Probudili jsme se do rána zalitého sluncem, ojíněného mrazíkem – a po oslavách poněkud trpkého. Jsou vidět výsledky voleb v obcích a lidé se chytají za hlavu. Proč ANO, proboha?! Proč tolik? Proč tak malá účast? Jak to, že je Tomio často v závěsu za Burešem? Vždyť tady lidi živí práce v Německu…
Karlovarský kraj a náš ocásek tuplem, to byla prostě dlouho, předlouho rudá výspa. Ještě na konci devadesátých let byl okres Tachov a okres Cheb tím nejhorším odbytištěm na cokoliv. Aby se třeba řidiči (a rozvozci) těch různých žužu a gelových hloupůstek uživili, musela firma vymyslet kolotoč, kdy prostě jednou za čas dostal dotyčný zaměstnanec na starost právě tenhle kraj. A to si vemte, že jde o dobrůtky, co frčely! Prodejce luxusního dámského prádla se v půlce devadesátek chytal jen v několika penzionech, kde se děvčata chtěla líp oblékat (před svlékáním).
Když jsem teď četla ony nechápavé dotazy, vzpomněla jsem si na historku, jak někdy v ´93 zažil náš známý cosi neuvěřitelného. Jel do Hranic služebně, ale vlakem. V Aši se motoráček téměř vyprázdnil a on se začal cítit nejistě. Zbytek lidí se po něm koukal, semtam si někdo špital. Vystoupil, zeptal se na cestu a šel. Od nádraží se za ním drželi dva lidé. Když prošel vrátnicí k úředníkovi, s nímž jednal, ozval se za chvíli telefon a pán do něj sdělil: „To je v pořádku, je u mně.“
Pokud nerozumíte, tak vězte, že běžel čtvrtý (ano, ČTVRTÝ) rok od revoluce a pro zbylé osazenstvo motoráčku byl dotyčný potenciálním narušitelem již bezdrátových hranic, případně snad i záškodníkem, který dokonce směřoval ke klíčovému průmyslovému (již chcípajícímu) objektu! Tak zažrané to bylo, svoboda nesvodoba. Tak zažrané zůstává leccos.
Ještě někdy kolem roku 2005 jsem slyšela hovor několika místních žen (v autobuse nešlo přeslechnout) co budou volit. Jedna pronesla, že se zeptá souseda, on to ví, a bude volit, co on řekne. Ostatní přikyvovaly. Když jsem dělala sociální pracovnici v domově, před prvními volbami mi několik žen řeklo, že budou volit ČSSD, protože ten jeden pán mezi nimi by se jinak zlobil. A pár dalších zase chtělo, aby měl pan ředitel radost, že dají hlas jeho straně (on s nimi o tom ale nemluvil, jen předtím občas kandidoval). Ale tamten pán se to nesmí dozvědět… Chápete? Potřebovaly mít klid a nechtěly nějak vyčuhovat. Hodit to „řediteli“ byla už malinkou vzpourou jednotlivců. Byla pro ně novinka, že opravdu nikdo nic vědět nebude a mohou dát hlas podle sebe. „A budete tam za zástěnou se mnou?!“ „Ne, musím zůstat vedle.“ „A můžu si nechat v obálce jenom ten jeden lístek, aby mi to nikdo nerozmluvil?“ „Samozřejmě.“ No a protože v tomto městě volívalo kolem 300 duší i s mou rodinou, byla zdejší vysoká účast, kolem padesátky lidí, značnou silou, která přidávala při volbách další barvy. Co na tom, že se výsledek moc nezměnil, jen časem byla z rudé oranžová s několika proužky? Mně šlo o to, že tihle lidé zvedali hlavu. Jak je to s nimi dnes, netuším…
Další pohled: Minulé volby, sousedka se na zastávce ptá, jestli taky budu volit Babiše. Vyděsila jsem se, proč, proboha, toho?! Je to moje vrstevnice, nikoliv hloupá, nadávává na lecjaké poměry… Jenže Babiš je nyní její favorit a basta. Ostatní všechno už rozkradli a těch pár milionů, co mu dokázali, v tom tudíž nehraje roli. Maká. „A já to sleduju, pani, nejsem blbá, víte, mně jen tak něco nenakecají!“ Půlka zastávky přikyvovala a byla jsem skoro ráda, že můžu nastoupit. No, od těch dob se bavíme jen o jejích kočičkách.
