Na slimejše jsem úplně nerezignovala, ale přece jenom nějak ubývají. Na obřích kedlubnách vyrašily nové lístky, poslední sklízené cibule už nejsou okusované. Však už by mne to dost štvalo, to se přiznám. Těch slizkých kil, co jsem nasbírala! Manžel se taky činil, i když jsem hlavní sběrač já. Nyní nastoupily pivní pasti, už ani do nich se španěláci moc nechytají, nanejvýš dvacet kousků na den.
Na jednom záhonku sežrali i plevel, jen kousky bramborové natě tu a tam zůstaly. Měla jsem obavy, že najdu nějaké španělácké hnízdo a připravila jsem si i ohniště, že bych hlínu s vajíčky provařila ve vodě. Přiznám se, že jsem zároveň byla nadmíru zvědavá, jakou najdu úrodu. Na tomhle záhonu totiž byly postupně nasázeny ředkvičky, salát, mrkev, petržel, ředkve, všechno ti hajzlíci zvládli ožrat, sotva to vyrašilo. Brambory tu ale vyrašily z přehlédnutých prcků, drobných kuliček někde v hloubce. Z takových, jaké dovedou rozčilovat a trápit mou tchýni na její krásné, vzorně upravené zahrádce. Kazí ji spořádané řádky a když tam brambory nesázela, nechce je tam ani vidět, stejně jsou prý k ničemu.
Přerývala jsem hluboko, až na jíl a kameny. Je v tom i ta radost z námahy, kterou už celé čtyři roky můžu podstupovat. Spokojeně jsem nacházela a odhazovala hlízy jednu za druhou. Jak holoubek od Popelky: kořeny plevele do jednoho, brambory do druhého kbelíku. Konečně uznávám, že brambory půdu odplevelují, ovšem ti zatracení slimáci mají také svůj podíl. Dobrá, uznávám, když spokojeně třepu kbelíkem, s výnosem přes dvě kila z metru čtverečního. Škodu po nevyrostlé zelenině to sice nenahradí, ale při letošní invazi je to opravdu výkon. Že bych přece jenom ještě zkusila černou ředkev? Vajíčka tu slimejšové nenasadili, můžu se přesunout k dalšímu záhonu.
Vytahala jsem zbytek cibule a měla toho dost. Tady jsem ještě vytáhla nebo vyryla zanořené tlusté slimáky, pohostinně jim dopřála pivní lázeň. Jinde zatím nebyli, zřejmě se sem slézají z okolí. Abych ale nenadávala na plže, musím ocenit žravost zpěvného ptactva, které denně zkoumalo zralost černých jeřabin. Včera jsem se odhodlala bobule sklidit, v pátek už totiž nebyly moc trpké a ptáci kolem lítali podezřele často. Houbeles, vážení! Ptáci byli rychlejší, navečer a zrána sebou mrskli. Jen několik spodních větví mi zbylo na obrání! Samozřejmě nezralých. Potvory opeřené, nacpaly se k prasknutí. Jako by jim nestačilo, jak mi naklovávaly špendlíky, jestli jsou už sladké. A to jim nechávám i rybíz. Kdepak, jsou to mršky nenasytné, už i nezralé hrušky zkoušejí uklofnout a poponést!
Přece jen mi bylo líto zbylých jeřabin, využila jsem pauzy o pršlavé neděli, šla je doškubat a přitom vypustila psiska. Teď cyklisti nehrozí. Psiska mi moc nepoděkovala, ani na louku nechtěla, že je tam prý hnusně mokro. Jen tak lezla pod stromy, kde je tráva nízce posekaná. Dopřávala si vegetariánský den. Psi spásali spadlé švestky a jablka. U švestek se výskokem k větvi ujistili jeden po druhém, že na větvičce jsou fakt ještě kyselé, zato dole i s příměsí bílkovin. A s jadýrky, ta dostanou, kdyby je huba měla bolet.
