Vypůjčila jsem si název staršího filmu, protože se ve mně leccos sváří a někdy mám, namouvěru, chuť pronést to nahlas.
Víte nebo nevíte, ale jsem člověk, co se nestydí být sociálním pracovníkem a pokud mám věřit tomu, co se mezi námi děvčaty a chlapci povídá, asi jsem opravdu výjimečná v tom, že si tak dlouho vedu blog pod takovou zlehčovanou a přehlíženou vlajkou. Hodně se zamýšlím nad tím, jak se co u nás proměňovalo a vyvíjelo (však jsem tu dost psala i o hnutích kolem pomoci, péče a nejen sousedské vzájemnosti) a nepočítejte s tím, že bych přestala. Trochu mne potěšila krátká propagace naší práce, ale evidentně se báli zajít třeba na ÚP: https://www.youtube.com/watch?v=PY9t1_9ljB0&fbclid=IwAR0a3M9FK3_1DuMp4qC1G2H5bcM49e6RTID3o5-PadcppaaksxeRImTl0Lg
Co mne však vyloženě trápí teď? Lezu na různé stránky pro seniory, na FB je skupina Péče o stárnoucí rodiče (https://www.facebook.com/groups/737937036414780/?ref=bookmarks). I tady potkávám svou praxi v hněvu i výpadu „Proč mi to nikdo neřekl?!“ Ježíšmarjá, třeba proto, že nemáme křišťálovou kouli! Místní plátek čtou všichni a již několik let se v něm objevuje inzerát se vstřícně velkým písmem, nabízející poradenství a pomoc při péči starým a nemocným, od pečovatelské služby. Běžně tu drbnu mají v domácnostech, kam chodím.
A kdo všechno by věštecké předměty měl mít? Hodně se dnes háže zodpovědnost na jednotlivé praktiky, že to má říct doktor, když vidí, že to člověk potřebuje. Já za ty zdejší však tvrdím, že jsem zatraceně ráda, že vůbec „dejchají“. Navíc jeden často chodí do rodin a další dva k tomu lze ukecat, aspoň někdy. Máme i lékaře, dávno v penzijním věku. Nyní si mi stěžovala manželka jednoho, že mu lidi nedovolí skončit s částečnou praxí. Není zde prvním, kdo po osmdesátce stále chodí ordinovat. A to tu nejméně dva obvoďáci chybějí a nejméně dva pediatři také! Některé matky musely své děti přehlásit do Chebu, Skalné, Mariánských Lázní. Soustředí se sotva na to akutní a honem další do ordinace, prosím. Už i můj praktik mi řekl, že mne přestává mít rád, protože na příspěvcích musí vyplňovat měsíčně tolik dotazníků pro LPS, co předtím neměl za čtvrt roku. Jak by si našli čas extra důkladně posoudit potřeby rodiny a říct každému o příspěvek nebo další dávky? Lidé stárnou a pomoc jich potřebuje stále víc.
Někdy se spolehnou na sdělení pacientů a já potom z LPS dostanu za uši ve stylu „rozporuji sociální šetření v oblasti fyziologických potřeb“ jednoduše proto, že se nikdo jen tak snadno nepochlubí panu doktorovi s tím, že mívá mokré kalhotky anebo z něj občas vypadne hnědá kulička. Říkám jim „rozjásaní“. Já sám, já sám. Houbeles. Pomoc potřebují, ale odmávnou ji jako samozřejmost. Na některé rozjásavce si dám dost času a vytáhnu z nich při návštěvě leccos – ukažte mi však praktika, který má čas detektivovat hodinu a víc jen kvůli dotazníku. Senioři navíc dokážou tvrdit, že zmůžou vše, co bylo před čtvrt rokem nebo delší dobou, protože sice dneska nevyjdou do patra a sami nesejdou na ulici nebo do krámu, ale ono to třeba zase půjde. Určitě! Nojo, zadýchávám se, děti mne vozí na nákupy, musejí mne na schodech podepírat, ale to jen teďka… Co řeknou mně a co doktorovi? Před ním se bábinka narovná a dělá šikovnější, i když si dávno doma neohřeje ani polévku, plyn rodina radši zavřela. „Rozporuji sociální šetření v oblasti stravování, žadatelka dle praktického lékaře přenese, naservíruje a nakrájí stravu.“ Rodina jen hekne, že na celodenní péči je přisouzeno necelých devět stovek, když jsou u seniora několikrát denně a já bych tipla třeba i trojku. Což se mi děje často. Teď jsem navrhla jedné rodině odvolání, protože u babičky to i čpí a jen tahle jediná oblast ji dělí od dosažení vyššího příspěvku. Zatloukla lékaři hambatou skutečnost a ve svých očích na jedné straně zvítězila, na straně druhé je strašlivě uražená přidělenou „almužnou“ a nadává na mne, až mi píská v uších.
