Nehodlám se cítit jako vědma, ale jsem ráda, že moje občasné počítání pomyslného tepu života funguje. V rámci vývoje situace, když leccos nevidím pouze já sama. Na začátku dubna jsem si tu vymalovala potřeby společnosti v následujíícch týdnech a dnech – a ono se brzy nato začalo leccos dít. Kdepak, já za to nemůžu, to se jenom tak zkvalitnila práce různých šťouralů výzkumných a statistikových, tu a tam se napsalo o viditelnějších jevech a počinech. V době, kdy jsem z okolí pociťovala růst nějakého maléru, jiní už konali, pátrali, ptali se a leccos definovali, zatímco já laicky pouze zkoušela dát dohromady a formulovat.
Vlezla jsem tedy do svého blogu (Nebudete mne mít rádi a mně je to buřt) a probrala se jeho body. Ohledně agendy běžného vyřizování příspěvku na péči (PnP) zásadní nové poznatky nemám, pouze se mi do ruky dostal dotazník, jaký pečující s klientem vyplňovali v covidové uzávěře. Připadá mi dobře podrobný, snad tedy jako podklad pro vyjádření posudkářů posloužil v dostatečné míře. I když se také nepřiznávalo, jak lidé čekali a sami odhadovali – ale je to pár povzdechů a zklamání ve skupině.
Vím, že se stále a častěji jedná o možnostech invalidních občanů, kteří poteřbují velkou míru pomoci, aby dokázali pracovat – na což jim PnP nestačí – a často ani ten výdělek. Od dubna se zmínka o tom objevila i v médiích několikrát.
U psychiatrických onemocnění se nadále ozývají přímo z rodin lidé s tím, že PnP neodpovídá stálé potřebě dohledu, podpory a pomoci nemocnému. Potvrzují to také pracovníci podpůrných organizací. Ti se snaží klienty dostat nejen k samostatnému životu, ale také do práce. Mám pocit, že jejich hlas nyní sílí – takže i v tom vidím zřetelnou naději.
Co „moji oblíbení“ senioři? Přímo z domovů se ozývají manažeři a sociální pracovníci, volající po jasném řešení, po pokynech shora, jak co dělat nadále, aby jejich klienti netrpěli v budoucnu podobně, jako teď. Zabývá se tím také Asociace poskytovatelů pobytových služeb. Frflala jsem na to téma přesně ve stejnou dobu jako oni, profíci ve službách, třebaže mé osobní přímé kontakty byly přerušeny. Senioři v domácím prostředí a v péči rodiny sice mívali strach, ale omezení pociťovali jen občas, mnozí totiž neopouštěli byt nebo dokonce lůžko ani předtím. Naopak se mi v té době dostalo několik podnětů o tom, jak předchozí nesouhlas s novým vývojem společnosti ještě gradoval – doma se nikdo nepřetvařuje a když se vítězí problémy zdravotní, vyústí to až v tyranii vůči okolí. Tím se ještě budu zabývat.
Pečující lidé se dostávají do popředí i v médiích. Proti době před pěti-šesti roky, kdy jsem pro hodně prázdnou oblast osamělých a neznalých rodinných příslušníků napsala knihu „Potřebujeme se“ se i během covidového roku báječně zmnožily možnosti on-line poradenství, videí o úkonech péče, objevily nové skupiny ke sdílení rad. A rovněž mnoho e-kurzů, včetně těch o péči o sama sebe, když je člověk téměř vyčerpaný ze stálé práce kolem potřebného (až plně závislého) člena rodiny. Dokonce jsem narazila v diskuzích na téma, které otevírám již několik let. Proč by nemohla být nabídka rekvalifikačních kurzů ÚP rozšířena o základní téma pro všechny v hůře zaměstnatelném věku (tedy nad 50 let), konkrétně o pečovatelství? Jde o tříměsíční ucelený kurz, který lidé potřebují k nástupu do pobytových a doprovodných, asistenčních služeb (například pečovatelské služby měst). Výhody jsou zřejmé:
1. Kvalifikace pro vlastní domácí péči, která se během let určitě vyskytne u partnera nebo rodičů.
2. Kvalifikace pro možné další zaměstnání – což je hlavní smysl zadání ÚP (sama jsem se rekvalifikací v drsném životním období zúčastnila a žasla, jak omezené další uplatnění měly třeba kosmetičky, pedi- a manikérky, které potřebovaly projít dohledem v praxi, navíc v oblasti, kde se majitelky salonů sotva samy uživily a měly si vychovávat konkurenci…)
3. Společnský zisk v podobě využití zkušených žen a mužů, co bystrým okem přehlédnou situaci a orientují se. Životní zkušenosti i bez souvislostí s dřívější osobní péčí jsou nepopiratelné, neboť se mohou týkat postřehů o domácnosti, volnočasových aktivit, dokážou jednat s lidmi v různých problémech. Samozřejmě, že s metzodickým vedením, které jim umí vysvětlit hlubší souvislosti (a zase jsme u sociálních pracovníků).