Když jsem obírala ostružiny, honem mi je zkoušeli brát pod rukou. Tady to jde, máme beztrnné, to se slupne najednou celá hlavička obsypané větve. U lesa jsou opatrnější. Jenže zahradní jsou při stejné velikosti různě sladké a kyselé. Pokud si někdo myslí, že psi nemají mimiku, tak se dost plete. Jedno nadšené ochutnání sladké ostružiny, potom chamtivé zabrání za vrcholek větvičky, znechucený pohled ke mně, jako kdybych to do psí huby strkala násilím – a hurá zpět ke švestkám. Já nevím, jestli ten první mlsal tomu druhému něco nakukal, ale když se scénář znechucení opakoval i s blebleé vyplivnutím, zahlédla jsem cosi, po čemž jsem nabyla dojmu, že se ten první poťouchle směje za švestkou.
Potom jsme všichni zbystřili. Někde poplašeně křičel a chvílemi zřejmě i nadával pták. U sousedů před pernatci chrání stromy starými záclonami, ale tentokrát tam byla i jedna síť. A v ní se zmítal ptáček, na kterého jsem vykulila oči. Strakapoud, vážně! Nějaký malý – no bodejť, zvědavý fakan pubertální, chtěl mlsně klofat do blumy a zamotal se. Mlátil sebou, naříkal, zamotaný nožičkami, křidélky a už i hlavičkou. No, to je radost. Jestlipak se tam dostanu?
Dostala, přece jen jsme tu po sousedsku schopni přejít vedle, kdyby se něco dělo. Horší byla příprava na vyproštění, ale náhodou jsem vzala správně nešpičaté, dost šikovné nůžky. Řeknu vám, že domluvit se s ptákem je sakra těžká věc. Aspoň, že u tohohle nějak nehrozilo, že by mne odměnil trusem. To pěnkava nebo konipas… No nic. Teprve, když jsem mu strčila k zobáku rukáv, spokojeně klofal do něj, než si uvědomil, že je to finta. Byl tak zamotaný a křehký, že jsem měla strach ho nějak víc držet. Co stříhat dřív a co potom? Nejhorší byl krček a hlavička. Co ten zoufalec dokázal se sítí za kouzla!
Naštěstí nerozumím ptačí řeči. Myslím, že některé z těch nadávek byly hodně sprosté. Možná sem tam určené i někomu jinému, ale nedělám si iluze. A navíc se ptáček puberťáček zorientoval a fikaně zkoušel klofat mimo nabizenou látku. To už jsem trochu nadávala taky, protože se vyškubl a zamotal jedno křidýlko znovu.
Přesto jsem zažila něco zvláštního. jakýsi jeho záblesk pochopení či co. Jak jsem uvolnila to znovu zašmodrchlé křidýlko, hezky je složil, chytnul zobákem můj rukáv, pařátky přešlápl, že z nich půlka sítě spadla. Já dvakrát šmikla a najednou frrr! Zaplaťpánbu se dostal ze všech ok, neodnášel si ani jednu umělou nitku. Cestou k výšinám vyloudil zvuky naprosto jiné. Řekla bych, že cosi ve smyslu „Konečně! Mohlo to být svižnější!“ Možná také „Trhni si!“ Zato psi za ním velice teskně koukali, potom dost vyčítavě na mne a neudobřila jsem si je ani piškotem.
Celé to skončilo dobře, včetně domáící pohody. Prolomila jsem totiž letitý předsudek proti dršťkové. Já ji miluju, ale nesmím vařit. Zato z kotrče… Pochyby neměly šanci a mohlo se to dokonce dršťkovka jmenovat, padala do nás bez výhrad. Lahůdka! Když jsem dokázala, že kotrč nelze zaměnit za žádnou muchomůrku, nacpali jsme se k prasknutí. Zkrátka skvělý víkend na všech frontách, před námi ještě grilování s vínečkem.
Pokud jste s tím svým posledním srpnovým víkendem spokojení méně, přeji vám aspoň příjemnější večer a nemrzuté ráno.