Naštěstí to vyrovnává paní, která mne poslechla a doktorovi přiznala i „hanbu“. Nedávno volala celá šťastná, že si může přísnou dietu obohatit, protože nikdy nechtěla synkovi dělat starost, že nemá moc peněz. Tutlala před ním prázdnou spíž, však jí platí byt a uklízí a pomáhá a pořád se ptá, co by potřebovala. Příspěvek mu správně dává, ale on obratem peníze vrací jinak. Nakupuje z něj, co si paní naporoučí. Ten první „ohromný“ (o 3000 víc) však utratila „jako milionářka“ a volala mi, jak šťastně „běhala“ s vozíkem, že jí doprovod nestačil. Ta prý měla takovou radost, že částečně i viděla na to zboží, na všechno, co si bude moci dopřávat! Má to smysl, i kdyby jen jedna jediná taková udřená chudá máma šťastně poskakovala mezi regály. V první nové zimní bundě po patnácti letech.
Dalším hlediskem je nadále většinová samozřejmost péče žen. Manželka, dcera, družka, sestra, ale i matka. Kdo může, dává ruce pryč, na straně druhé je schopen „kontrol“ a výčitek nedostatků v péči a hlavně: PRACHY! Příbuzní opravdu dokážou vyčítat i devět stovek při celodenní péči a ten dotyčný je někdy dokonce rád, že bere tak málo, protože co by mu dělali za dryje při čtyřech tisících nebo, nedej Bože, mnohem vyšším příspěvku?! Věřte nebo ne, jezdili jsme na kontroly i na běžné šetření do rodiny, kde dcera pečovala o dva manžele, co společně stárli. Pečující byla dcera, dětí ale víc. Kdysi, když měl jeden syn auto a péče ještě nebylo tolik třeba, frajersky je tu a tam svezl – to víte, že vždy dostal jejich miláček na benzín. Posledních pět roků se neukázal, ani nevěděl, jak potřeba péče rostla. Nakonec maminka zemřela před koncem posledního řízení, doplatek byl pár desítek tisíc, nepatřil do dědického řízení, ale synek s dluhy živě zbystřil. Znám ho léta, nepomlouvám. Nebyla jsem u toho, když dotáhl sestru na úřad, kde si před ním musela vyžádat kopii rozhodnutí a dát mu přečíst, kolik si dohromady „nahrabala“. Donutil ji, aby se s ním (na základě dávné „pomoci“) rozdělila. Ta paní byla z toho tak zničená (platila mezitím i sousedkám ze svého, když byla nemocná), že si ani nevyžádala potvrzení o době péče a šla do továrny „odpracovat, co zameškala“ – zbytečně, protože mohla mít započítáno nejméně deset roků. Tady byla chamtivost po velké částce, ale občas je závist s vlastním divným nehospodařením tak sžíravá, že se sourozenci i udávají, že péče není dobrá, aby to buď neměl vůbec nikdo nebo se to dalo jim. Dokonce i tam, kde je postižené dítě v dobré péči. Jenže rozhoduje ten, kdo péči potřebuje – a často ví, na koho spolehlivějšího se obracet.
Pouze asi ve třetině zdejších případů vidím, že se zapojí více lidí z rodiny. Jsou skvělí, aktivně se zajímají, společně konzultují, co a jak pořídit, zařídit. Mezi nimi i sociálka pookřeje. Každá rodina by totiž měla mít krizový plán, co dělat, kdyby. Bohužel se v terénu i na stránkách „Péče o stárnoucí rodiče“ nebo seniorských webovkách stále setkávám s tím, že ostatní rodina je daleko, že pomůže jen ta žena, která se svěřuje a hledá u ostatních, podobně potrefených, podporu a rady. Nebo tu diskutující trpce hodnotí, jak byl/a osamělý/á a nevěří, že by to mohlo být lepší. Dokonce máme i případy, že poskytovatel je volán k naléhavému případu péče třeba na Slovensko, kde žije ostatních několik rodin potomků všetně vnoučat a pravnoučat, takže třeba manželka nebo syn holt musí do LDN na měsíc-dva, než se na Slovensku všechno postaví do latě. Včetně vědomí, že bude nutné třeba starou paní zase dva další měsíce učit znovu chodit nebo bude potomek opuštěný a v depresi. Jenže když ono je to tak strašlivě naléhavé, nemůžete v tom tatínka nebo maminku nechat! (K tomu dodám, že mnoho rodin si bere starého člověka do Česka, ale ten tady nemá nárok na příspěvek, když hlavním pojištěním patří na Slovensko. Tam je jiný systém, stát rovnou platí hlavně pečovatele z organizací. Řešila jsem opakovaně a marně, zákon je zákon, pečující obrovsky obětaví a ponechaní bez pomoci.)
