním služebního auta šetřit to svoje
- v autě můžu být v teple hned, a ne se klepat na zastávce chvíli předtím, než něco jede – a nezmoknu
Sakra, já na to všechno přece mám právo! Tím, že musím respektovat zákony a nařízení, jsem omezena ve svých svobodách! Buď vleču nákupy na zádech nebo si musím domluvit odvoz k obchodu, případně počítat s taxíkem! Běhat po městě, než mi pojede autobus! Z výletu do civilizace na dvě hoďky se vším všudy je výlet celodenní! A teď furt s rouškou. Jakým právem tohle všechno na mne padá?! Když vidím, co se děje na silnicích, stejně řídí kdejaký opičák, tak na co ponižující kurzy a zkoušky?! Za všechno platit?! Svoboda! Svoboda! Právo! Právo! (No dobře, já se prostě řídit bojím, ale to nepřiznám, aby to nevypadalo blbě, že… Pokud si vzpomenu na nějakou výmluvu, třeba jako že auto nemá barvu, jaká mi jde ke kabátu, samozřejmě ji použiju.)
Dobře, mávnete rukou, tohle je celkem samozřejmá věc, o tu se nikdo přít nechce. A co takhle moderní bankovnictví? Co kartičky obchodů, co vám kontrolují položky nákupu a podsunou vhodnou slevu nebo jako Tesco začnou přímé výhody omezovat a vnucují služby, kvůli nimž musíte přes internet do „klubových výhod“? Kdepak, milá paní, už nedostanete poukázku na penízky, už nebudete mít nákup o stovku levnější – my chceme víc dat, ještě víc o vás vědět, vést vás, kam potřebujeme a namlouvat, že vy jste to chtěla… Zblbneme vás natolik, že si to opravdu budete myslet a my si pomneme ruce. Potřebujeme si vás oblepit pavučinkou a a v naší síti potom budete utrácet jedině tady! Považte, místo stovky na poukázce dostanete dvojnásobek kreditů! To přece stojí za to, abychom o vás věděli všechno, že? A výhodně půjčili a kecali vám časem do toho, co chcete vařit, jak uklízet a s čím dělat na zahradě a tak podobně. Nejdříve laskavě poradíme, potom budeme naléhat a nakonec prostě dodáme, co se NÁM hodí a vy – se zcela podřídíte! A ještě budete nadšená, jak pozorní jsme. Vždyť víme, že „keď je to zadarmo, nech aj brucho roztrhá“.
Vraťme se k bankovnictví jako takovému. Co to je ten slogan, že nám kdekdo pomůže sledovat naše finance, udržet přehled a pořádek?! Pokud jdu do práce a vydělávám peníze, jejichž hodnotu znám, jsem snad již dost svéprávná natolik, abych si je rozdělila a vyšla s nimi. Nebo ne? Ovšem, už dříve jsem varovala lidi, co měli s hospodařením potíže, aby neplatili kartou, ale spíše si vyzvedli obnos, rozplánovali a zkoušeli vyjít s tím. To je základ snahy o úspory nebo schopnosti vyjít s málem. Jak platíte kartou, pustíte to z mysli a co, kredit vás přece jistí, žejo. Jenže co dnes překročíte, to bance zítra zaplatíte a pozítří bude na utrácení tím méně. Plus poplatky. Jojo, jenže to určitě nějak zvládnu… To je daleko, ale dneska jsem prostě tuhle pitomost musela vzít, přece to tam nenechám! A tamto taky ne a tohle – no, toho se tedy už vůbec nevzdám! Jsem snad nějaká socka, abych si to nemohla dovolit?! Inu, jste. Pokud neumíte hospodařit, můžete být jakkoliv placeným zaměstnancem a jste právě tímhle mnohem větší „socka“, než babka ve starém flaušáku, co zvládá z důchodu v pohodě uspořit na nějakou radost, i kdyby to bylo jen z obdarování vnoučat.
