Člověk se vždycky ptal, odkud je a kam směřuje. To je známé. Ptáme se tak čas od času každý. Hledáme opěrné body tam, kde nám svah ujíždí pod nohama a jako nejjednodušší vezmeme to první. Dovolím si citovat: Silou, Katuško, silou. I tam, kde není. Je opravdu těžké se dneska vnitřně usadit, ustát sebe sama s tím, co považujeme za zachovalou tvář, měnící se dobu, názory, reálná nebezpečí osobní i skupinová. Prostě a jasně sebou pleskáme jak hadr ve větru. S tím, že dnešní hadr rozhodně nemá tu výdrž, co někdejší poctivé plátno.
Mnoho věcí se teď kolem mne zvedá ze starých časů a uvědomuji si svůj současný odlišný pohled od toho, co jsem v sobě překryla duchnami jako na pohádkové posteli s hráškem. Navážu tedy na misionářství, které se kolem objevuje a zkusím povědět pohádku jinou, o svých cestách a srážkách na dané téma.
Pohádky byly tím prvním, kde jsem zjistila, že se lidi mají modlit a dobrý Bůh jim odpustí. Četla jsem brzy a hodně. U nás se prostě četlo a ani jsem neměla vymezené okruhy. Kromě zadní řady v knihovně, kde byly knížky s děsně sprostými obrázky (mužské a ženské ústrojí v radách manželům), tituly ze „základů politické knihovničky“, co kdysi mamka dostala svatebním darem a ještě nějaký Klement Gottwald. Nuda, takže nebylo nutné zakazovat.Měli jsme dětské knížky, které kdysi dostala mamka, takže tam byl život popsaný s nadsázkou, ale bez vygumované součásti života. Děti se modlily večer k andělíčkovi strážníčkovi, zlobivá Aťa s bráškou natřela Ježíškovi v kostele šatičky, aby nevypadal jako chudák.
Bible byla docela oříšek, protože naše Kralická, na hedvábném papíře se starobylým jazykem, řeknu vám, to byla dobrá potní kúra! Naštěstí mi přišlo na pomoc jakési obrácení babičky, její vstup do lidové strany a post na okresním sekretariátu, což také znamenalo, že kdo měl v rodině patnáct, stal se straníkem. A my začali odebírat časopis Naše rodina. S převyprávěnými a mnohem lépe stravitelnými biblickými příběhy. K tomu patřilo skoro samozřejmé sledování Stvoření světa podle Jeana Effela v televizi, které dávali snad každý rok o Vánocích.
Bylo to fajn, protože tyhle příběhy byly klíčem k dalším příběhům a mluvě lidí, kteří si postěžovali, že jsou jako Lazar, jako vyhnaní z ráje, případně se jim nevěřící Tomášové dloubou v otevřené ráně. No a Herodes, to byl přece král! Promlouvaly ke mně i obrazy a sochy. Naši si půjčovali výpravné knihy o umění a já si potom hledala buď ten příběh z mytologie (jakékoliv) nebo naopak žasla, co si lidi na to téma vymysleli. Děti jsou kolem desátého až dvanáctého věku poněkud puritánské, takže mi na těch dílech vadívalo pozadí a historicky nesprávné oblečení.
On je ten věk těsně před pubertou hodně zajímavé období. Myslím, že je to i kvůli změnám v činnosti hormonálních žláz (například štítné), takže jsou hlavně dívky schopné vycítit místa, kterým se říká patogenní zóny. Kdysi jsem řešila mezi známými i projevy déjavu a dokonce i náhledy do budoucího dění až hodinu předem, což příšerně děsilo právě potrefené dítě. Ono to přejde, ale člověk je rázem vyloučený z okolí. Je strašlivě sám a bojí se blázince. Opravdu hodně děcek zažívá zvláštní věci (bývala to v tom věku i zjevení), ale často rychle zapomenou.
K mému žalu jsem jako klasický „šťastlivec“ chytla nejvíc tu horší stranu. Ztratila jsem část paměti, takže jsem si užila myšku Algernoon v přímém přenosu. Jestli jsem byla dosud chcípáček tělesný, stala jsem se chcípáčkem kompletním. Už jsem nebyla schopná recitovat básničky zpaměti po jednom přečtení a zachraňovat soutěže… Co považuji důležité pro tento věk, je schopnost přijímat informace všeho duchu jaksi čistě až vědecky, takže při besedě o pohlavním dozrávání a sexualitě padají od dětí dotazy věcné a nikoliv podbarvené pochichtáváním nebo shazující. Takže pokud svým dětem v této době srovnáte v hlavě pitominky náhodně pochycené, zveličené a senzační, budou mít skvělý základ pro celý dospělý život.
Přesto se mne přecitlivělost těch let dotkla během návratu lidí do kostelů. Po roce 1968 se začalo chodit na Půlnoční. Společenská událost, vzdor, Modlitba Marty Kubišové… Těžko říct. Byla v tom sounáležitost, vyjádřená nevinným shromážděním. Navenek se chválil přístup do kostela a možnost obdivu místních pokladů. Myslím si ale, že by jen málokdo vyjmenoval místní obrazy. Byly prostě náboženské a důležitá byla atmosféra.