A ještě: Je po první vlně, velmi dobrá známá na nějaký exces Babiše reaguje dlouhým monologem, že lidi nechápe, protože to právě on rázně zatočil s pandemií a jsme nejlepší a vůbec. Zeptala jsem se jí na lednovou sněmovnu, kde po něm opozice chtěla data o připravenosti. „Rúšky sú.“ A nebyly. K epidemiologicklým opatřením byl dotlačen, dokonce sebral Hamáčkovi jeho rozhodovací pravomoc, jen aby zachránil tisíce mrtvých. Dnes to vypadá jako anekdota, ale třeba měl vizi, že těm tisícům umožnil žit ještě tři čtvrtě roku… „To jsem nevěděla, to nesleduju,“ pravila paní, která lítá jak šuspajtl a stará se o rodiče a zrovna nemocného manžela a bojí se o všechny. Byla na mrtvici, že se v práci nenosily roušky a vůbec se blblo. „Ale stejně byl ráznej a pevně to chytil!“ Že nic jiného prostě nemohl, už nepobrala. Bála se prostě strašně moc o všechny své. Sedřená až na kost, sendvičová pečovatelka jak vyšitá. Druhá vlna jí vzala naštěstí pouze jednoho člověka, byť to dostali všichni… Ale další opatření prý byla také rázná a Babiš se pro ni stal tím, kdo byl jejich tváří.
S nezávislými informacemi jsme měli dobrý vztah od samého začátku. Jsme odběratelé Respektu (plus Reflex, než se změnil a Lidovky pár let) od dob, kdy chodil na Ašsko jen pro nás a jednoho známého. Pokud jsem někomu doporučila, tak se většinou ošíval, že má svoje noviny a taky jsou dobrý. Tedy Blesk, Právo nebo ženozobí počteníčko s křížovkami. A nelžu, dva roky jsem na krámě měla i tisk. Když se objevil Deník N, zjistili jsme, že je nad naše síly denně toho tolik dobrého číst, protože by člověk nedělal skoro nic jiného. Taktéž diskuze nad tématem k tomu přece patří. Vzdor tomu, že tam byly i velké obrázky. Prostě tak sdělný text, na jaký jsme už nebyli zvyklí, informace dobře dokládané… Ani elektronická forma nás nenadchla, byť přece jenom znám pár lidí, co jsou zde předplatiteli. Prostě papír je papír. Jenže pozor, na celé Ašsko (Aš, Hranice, Hazlov a vesnice) chodilo na jediné prodejní místo pouze PĚT kusů. A já brávala většinou poslední. Blesk a AHA! vedly dál. Bohužel tohle je minulost, už cca dva roky (kupodivu po nějaké Burešově aférce, ale může to být souvislost velmi, velmi náhodná) byl tento prodej zastaven. Nepodařilo se ho obnovit, takže noviny si koupím pouze, pokud zajedeme do Chebu. A to už je sakra velká oblast, nezasažená nebabišovskými nebo nerudými deníky! Tam bývá Denik N dost rychle pryč (ale jen na několika místech, v každé trafice není).
Konečně Fórum, velmi čerstvý týdeník, co se nám hodně zamlouvá. Toho je dost, také tady u nás je vidět, ale vznikl na poslední chvíli a moc rozruchu nestačil způsobit. Určitě ne v myslích těch, co tady vědí svoje a basta. navíc předebvším v Chebu vyskakují Aňáci jak čertík z krabičky, pokud by se něco mělo povést současné nezávislé radnici. Anebo jí přišpendlí cosi strašného, byť to s ranicí a starostou moc nesouvisí. Jak tedy chcete, aby zde byl někdo regulérně informovaný a měl přehled, když nemá, jak? Pouze ústním podáním?!
Václav Havel kdysi připomněl, jak Mojžíš vedl svůj lid čtyřicet roků pouští, aby se vyměnily generace. Aby vyrostly ty nové ve svobodě a nesvazoval je návyk na otrocká pouta. Dnes žijeme déle, než tehdy a těch čtyřicet roků v oblastech téměř otrockých ještě zdaleka neuplynulo. Ono je to vidět i na tom, jak odsud vzdělaní mladí lidé utíkají. Dvě třetiny mých děti… Je pro ně také málo práce a mnozí vedoucí záorveň mívají strach, aby nebyli přeskočeni nebo vyměněni. Taky bych utekla, těch pár kilometrů se dá ujít i pěšky. Jenže umět jazyk, kolikrát jsme o tom mluvili. Moje profese vyžaduje hodně, hodně dobrou znalost… Tak radši dělám pro českou literaturu a holt v tomhle prostředí.
Je tomu tak. Chybí rozhled, vzdělanost i důraz na dobré mravy. Leckde je šikany hromada – po celém kraji. Politické trafiky jsou pěkné svinstvo, řeknu vám. Jenže ledy se hýbou a tají. Jistěže pomaloučku a zlehka, aby si leckdo ze starých struktur příliš nevšiml. Přece jenom má smysl něco dělat, hlavně pro ty lidi kolem, ty takzvaně obyčejné, tišší. Potom se ale nestačíte divit, jak výjimeční mnozí jsou. Jenom na sebe moc neupozorňují a to je celkem škoda, protože málo ovlivňují své okolí. Nu, byli naučeni nevystrkovat moc hlavu, dostává se po ní pořád, vidí to kolem.
Držte nám tady palce a prosím, moc nenadávejte – spíš ovlivňujte, ukazujte, že i tady může být líp. Díky.
