Už jsem se tu zmínila, že chodím do rodin a pokud mohu, trochu poradím, pochválím, doporučím promyslet si, jak zvládnout změněné životní podmínky. Žiji ve městě, kde i ty přízemní takzvaně bezbariérové vilky nějakou bariérku najdou. Někdy totiž lidi chodí jenom se šoupáním nohama, práh je už překážka. Vraťme se do města: do řadových domů musí být před vchodem aspoň jeden schod, lidé v koupelnách dělají skoro veletoče, aby se mohli osprchovat a umýt. Napadlo mne, že když se dnes tolik lidí snaží rekonstruovat byty, že se pokusím napovědět, co radši vymyslet, aby ten dům nebo byt vydržel tak, jak si představujete – napořád pro vás.
Velice málo stačí, aby se člověku hůř chodilo. Stačí úraz (blíží se zima, leckdo to nechtíc vyzkouší), berle nebo hůl. Velmi špatně se začnou ohýbat kolena, což snadno potrefí člověka ještě před třicítkou. Menisky třeba, znáte to. Jako hodně drsné mi připadá strmé schodiště do rodinného domu, betonové desky nebo železné rošty nasazené na dvou šikmých nosnících (nebo jak se to jmenuje), ba ještě líp bez jakéhokoliv zábradlí. Na tom se přizabijete i jako zdraví. Nedávno jsme špekulovaly s paní domu, jak tohle změnit pro vozíčkáře. Vyšla nám jedině nájezdová rampa, sahající přes trávník až skoro k plotu, tak šíleně strmé to mají. Ne, plošina by nebylo to pravé, to už měla zjištěno. Vystoupala jsem již po několika jinak děsivých schodištích. Velmi úzkých, skoro továrních, ačkoliv jinak do vilek luxusních. Že by dobová móda? Brrr.
Už jsem se tu ve článku Vězněm svého domu zmínila, jakou pastí bývá bytovka bez výtahu. Často existují ochotní sousedé, co pomůžou, vynesou nákup nebo přímo vytáhnou jedince do schodů. Jenže na to nejsou stavění všude ani v tom našem městě, kde pořád chválím, co všechno jsou pro sebe rodiny schopny udělat. Viděla jsem dokonce soustavu lan s uzly, chycenou u stropu, aby se člověk se silnými pažemi dokázal přesunovat jen s malou pomocí.
Naopak vím o lidech, zcela závislých na ochotě jednoho – dvou lidí, co přijdou i z druhého konce města. Někdy jsou to lidé s rodinou, jenže vytíženou nebo rozprchlou po světě. Znám staré ženy, vlekoucí na zádech muže do jiného patra na WC, protože toaletní židle je buď nenapadla nebo byla rázně odmítnuta v době, kdy její potřeba ještě nebyla tak akutní. O objevu dosažitelnosti močové lahve „bažanta“ ani nemluvě.
Pamatuji se na secesní dům, kde bydlela teta. Fascinovalo mne, že chodí na záchod a do koupelny mimo byt, do mezipatra. Bylo tam citelně chladno, ale brala jsem to jako těžkou romantiku. Ještě na začátku 80.let si koupelnu a WC udělali v bytě. Jistěže jsem mezitím zažila záchodky na pavlači nebo na chodbě starších domů, Praha je na ně pořád ještě bohatá. Snižovaly nájem, pokud se pamatuji. Jenže nyní mne opět opakovaně fascinovalo, že lidé, celkem šikovní a ne nemajetní, setrvačně používají zařízení mimo byt. Jednou jsem známým, kde žena opravdu šíleným způsobem tahala do patra velmi dlouhým schodištěm svého muže (sama měla páteř v háji) způsobila osvícení. Já se zeptala, proč si nepořídí chemický záchod. Nakonec nebyl záchod chemický, nýbrž normální, neboť muži v rodině začali myslet. Nad dolním WC měli špajz, nevyužívanou komoru. Zkrátka tam utrpení a zoufalá situace nasadily všem klapky na oči a špunt na mozek. Najednou se prorazila podlaha, odvedle natáhla voda. Ne všude to jde, samozřejmě. Minimálně ten chemický by se však dal použít v mnoha domácnostech, kde toaletní židle budí hrůzu. Koutek by se našel, paraván nebo závěs taky.