Bylo tam ještě víc, nejen příšerná zima. Něco ve vzduchu, něco, co se neslo na tónech varhan. Byly tam zvláštně přítomny pocity generací přede mnou. Když jsem v té době viděla otevřený kostel, šla jsem tam a někdy už u toho klekátka za hlavními vraty ono zvláštno přítomné bylo. V chrámu sv. Víta ho až tolik nenajdete, spíš u Pražského Jezulátka. O Jezulátku jsem dlouho neměla ani potuchy, ale ještě jako školačka tam vlezla a skoro nemohla dýchat.
V časech lezení do kostelů se staly dvě věci: když jsem vešla do malinkého pravoslavného, byla tam mše a jedna paní si mne odchytla a chtěla mne nábožensky pěstit. Takže jsem se začala po večerech modlit. Druhou bylo lezení do kostelů na zbourání. Věřte nebo ne, oba mne opravdu fyzicky bolely. Usedavě plakaly a žalovaly, jinak ty pocity přiblížit neumím. Já tam vždycky aspoň kousek uklidila a donesla nějakou luční kytku, abych utišila je i sebe. Špatné svědomí, že neumím víc.
Následovala rodinná bouře. Modlení se profláklo a maminka se ujala moderní ateistické výchovy. Znáte to, klasika. Kdyby Bůh byl, nebyly by války (jenže já už věděla, že se v jeho jménu vedly z jiných důvodů). nebyla by Osvětim, nebyly by příšernosti. Naslouchala jsem, i když to celé bylo o něco zpožděné za mými postoji. Já už věděla, že háček je jinde, protože monoteistický byl vlastně i Vinnetou. Všichni víceméně v Boha věří, říkají mu různě (protože se prostě ani nemohli domluvit, když žili na různých místech světa), mají podobné zásady života. Důležité je, jak je spojuje to hlavní. A dokonce jsem tehdy vyšpekulovala, že i takoví ti svatí anebo různá božstva, včetně pomocných, mají své přidělené posty jen proto, že na cosi takového byli lidi po tisíciletí předtím zvyklí. Zažila jsem si tedy i krátké období mučednictví pro víru. Rychle mne opustilo, protože nebylo nic extra. Nicméně hloubání o lidech a víře a hledání správného postoje ani ztrácením paměti neustalo.
Vyplynula další roztomilost z rodinné historie. Mamka byla zavilou nepřítelkyní náboženství, protože ji babička odmala držela velmi přísně u Bible. Ona měla tak těžký život, že ji dnes hluboce chápu a obdivuju jako nesmírně silnou ženu. Naprosto rozumím tomu, že se po přestěhování do pohraničí „spřáhla se Šlonzáky“ a chodila do lesa na tajné schůzky Jehovistů. Mamka se tomu prudce vzbouřila a naopak vstoupila do ČSM a šla aspoň o prázdninách budovat Lidice. Mnoho let babičce nemohla odpustit, že si, sedřená a zničená až na dřeň, dovolila brzy poté umřít. Nechat ji tady světu napospas jako nedopeřené kuře. Co jí ten její Bůh dal? Modlila se, zvrátila – a bylo po ní. Až po dalších padesáti letech se mamka i její smrti při vzpomínce dotkla jinak, s porozuměním.
Druhá babička, náhle velmi katolická, mne vzala i na křtiny těžce nemocného bratránka. To mi bylo už nějakých třináct a zažila jsem úžasnou věc. Když teta kojila, vešla jsem do pokoje a vycouvávala, ale ona se na mne podívala a s úsměvem řekla, ať zůstanu. Že je to naprosto normální věc. A já tam seděla a koukala, jak jsou ti dva spolu. Chlapeček byl těžce postižený, srdičko, mentálně, růstově. Všichni kolem více či méně zřetelně dumali, že by bylo pro všechny nejlepší, kdyby TO zemřelo. A já vám tam seděla a koukala, jak ti dva spolu září a svítí a vůbec to nebylo světlem od okna. Já v tu chvíli věděla, že pozoruju Madonu a že ji vidím mnohem líp a jasněji, než kdy jakýkoliv malíř dokázal zobrazit. To by musel mít na paletě velikou porci světla!