Třetí skupinou jsou naši milí nemocní a senioři. Žijí si stále kdesi v minulosti, protože současné možnosti zajištění nezažili, nepamatují a často tvrdí, že to nechají potřebnějším. Považuji to za náhražkové argumenty, zástupný problém. Oni nechtějí nic moc řešit, protože vstup ÚŘADU k nim domů po většinu jejich života znamenal obrovský malér. Z rozhodnutí vyšší moci byli lidi šoupáni kamkoliv, „kde bylo o ně odborně postaráno“. A aby třeba nedělali hanbu svému okolí – takhle se umisťovali bezdomovci z vůle úřadů kamkoliv, kde zrovna bylo místo. Že na novém místě dělali největší problémy, protože je nebylo možno vyhodit a oni věděli, že mají PRÁVO, to už bylo na dotyčném ústavu, aby zvládl. I házení talíře s jídlem na zem a řev, že to není žrádlo, jaké by dotyčný chtěl, jsem zažila. Lze to zvládnout. Od okamžiku (1.1.2007), kdy bylo zákonem stanoveno, že lze smlouvu ukončit a nazdar. I za mé éry v domově se domluvila ubytovna, pečovatelská služba a žij si, jak chceš. Naopak se spolupracujícím několika (i doslova ztroskotancům) lidem odbornou pomocí mohl zlepšit až obrátit život, zbavili se dluhů a začali si uvědomovat i skutečné prazáklady vlastní důstojnosti.
Vraťme se však k terénu. K lidem, kteří ve svém okolí zažili odklízení do ústavů, do zastlání v LDN, k lidem, kteří se bojí, že se jim stane totéž. Radši už ani své přátele v takovém zařízení nenavštěvují (někdy, uznávám, právě proto, že přišli a viděli, takhle skončit nechtějí). Vždyť by ztratili to svoje, sami sebe, své předměty, na něž se váže tolik vzpomínek, které kolem nich dál žijí! V běžném životě si neuvědomíme, jak drahocenné bývají „krámy“, lapače prachu, nepoužívané servisy a skleničky ve stěně. Málokoho v rodině napadne zaznamenat vyprávění o událostech a předmětech. Pokud já napíšu třeba článek o sklenkách Duritkách (https://www.i-senior.cz/neni-sklenice-jako-sklenice-znate-durit-mnozi-z-vas-ji-jiste-maji-doma/), jásá nad tím půlka čtenářů, jak si hezky zavzpomínali a jak je potěšilo, co se dozvěděli. Proč by takové věci nemohla psát třeba vnoučata a pra- na svůj web nebo vymyslet projekt pro třídu? Jde to, jedné paní učitelce jsem vypomohla materiály a byla z toho krásná originální práce žáků o TGM a vzniku republiky. Věci, co mají příběh a jméno, ožívají. Navíc jsou senioři obdařeni tím darem, že mají vzpomínky realističtější a barevnější než kdykoliv předtím. Vidí vše zřetelněji, i když nevědí, co bylo před chvílí k obědu. Náhle jim do pracně udržovaného setrvávání vstoupí ÚŘAD. SOCIÁLKA, ó ty hrůzo! Samozřejmě, že se vyděsí. Co bude, kam je zavleče? Mladí mohou tvrdit, co chtějí, určitě lžou a potřebují se zbavit starého člověka, co je jim na obtíž. Ani lidé z mladších generací dost dobře nemají ponětí, jak to kde chodí. Na dny otevřených dveří radši do domovů nejdou, radši si neprojdou stránky a fotogalerie, problém odsunují.