4. Osobní vzrůst sebedůvěry, že dotyčný nepatří do starého, nepotřebného železa, protože právě on s tím, co prožil a zná, dokáže být hodně potřebným pro ostatní.
Ve své úvaze jsem se dotkla rovněž sociálního bydlení – a podívejme, spousta lidí začala kupovat byty a pronajímat je za nižší peníz potřebným. I v mé rodině takový člověk je. Sice ještě není vyřešeno sociální poradenství, které by takové (určitě úředně uznané) bydlení mělo doprovázet, ale lidem pomoženo je a to je důležité. To hnutí se v médiích začalo objevovat také především na jaře, třebaže v tichosti fungovalo mnohem dříve.
Říkala jsem si, že když covid pocuchal zdraví nebo rovnou zabil tolik lidí, bude opět záležet na pracovitých důchodcích, které však odrazuje zdanění a platby pojistného (sama jsem se ještě nehlásila, protože jsou dlouhatánské fronty před úřady až v okresním měste a holt doplatím najednou). Měli by mít pobídky k tomu, aby se zapojili. Ono to ani důchod nezvedne tak, jako před několika lety. MPSV se však v tom smyslu už stačilo do médií ozvat, že se o tom ví a na problému se pracuje.
Nakonec jsem chválila různé sousedské aktivity, vzájemnou pomoc přímo v obcích a městech, spolupráci ohledně podpory všech potřebných skupin a sousedského (komunitního, chcete-li) života ve všech oblastech. Objevují se nové možnosti a je toho od začátku dubna mnohem víc. Třeba projekt „Místa zblízka“ (MPSV) se rozšířil mimo pražských komentovaných procházek také sem, do Aše. Moc ráda jsem se nedávno prošla starou historií se zhruba padesátkou lidí, které jsem dlouho neviděla. Myslela jsem, že se organizátorkou stala místní mladá paní – a ono ne, byla to jen shoda jmen. Tím víc potěšilo, jak se cíleně zaměřila na oblast, která to sakra potřebuje. Další procházku po stopách jiné významné rodiny propásnu, budu courat jinde. Ale doporučuji všem, jak jen to jde.
Takže třech měsících vidím pokrok ve všech směrech a to je vynikající. Stejně jako to, že leccos podporuje právě ministerstvo se svými institucemi. Že v nich má lidi, co sami aktivně sledují a vyhodnocují informace o rostoucích potřebách a problémech lidí. Já vím, že se leckdo vysmívá takzvaně rozhazovačným plánům současné ministryně, jenže jsem si zároveň vědoma i toho, jak málo současná společnost podporuje své nejslabší lidské články ve srovnání s Evropou, kam se stále chceme dostat.
Nevěříte? K uvedení do problematiky postačí malinká hádanka: Jak je možné, že se rodině v Německu, Rakousku vyplatí přijmout i na pobyt a stravu naši pečovatelku? Nene, nejsou to tamní výdělky… Podpora jde přímo za potřebnými. Odpoví vám sdělení jedné z pečujících:
Pracuji v Německu a mám srovnání. Pojišťovna jim tady platí všechno, plat pečovatele, rekonstrukci v bytě (pro pečující), výtah do patra… Je to k pláči.. Zkrátka potřeba jsou peníze. Když by péče byla proplacená 2000Kč/24h, neměli bychom problém. Mohli bychom se o své seniory starat a nevyhořet, celý segment by se dal do pohybu, my, co jsme venku, bychom se mohli vrátit domů a starat se o naše seniory.
Další informací ze sousedství je, že pokud jde v SRN senior do domova pro seniory, nemá vysoký důchod, ale může prodat svůj byt nebo dům, peníze zvolna spotřebovává na svůj pobyt. Jeho rodina se do bytu nenastěhuje – jinak by pravděpodobně musela pobyt sama vysoce dotovat. Neměl by tam existovat „sociální případ“, dotovaný státem, který by byl původně vlastníkem nemovitosti jako u nás. Leckterá naše rodina se hodně ošívá, když má doplácet pár stovek, natož vyšší částky.
Co povědět závěrem? Doslova žasnu, jak jsme silní v pomoci v neštěstí. Umíme si pomáhat, jsme silou, která se ukázala už při šití roušek, podpoře osamělých rodičů, sousedské pomoci starým lidem, při rodinných neštěstích a tuplem u katastrof. A to bychom si v sobě měli nést dál. Stavět na tom sebevědomí, té hrdosti, že nás jen tak něco neporazí.