Lidé zkrátka řeší velmi namáhavě věci, které by je nemusely zaskočit, pokud by se již dříve zamysleli nad praktičností a výhledy. Úzké dveře na WC a do koupelny vás velmi znevýhodní, když potřebujete vozík anebo máte přes sto kilo. Což se vám může stát i kvůli otokům. Divili byste se, kolik lidí se nešťastně tlačívá skrze šedesátky! Panelákové jsou trochu smířlivěji brané, ale pokud se při přestavbě domku hodily nějaké levné úzké ze druhé ruky (to nám stačí, škoda místa), mají velmi trpkou příchuť!
Sprchový kout s vaničkou, to je praktická záležitost pro lidi jako já, co si občas potřebují hrát na vanu, ať kvůli očistě nebo prádlu. Jenže vaničky jsou z plastu. Plast po čase praská. Moderní doba počítá s tím, že budete muset obměňovat, aby se mohlo dál vyrábět. Kovové nejsou moc levné. Vaničky navíc nemívají rovné dno, když jsou větší, štokrle v nich se viklá. Často mají tvar kruhové výseče, aby se ušetřil prostor. Jenže se do nich nevejde zmíněné štokrle, když je nutné usednout, protože nelze vydržet stát. Sedátko nemusí vyhovovat, jakmile pomáhá další osoba. Zapomíná se na madla (jsou k dostání i přenosná s přísavkami). Do vysokých vaniček se velmi špatně vstupuje, pokud bolí klouby.
O vaně vůbec nemluvím, to je past i pro jinak zdravého člověka, co v užší vaně podřimuje a ztuhne. Berete si k vaně mobil? Doporučuji. Z vany a do ní se hůře pohyblivý člověk sám nedostane, dokonce i s pomocí může jít o bolestivou proceduru. Potkávám lidi, které vyškolilo vytuhnutí a dlouhé hodiny, než přišla pomoc. Sprchování ve vaně, když pomineme úzký prostor, klouzavost i s podložkami? Ano, existují stoličky a sedátka. S plastem a lámavostí. Nejpraktičtější je tedy sprcha, klasický odtok a dlaždice, s nízkým ohraničením na výšku cca 10 cm. To si každý může udělat, jak chce široké. Pro vozíček i bez části ohraničení, případně s nájezdem.
Zajímavé jsou také debaty na téma, co dotyčný ještě myslí, že zvládne. Koupe se zásadně sám, případně vystačí s partnerovou pomocí. Záludná otázka, co těžký člověk udělá, když partner zeslábne, dotyčného zarazí. To neřešil. I když se ten druhý sotva plazil, zatím pomohl. Jenže bude hůř a hůř, což drze osmdesátníkům i mladším vysvětluji. Pečující jen velmi plaše uznávají, že se vždycky snaží, ale když on nebo ona… Platí to opravdu bez ohledu na pohlaví, po čase je prostě každý pomáhající člověk sám fyzicky „načatý“. Proč trvá ten potřebný na svém? Stydí se, rozhodne se být obnažen pouze před tím druhým – a odmítá i profesionální pomoc pečovatelky. Nebo je osamělý a vždycky se nějak opleská žínkou, ani své děti k tomu nechce. Nehodlá obtěžovat, nehodlá přiznat závislost. Roztomilé je to u lidí po opakovaném úrazu. Kompromisem může být jejich dohoda s tím, kdo stejně do bytu přichází pomáhat: Tak mi zatím vyluxuj, já se osprchnu, kdyby náhodou něco. Jsem ráda, když se potom dozvím, že to prý nebyl špatný nápad.