Domnívám se, že situace často souvisí i s nářky, které se týkají ovlivnitelnosti až stádnosti veřejnosti jako celku. Uplynulo příliš málo času relativní svobody na to, aby se většina lidí dokázala postavit za svůj život a byla za něj skutečně zodpovědná. To chce čas, možnosti a hlavně velkou sílu – a udření pečující ji prostě rozmělnili v každodenních starostech. Závislost na někom, kdo se tváří jako vůdčí typ, všem lidem zmáčknutým těžkou realitou totiž zdánlivě ulehčuje rozhodování a jeho břemeno, ať už se to týká čehokoliv. Kdo má dnes například čas na to, aby studoval několikery noviny, rozlišoval vlivy v pozadí na to, jak jsou zkreslené? Je lepší někoho vybrat, věřit mu a řídit se jím. Být v závětří za něčími zády. Fňukat, pokud se něco nelíbí – ale jejich nepříjemná realita bude jistě menší ze všech nabízených zel. jen se mrkněte na Parlamentní listy, tam je přece všechno! (A na naduté úředníky se po právu nadává. Nic nefunguje a oni si žijou…)
Například týraní lidé, žijící v násilí za zavřenými zdmi, sami nedokážou vykročit do světla. Jsou strašlivě slabí a sami. Naopak třeba matky na azyláku, když zjistí, že hovadství a hajzloviny, kterých se na nich dopouštěli muži, jsou jako přes kopírák, velmi často pookřejí a naberou sílu postavit se na vlastní nohy. Podobně jsou na tom muži, není jich málo. Potkávám „své“ matky i po letech, dopisuji si ještě trochu se dvěma muži v někdejších nesnázích. Nejčitelnější a nejpřesnější jsou příběhy žen. Padají občas dál na kolena, ale zvednou se a dokonce občas dokážou dalšího chlapa, co by je využíval, vyrazit. Vědí, že je to úspěch a pochlubí se – a taky vědí, že je za ten kus cesty, co urazily, pochválím. Staří lidé jsou na tom hodně podobně. Teprve po dlouhém čase v realivním bezpečí jim tiše unikne v poznámkách, že cosi nebylo v pořádku.
Ne nadarmo Mojžíš vyváděl svůj lid z otroctví, zapsaného do duší, po čtyřicet let. Musela dorůst nová generace. My žijeme déle, takže to vidím hůř. Navíc, pokud se podíváme na historii, vždycky tu u nás vládla příliš dlouhá období beznaděje, snahy přežít, ochránit rodinu. Mezitím ubývaly likvidované a vyháněné osobnosti, které mohly lidem něco sdělit, být jim vzorem, světlem. Minulé století opravdu stálo za to. Naši senioři jsou v něm zakletí. Proto dokážou být i tyrany nebo tvrdohlavci. Je v tom, nebojím se to pojmenovat, skryté či otevřené sobectví. Bojují přece za zbývající dny života, jaký chtějí vést! Jsou ohroženi na základě svých zkušeností a představ, s minimem informací, kterým lze podle nich věřit. Uznávám, že někdy právem. Stále se učíme o tom, co je důstojnost, jak na ni brát ohled, jak podpořit staré lidi, aby se nezacyklili doma a v minulosti. Poznám po několika minutách seniora, který má časté návštěvy přátel a stejně starého, kterému v letu donese jídlo dcera nebo syn, uklidí, vykoupe a honem pryč, do práce a vlastní domácnosti. Poznám osamělé manžele, co si nazájem pomohou z posledních sil a přelétají mezi nimi pouze fráze. Ti první jsou akční a aktivní i v devadesáti, čert vezmi detail, že třeba upoutaní na lůžko.
Dovolte mi zasnít se. Představuji si běžnou sousedskou společnost, která se již skutečně místy probouzí. Lidé se mají možnost setkávat, nebojí se nenadálých událostí, které by je strčily třeba do LDN, protože někde je pár pokojíků, kde je pečovatelka na týden dva obstará. Pečující nejsou osamělí, scházejí se, rekreují, jsou uznávanými osobnostmi bez toho, aby v nich lidé litovali trosky. Nehrozí jim, že sami budou potřebovat během několika roků pomoc, protože si oddělali záda. Lidé mladí i starší se scházejí na akcích denního centra, senioři se vzájemně učí tančit a mladí se rádi připojí, není problém chodit na šachy, výuku jazyků, společně napéct a připravit pohoštění na nějakou místní slavnost… Je to reálné? Ovšemže ano. Tyto cíle si vytyčilo třeba sdružení Život ´90 a aktivní život funguje i na Praze 6. Můžete si sami ověřit, kam až to dotáhli. Třeba tím, že váš senior bude zabezpečen asistenčním systémem právě Života ´90. Dosáhl z Prahy už i na Ašsko. Na začátku devadesátek to bylo několik lidí, co chtěli pomoci přátelům. Nečekali, až něco bude shora, neschovávali se za systém nebo široká záda. A jestli si někdy fňukli, šli do toho znovu a líp.
A co vy? Jak je tomu ve vašem okolí?