Jistěže jsme před babkou ve flaušáku bytostmi tuze moderními, máme apku s hospodařícím programem od banky, ta přesně ukáže, co jsme kupovali a že už moc nemůžem. Aha. Takže jsme moderní, svobodní, ale tak blbí, že potřebujeme nezávislou kontrolu nad tím základním, tedy vlastním plánovýním výdajů a potřeb?! Kontrolu nad sebou, velkého bratra? (A proti čemu že to nyní tak rádi protestujeme?) Ano, jsme pohodlní a stále více zneschopnění vlastní leností. Kdepak jsou v tomto případě kverulanti, ječící ihned na bankovního poradce své svobody a práva?! Příjemná osoba vám na přepážce vlastně vysvětluje, že jste naprostí debilové, ale úžasná banka vás zachrání, opečuje. Má skvělý produkt a vy můžete starosti přenechat jí! Budete v klidu (a debilnět dál dál zneschopňovaní tímto pohodlíčkem). O jaké další přenechání starostí tu za chvilku půjde? Pošlou vás na dovolenou, kterou komplet zařídí? (Přijmete, proč nakonec ne, když už je to komplet zařízené i u zaměstnavatele a výhodně a…) Zakážou nakupovat potraviny, které vám škodí? Začnou s přídělem až zákazem cigaret, alkoholu, kávy? Stanete se pašíky, vedenými ke zdraví a tím i jejich dlouhodobému výtěžku? Takový penězovodní Matrix, i když ve filmu byli lidé chováni jako zdroj energie. Je v tom ovšem rozdíl? Peníze, informace, energie nebo jiný profit – nevyjde to nastejno?! Jako by bohatě nestačilo dosavadní šťourání v příjmech a možnostech výdělků, pravidelných úložkách, spolupráci s exekutory… Nebo nutném zůstatku na účtu blahé paměti, kdy bankomat nedal a nedal poslední dvě stovky bezdomovci, co s nimi do mrtě počítal (a díky bance navíc platil za vedení účtu a výběry, takže vlastně zchudl…). Data, data, data. Ohromný obchodní artikl, svlékání se do naha před lidmi, co neznám, třebaže například pracovníci banky jsou z téhož města, obce – ale tím hůř. Mou svobodou je rozhodování za sebe sama.
A tak se tedy rozhodnu bránit svou svobodu a vykašlat se na nějaké blbé očkování. Buď už jen proto, že se prostě bojím injekční jehly (což se bojí i potetovaní, jenom to nepřiznají), nechci marnit čas čekáním kdekoliv, stáním fronty. Proto, že mlsám veškeré hovadiny, co kdo na internetu vyplodí, protože všichni víme, že na spikleneckých teoriích fakt něco bude. Nebo jenom nějak nechci trhat partu. Proto, že prostě myslím na některé informace od svých, snad spolehlivých lidí, na svůj zdravotní stav. Nebo se v tom nevyznám a nechce se mi poslechnout nařízení. Vláda je drzá, všechno je lež. Nojo, umřeli mi skoro všichni sousedi, ale to už je dávno a kdoví, jak to doopravdy bylo… Jakmile se objevila zpráva, že jedna firma má vakcínu i pro děti pod pět let, objevil se ihned výkřik trolla: Miminka nedáme! Následovaly pošklebky jako: A klidně zkoušejte i podplácet! Trestat drahými testy! My obstojíme a budeme trpět, heč!
Mluvím tady o „svobodomilných“ lidech, kteří nejsou omezeni zdravotním stavem nebo výší protilátek (o tom se mluví velmi váhavě a to je další hajzlovina, vyvolávající nejistoty). Dobře, nechme to tak. Nechtějte se očkovat. Potom ale laskavě sklapněte a vnímejte svá nastalá omezení podobně jako ti, kdo nemají řidičák, kartičky výhod nebo chytré bankovnictví. Přijali jste svá omezení právě tím svobodným rozhodnutím. Nikdo vaše práva neomezuje, naopak vy omezujete ostatní. Kvůli vám budou naše děti po dalším pobytu doma ještě víc rozvrkočenější, neschopné delšího soustředění, trpí paměť, chaotické znalosti brzy vyprchají. Kvůli vám abychom snesli i v hospodách kontroly (krucinál, abych sebou tahala papír, protože prostě nemůžu tu debilní apku dát do mobilu a taky spousta dalších lidí chytrý telefon nemá) a jak balím papír, vždycky kleju. Jsem sprostá, fakt. Tohle jste mi provedli.
Vaše práva a svobody mají za sebou stíny například infarktů jiných, protože v tu chvíli ještě budete na JIPce na rozhraní s nadějí přežít, takže vás neodpojí. Nejde o jedinou diagnózu, na JIP se dostanou i lidé s dalšími stavy, i s takovými, kde jde doslova o minuty. Jenže holt tam mají rozpláclého svobodného statečného, že. Což se už děje. A třeba někdo, koho celkem obdivujete, bude mít díky tomu po mrtvici takové následky, že na celé měsíce nebo navždy zůstane mimo hru, mimo normální život. A určitě on i jeho rodina budou s dojetím myslet na to, že vás přece jenom za dva dny mohli nechat zemřít nebo vyhrabat se mimo lůžko intenzivní péče, zatímco někdo potřebnější a zbytečně neriskující má za tu dobu sakra těžké následky. S rozechvělým srdéčkem určitě budou radostně přikyvovat, že se jste zachovali svá základní práva a svobody.
Jenže vám rozumím, znám vaše námitky. Je to vaše SVOBODA! SVOBODA! PRÁVO! PRÁVO!
