S výročími to máte těžké. Jak se víc o někom mluví, hned se ozve hlas, že se z dotyčného dělá ikona a že se píše moc, byť leckde média poněkud opisují jeden od druhého nebo se rozhodla jít s proudem. Já vám dnes povyprávím o slečně Magdaleně. Určitě jste o ní neslyšeli a ani neuslyšíte. Za prvé to byla ženská na konci a přelomu 19. století, za druhé byla obyčejnou dělnicí a za třetí mám jen jediný zdroj, protože vzdor respektu, úctě a povědomí širokého okolí nestála za zmínku novojičínským, aby ji zapsali mezi své osobnosti. Rodiště Velké Kunčice pod Radhoštěm se dnes asi jmenuje jinak (pod Ondřejníkem?) a ani ve Frenštátě o Magdaleně nic není. Strejda Google zkrátka vrtí hlavou, až se monitor klepe.
K ikonám bych chtěla podotknout, že to byly silné osobnosti, které měly podmínky (včetně těžkostí a vlastního úsilí), aby byly hodně vidět. Proto nad nimi nemávám a nebudu mávat rukou. Vnímám je tak, že jsou symboly toho, co nám zůstalo z oněch dob a jako u nadpisů je vhodné číst dál, tak u daných osob je vhodné podívat se na širší kontext. Místo zbožtění je dobré zjistit, že byli naprosto obyčejnými, s lidskou podstatou, chybami i vrtochy, že se jim leccos nepovedlo, ale šli dál a výš, učili se za pochodu a pochopili, co je potřebné. Nebo taky ne. Milada Horáková neutekla za kopečky, protože možná vůbec nedokázala přijmout, že by se k ní někdo mohl zachovat, jak se zachoval. I to je vhodné pochopit a pamatovat si. Vyprávěla mi bývalá manželka StBáckého – inu, hovada, jak se chlubil, že důležitě svědčil právě u soudu s Horákovou. Náhodou mám slavnostně vydaný spis – zápisy z onoho procesu, přímo z 50.let. Paní jej pozorně pročetla a konstatovala, že byl (…), když se tímhle chlubil, přitom kecal, není tam ani zmíněn. Stejně by tam prý lhal…
Vraťme se ke slečně Magdaleně, to už bude trochu jako pohádka. Sedmého července by měla půlkulatiny, narodila se totiž na Valašsku v r. 1865. Maminka ovdověla, než vyšla obecnou, takže po škole ihned šest let sloužila a potom chodila do továrny v Čeladné. Tovární dělnicí zůstala až do své smrti. Továrnu změnila jen jedinkrát, po šestiletém tkalcování šla do Nového Jičína, do tabákové továrny. Zemřela pátý den po operaci v nemocnici, v poledne 25. 12. 1911.
Co je na ní tak podivuhodného? Sama se vzdělávala, byla ve spolkovém životě jako ryba ve vodě. Skvěle řečnila, uváděla logické argumenty, měla bohatou slovní zásobu. Roku 1898 založil tehdejší kaplan J. Šrámek v Novém Jičíně spolek „budoucnost“. Ženský, křesťansko sociální dělnický spolek, kam slečna Magdalena ihned vstoupila a již za rok byla jeho jednatelkou. Pilně četla, hlavně křesťansko sociální osvětový tisk, chodila na vzdělávací přednášky. Osvícený „důstojný pán“ vedl ji i ostatní členky k dalšímu prohlubování znalostí a souvislostí, takže slečna Magdalena byla nadšenou a veřejnými záležitostmi dobře obeznalou dámou. Ba co víc, uměla mluvit tak, že jí lid obecný dobře rozuměl. Stala se v celém hnutí nejlepší lidovou řečnicí.
