Určitě máme v mnoha tajných prostorách pomyslných skříní různé typy kostlivců, možná jen kousky, třeba jen ty maličké kůstky, jaké jsou v nártu a záprstí. Někdy se v pomyslné skříni uvolní ještě pomyslnější pérko a šuplík nebo dvířka se otevřou, doslova vylétnou a obsah léta ukrytý se ocitne na světle. Mívá dokonce tu nepříjemnou vlastnost, že umí plácnout přímo do tváře.
Dnes mne zaujala malá debata kolem odpouštění. Bylo to jenom několik vyměněných vět po povídání a smířlivých výzvách kněze, ale jako ten čertík z krabičky cosi vylétlo. Vzpomněla jsem si najednou na situaci před několika dny. Vypadalo to, že někdo přijede, celá směs lidí vítaných s člověkem, který hodně ublížil. Ne přímo mně, především mé rodině.
Je to tím pikantnější, že jsem někdy v létě docela jednoznačně povykládala cosi o tom, že odpouštět lze, že osud leccos srovná tak, že je možné pokrčit rameny a říct „Je to srovnané, může přijít odpuštění“. Teď mne zaskočilo, jak jsem se při pouhém náznaku možného setkání našponovala. Copak se to děje? Co to v sobě nosím?
Ne, že bych se cítila být povznesená nad špínu světa a házela všechny soudy na pánaboha, ať to za mne srovná. Ano, zastávám názor, že dám někomu šanci dvě a potom nechám být i ty, kdo jsou nepřátelští, protože je skutečně jejich vlastní postoje a skutky semílají, dřív nebo později. Je v tom trochu rozdíl, protože čas mnohé prokáže. Nepřivolávám trest shůry, očekávám další vývoj událostí. Holt jsem chvíli vyrůstala v prostředí, kde jsou důležitější, větší věci, než hašteření a pinožení.
Jak to tedy s odpuštěním a odpouštěním je? Má být nejvyšší metou nastavení druhé tváře? Ono to někdy zafunguje, ale jenom někdy. Bývá výchovné vzepřít se, pro obě strany. Na jedné straně je zachována důstojnost a zjištěna osobní síla. Být obětí není moc zdravé a osvěžující pro duši. Zvítězit sám nad sebou a svými strachy může pohnout i větším vesmírem, než je sebevědomí údajně malinkatého človíčka. Na straně druhé je velice potřebné a výchovné pro tuto druhou stranu vědět, že dotyčný narazil. Může ho to srovnat do normálnějších mezí, protože v opačném případě bude své hranice možného posouvat. A stát se horším, než by sám chtěl.
Pozoruji, že lidé, poničení ponižováním a pronásledováním, někdy po letech, když jsou oproštění od styků s dotyčnou osobou, odpouštějí. Jsou rádi, že to mají za sebou, navíc jim mohl ubližovat někdo z blízkých, z rodiny. Slyšela jsem už takové odpuštění, spíše povzdech ve smyslu, že je to tolik let, že to odnesla voda, vlastně je to odpuštěné, co jiného taky dělat.
Další naopak vzplanou a nenávidí. Zuřivě, horoucně, tvrdošíjně. Ani po letech nezůstanou v klidu. nepomůže argument, vysvětlení, pokus o jejich možný náhled z jiné strany. Kdepak. Jako by už jen proto, že pravda musí být jednoznačně na jejich straně, také právo a morální převaha, jsou hlasitě nesmiřitelní. Nelze odpustit, nikdy!
Nevím, jestli je běžně v lidských silách odpouštět nejstrašnější zločiny na blízkých lidech, ale vím, že to semtam někdo dokázal. O tom nechci mluvit, i když jsem slyšela smíření s velkou dávkou odpuštění od matky, které před očima kvůli nehoráznosti vševěda zemřelo dítě.
Jsou mnohem všednější záležitosti. Dost často se taková ta nesmiřitelná zloba a nenávist pro křivdu objevují spíše tam, kde byste našli i vlastní přičinění. Ne nadarmo se říká, že nejvíc nesnášíme a nenávidíme ty, kterým jsme my sami ublížili. Těm se asi jen tak snadno neodpouští, že? Mohlo by jít o ten háček, že nejdřív musíme dokázat odpustit sobě ty chyby nebo celé sledy skutků, které se udály a uzrály do takovýchto plodů.
Nejméně snášíme svůj vlastní obraz, pokaňhaný nedokonalostmi nebo chybami. Kdo by na to měl nervy, pořád se usměrňovat, něco si vyčítat. Snad nejvíc umějí bolet chyby zastydlé, neukončené věci, černé svědomí. Co všechno lze odpustit sám sobě? Je to odpuštění nebo zastrčení do nejtemnějších hlubin a šuplíků? Pokud se s něčím takovým vyrovnáme, je to jistě hodně osvobozující, ba dokonce povznášející. Možná i dlouhodobě.
Jak by to bylo snadné soužití se všemi, kdo by kolem nás dokázali otevřít své skříně a nechat na slunci rozpadnout v prach všechny staré kosti a mumifikované pozůstatky starých událostí! Zároveň však pochybuji, že by nám bylo dobře s věčným úsměvem na tváři a rozevřenou náručí, tryskající dobrem a láskou. To se může poštěstit na chvilku, má to svůj růst, vrchol a uklidnění (ba i u lidí nemocných), ale představa „rozvinutí svého klidu“ do pospolitého štěstí, žitého všemi jako v ráji je skoro zrůdná. Člověčenství tomu chybí. Tudy asi, takhle hromadně a v tančícím davu, radši ne.
Kam se mi podělo odpouštění? Dobrala jsem se nakonec k tomu, že nejdřív si musím srovnat věci sama se sebou, možná se i zaposlouchat do toho, jak mne kdo viděl, jak se vedle mne kdo cítil. Otevřela jsem krabici se starými dopisy a dýchla na mne spousta bolestí z okruhu lidí, kterých se moje pozastavení týkalo. Je to hodně živé, pořád. Uvědomila jsem si, že nejvíc záleží na tom, jací jsou všichni aktéři dnes, možná jací budou zítra. Takže žádné povinné usmiřování se a očišťování dušičky a zapšklých postojů.
Kdepak, neodpouštím jen proto, že se převalil čas. Nebo že by měl někdo malér a „Osud“ ho vytrestal. Nebo že nic nezmůžu, protože si žije jako prase v žitě a já bych se špinila nějakou údržbou nepozitivního přístupu. Houbeles! Pro uzavření příběhu, pro vymetení šuplíku očekávám pochopení toho, co bylo, i ze druhé strany. Což teprve přináší mně srozumitelný mír. Až tehdy dovolím duze, ať se klene, třeba i dvojitá.
Možná to není správně křesťanské, ale zaplaťpánbu nejsem křesťankou.