Procesem, který čeká každého z nás, je denně vstávat z lůžka a zjistit, že to z nízké postele bez opory, zapření se nebo dokonce zvednutí kýmsi dalším není ono. Na to může stačit klidně i chřipka, abychom si zkusili bezmoc. Ano, zajisté jsme si pořídili bezvadnou ložnici a nebudeme najednou vyhazovat tisíce oknem, abychom šíleli s praktičností. Není třeba. Pokud jde o snazší vstávání a uléhání, často stačí dokoupit matraci, položenou na stávající lůžko. Nemocniční postele nemají výšku 90 cm pouze pro pohodlí personálu, který se k vám sklání, víte? K údržbě letišť a nových postelí patří také nepromokavá vrstva, kterou si i sami dáte už v případě, že se chcete „jen“ vypotit. Aby vám matrace déle vydržela. Lze použít igelitové chrániče (jako natahovací prostěradlo), velký pytel na odpadky nebo igelitový ubrus či voskované plátno pod prostěradlo normální. Pokud by to pocitově nebylo ono, tak ještě oddělte tělo od nepropustné vrstvy dalším prostěradlem nebo podložkou. A můžete se potit, balit do celkových nebo částečných zábalů nebo spát v relativním klidu v časech odvodňování z otoků. Například.
Protože se dnes vyrábí sériový nábytek spíše klumpovitý, nemusíte se s vyhlídkami na případné nemoci a ležení po koupi nového nábytku moc trápit – po nějakých čtyřech pěti letech se stejně přiblíží výměna. Možná si rovnou vyhlédnete lůžko s elektronickým polohováním. Věděli jste, že se dá taková postel snížit až k podlaze a člověk neovládající nohy se může libovolně překulovat a plazit po koberci a dopravit se tak, kam chce? Vrátí se, vyleze na postel a vyvýší, aby mohl na vozík nebo toaletní židli. Prostě má víc možností pohybu a také procvičení partií, které by zlenivěly. Patří mu celý pokoj!
Nepříliš roztomilé jsou oči navrch hlavy, pokud rodina prozře a náhle podezírá člověka z demence. Nejradši by ho nějak svázali a omezili co nejvíc v jeho vlastním bytě, i když jde o přechodnou záležitost po těžší nemoci nebo úrazu. Nebo rovnou strčili do LDN. Jenže člověk ve vlastním prostředí běžné úkony zvládne velice dlouho. Přímý oheň (sporák) lze snadno zrušit, pomoc s donáškou jídla, přítomnost u koupání a pomoc s praním eliminuje většinu rizik a potíží. Zažila jsem mnohokrát, že rodina rozhodla, že si „nevezme na triko zodpovědnost“ a člověk podlehl silnému nátlaku. Šel do domova – a vlastně by ještě nějakou dobu mohl být ve svém prostředí. Strašáky zvané Alzheimer a Demence dokážou nejen deptat jedince zevnitř, ale také mu ubližovat i „zvenčí“, protože přilípnutí nálepky může být cestou odklizení „k odborné péči“. Někdy je pomoc zařízení nutná, protože není dost pomoci v okolí. Když není stacionář, odlehčovací služby, dostatek ochotných členů rodiny nebo společnost dalšího člověka ze sousedství – ale to už je pohádka o tom, jak si to i my pro sebe jednou připravíme, zajistíme, jaké požadujeme služby (a využíváme) ve svém okolí.
Dovoluji si na závěr připomenout, že v časech, kdy máme ještě dost sil, do té šedesátky, je dobré si představit svůj život doma s omezeními a slabostí (však jsem vám připomínala stavy, kdy by nás i vánek porazil, při horečce a podobně). Pokud se hodláme stěhovat do vhodnějšího bytu, bylo by lepší o tom uvažovat už kolem padesátky, protože při velké změně sousedstva, tedy komunity a místa, potřebujeme stihnout udělat si přátele a zabydlet se. Pokud se vy sami chýlíte k budoucnosti pečujících, ještě rada na závěr: zkuste lákat své milé na počítač. Lze oblomit i lidi kolem devadesátky. Hra je společná všem – co takhle nejdřív kartičky? Fotky na monitoru? Mail nebo dokonce skype? Internet otevírá veliké možnoati a blízkého člověka lze poté komandovat – pardon, denně kontrolovat – třeba až z Kanady.
Ono to půjde, stačí chtít.