Ten obraz mne provází celé roky, vedl mne školou i vlastním mateřstvím, protože jsem už navždycky věřila, že i já dokážu zvládnout takové posvátno a že všechny děti mohou dostávat to, co nemocný bratránek. Ať si kdokoliv praktický říká, co chce, pro mne další zkušenosti potvrdily, že „Bůh dává ty nejslabší a nejvíc nemocné dětičky nejlepším maminkám“. Mám-li za co děkovat, potom za všechna trápení, která mne u dětí jen olízla, protože jsme zvládli i velmi těžké věci (dokonce i předstírání před „praktickou“ příbuznou, aby nevyslovila snazší „odbornou péči v ústavu“). Nás to jen olízlo a děti věděly, kam se narodit, aby dnes odcházely do světa jinak, než se jim předpovídalo. Tím myslím svou praxi v dětské nemocnici. Ano, i pýcha se vyskytla, když jsem se vlastníma rukama nemohla ani najíst a přesto jsem si právě tehdy mohla říct, že tyhle ruce „k ničemu“ přinutily jedny nožičky, aby chodily. Vlastně ještě jedna pýcha se najde. Jsem nesmírně šťastná, že jsem dokázala po letech odloučení právě téhle tetě poděkovat, že byla. Její chlapeček umřel, když se naše rodiny roztrhly, ale moje děti díky ní mohly překonat všechno zlé. Právě její madoní aureola mi dodávala sílu.
Hluboce se skláním před všemi, které a kteří se potýkají s tím, co dopadlo, co pouze neolízlo, jako u nás. Už tehdy v pubertě se mi otevřel veliký svět učení a vnímání, pokory, obdivu a snahy pomáhat. Na jedné straně jsem si „adoptovala“ babičky v okolí a naslouchala jim, na straně druhé jsem toužila, aby moje doteky uměly stahovat bolest a nemoci. Dokonce jsem si říkala, že by nebylo od věci být jeptiškou a věnovat se jenom tomu. Jenže jsem si zároveň netroufala žádnou oslovit a zeptat se, byla jsem přece nezletilá a nebylo to společensky vhodné, Věděla jsem, že bych jim mohla ublížit. Přání se mi však postupně plnilo, protože každá maminka umí uzdravovat, aniž by přesně věděla, jak.
Na začátku puberty se roztrhla rodina s mnoha úžasnými průvodními jevy, takže sestřenka z blízké vsi mne tajně navštěvovala pod záminkou průjmu o májovém průvodu (a tak jsem se v kostce dozvídala, jak žijou) a mne to přivedlo k „výzvám osudu“. Dnes se tomu říká adrenalinové sporty. Stále fyzicky chcípák, plavec třídy „zednická tříska“, jsem lezla po skalách sama a bez jištění, hasila hořící louky na jaře, přeplavávala hlubokou vodu. S tím, že spadnu, padnu, ponořím se a bude klid. A s údivem jsem pozorovala, že ještě někde síly jsou a že holt musím dál existovat, i když nevím proč. Potom už začaly nějaké ty lásky a život získal barvy, které jsem mu na čas nevěřila.
Tolik pohádka o mém hledání postojů a zkoumání věčných pravd. Není celá, ale blog není román. Důležité je, že mám díky tomu pochopení pro lecjaké pozice i pózy. Včetně trucovitého odmítání jakéhokoliv jiného názoru nebo jiných skutečností, co se mi zrovna nelíbí nebo neštymují k mému chápání světa.
Hovořila jsem a sdílela prostory s lidmi různého náboženství, různého stupně vědění o světě víry. Rozumím tomu, proč je někdo zapálený, až otravuje okolí potřebou sdílení, vysvětlení toho, co je mu zřejmé. Rozumím i exorcitickému horlivci (někdo by řekl až fanatikovi), rozumím i těm, kdo v kostele smyjou, co možná dělali nesprávně a hned před jeho vraty čile drbou a pletichaří. Ba i svatému mučednioctví misionářů, odmítaných na nároží. Chápu víru, která se obrací ke kořenům, přírodnímu životu, sepětí s dávnými zvyky. To všechno tu vedle sebe funguje a může člověka vést po osobní cestě, aniž bychom se navzájem tupili a překřikovali. Jsme dost inteligentní, vzdělaní, nadaní a dobří k tomu, abychom si dopřávali duchovní růst a vnitřní mír. Potřebujeme pouze vzájemný respekt a vůli prokousat se nánosy dosavadních zkušeností v sobě samých. Je to přetěžká práce a pořád si připadám někde v polovině. Možná ale i ta cesta je cíl. Těší mne i nakopává, ani se neptejte, kam.
Jedna věc je ale jistá: Pokud se hledá věčná pravda, poznala jsem jednu z těch základních. V podobenství o cestě platí, že můžete upadnout, ale je nutné se zvedat. Osobně vím, že i když je na té cestě bláto, kobylince a kdejaký sajrajt, když vás někdo srazí a ještě přidupne, až se dusíte, není konec. Stačí hodně málo. Hodně dúležité málo: aspoň hrábnout prsty, aspoň maličko zvednout hlavu. Možná si toho zrovna v onom marastu neumíte všimnout, on má člověk ten hnůj i v očích a všude, ale kolem se dál dějou věci, kterých se můžete chytit. Vzepřete se, dostanete na kolena, zvednete na nohy. Třeba až po letech rozšifrujete věci, které se děly i vzdáleně od vás a zafungovaly jako souhra náhod. Byť nevyužitá. Život je barevné dobrodružství s mnoha vůněmi a chutěmi. Spory kolem Boha a náboženství jsou spíš delikatesou, kterou si zbytečně kořeníme jedem.