Neseděla za bukem, přednášela po Moravě, Čechách, Slezsku, dokonce i ve Vídni. Ochotně vystoupila na velkých sjezdech stejně, jako v zapadlé dědině. Často všichni koukali, odkud přijede nastrojená slečna dávat moudra – a ona mezi nimi zatím prošla naprosto obyčejná, prostě oblečená paní. V r. 1900 na Velehradě (II. všeobecný sjezd křesťansko sociální) byla hlavní referentkou o ženské organizaci u nás. Běžně radila lidem kolem sebe, uznávali ji i muži. Jenže ne všichni. Již nebylo možné někoho jen tak propustit, v továrně ji aspoň přeřadili na hůře placenou práci, ale nestěžovala si. Za pár let to zjistil její učitel Šrámek a dokonce až na říšské radě, kde se jednalo právě o tabákových továrnách, zakročil. I předseda celé organizace se jí zastal a dostala zpět své místo. Dovedete si dnes takto představit někoho v politice, byť na nižší úrovni?
Vždycky prý byla usměvavá, veselá, věřila na lepší časy, kdykoliv se něco nepovedlo. V těch časech nebylo běžné běhat za doktory. Než šla do nemocnice, dlouho trpěla, cituji, „šílenými bolestmi“. Přesto se snažila být trpělivá, snášet své chronické potíže. Jako hluboce věřící se připravovala na smrt delší dobu, snažila se po sobě zanechat čistý stůl. Domnívám se, že ve strohých informacích o jejím životě ( Křesťanský sociál, r. 1913) nejvíce vykreslí obraz jejího vlivu na širokou veřejnost shromáždění na jejím pohřbu a zádušní mši.
27. prosince 1911 se konal pohřeb. Před rakví dlouhou řadou kráčely její organizované dívky a ženy. Také kněží z okolí její rakev doprovázeli ke hrobu. Když rakev spouštěli, tiše se všechny ženy rozplakaly a štkaly. Na pohřbu nechyběla ani zástupkyně všeodborového ústředí (také slečna) Františka Menšíková z Brna. Ústředí zařídilo také rekviem za duši zemřelé u sv. Michala v Brně dne 29.12. Přítomen byl např. náměstek zemského hejtmana hrabě Seilern, 11 poslanců, důležití pánové a dámy z křesťanského a odborového sdružení (15), zástupci dalších nejrůznějších spolků a stavů. Na věčnou (byť nespolehlivou ) paměť byl vydán článek o pěti stranách, s velkou fotografií, hned na úvod útlé knížečky, z níž čerpám.
Co ta organizace dělala? Vybírám ze stanov z r. 1912:
1. Každý člen má právo na bezplatnou právní poradu.
2. Vznikne orgán organisace (pravděpodobně měsíčník)
3. Je zřízen fond pro pozůstalé dvojí třídy: ve třídě první 100 K, ve třídě druhé 200 K podpory. Příspěvky pro první třídu 15 hal. měsíčně, pro druhou 30 hal. Fond je závazný. Po prvním roce nárok na 40%, po třetím 60% a po pěti letech úplná podpora úmrtní.
4. Budou činěny kroky k získání živnost. úvěru (sloučili se s nimi živnostníci, uznali je za silnou stranu).
5. Budou zřizovány besedy a učňovské besídky.
6. Budou zakádána družstava výrobní, spotřební atd.
Když listuji knížečkou dále, mluví se tu o tom, jak je nutné věnovat se mládeži, která v továrnách pracuje od 14. let, o placení příspěvků – a také o tom, jak od organizace dostat podporu v nezaměstnanosti, jak hlásit organizaci nemoc, o změnách mzdy a případných stávkách, proplacení cestovného při nástupu do vzdálené práce, na stěhování, jak se osvobodit od vojenské taxy, …
Zaujal mne také požadavek na zvláštní soudnictví mládeže, které u nás vzniklo až po osamostatnění jako úžasný výdobytek – a byli jsme v tom opravdu výjimečným státem. Tohle všechno bylo již v náplni bohaté činnosti Magdaleny Krkoškové, protože samo o sobě se to během roku nevycucalo z prstu. Ona získala širokou podporu pro všechno, co vás teď možná udivuje, a patří k těm, kteří se postarali o naši přítomnost. I když to leckdy úspěšně packáme.
